Domluvit si v těchto dnech rozhovor s jedním z nejlepších českých designérů Maximem Velčovským je jako točit kolem štěstí. Buď to vyjde, nebo ne. Coby kreativní ředitel sklářské firmy Lasvit připravuje instalaci na blížící se milánský veletrh Salone del Mobile a na stejnou akci chystá i unikátní výstavu ve spolupráci s Moravskou galerií a Desingblokem.
Ta proběhne v prostorách Triennale a nabídne to nejlepší z českého skla, keramiky a porcelánu. Po několika telefonátech se s Maximem nakonec setkáváme v sídle Lasvitu v Novém Boru, jen pár dní předtím, než odletí do Milána.
Během rozhovoru se jeho mobil několikrát rozvibruje. Jen jednou hovor přijme. „Pardon, já jen odpovím ženě, protože když volá žena, tak člověk musí odpovídat,“ říká omluvně s úsměvem. Ještě nedávno mu přitom úplně veselo nebylo. Před rokem a půl se mu život obrátil vzhůru nohama.
Co se stalo?
Zkolaboval jsem. Tělo prostě vypovědělo službu a já se musel půl roku učit znova chodit.
Bylo to z přepracování?
Určitě. Pracoval jsem pro Lasvit i pro jiné, do toho učil na UMPRUM, kde jsem měl dvacet studentů, doma dvě malé děti. Několik let jsem neznal odpočinek. Člověku prochází hlavou tolik informací, že ji má jak papiňák a jednoho dne prostě vybuchne.
A jak se cítíte teď?
Je to lepší, ale úplně v pohodě to ještě není. Dávám se stále dohromady, organismus najíždí pomaleji, než bych chtěl. Ale naučil jsem se nepracovat o víkendu, odešel ze školy a pracuju už jen pro Lasvit.
A teď i pro Moravskou galerii v Brně a Designblok, s nimiž připravujete výstavu Made by Fire pro Triennale v Miláně, která mapuje tvorbu více než čtyřiceti českých autorů. Jak jste se k instalaci dostal?
Byl jsem oslovený ředitelem Moravské galerie, kde jsme postavili archiv keramiky, porcelánu a skla, abychom se podíleli na výstavě, která má reprezentovat naši zemi. Cílem je ukázat, jak jsme šikovní a jak se v mezinárodním kontextu dokážeme porovnat se světem.
A dokážeme?
Určitě. V Evropě nezůstalo mnoho podniků, které v tom našem odvětví vyrábějí. Ve Skandinávii zkrachovaly všechny sklárny a podobně je to i s porcelánkami.
Jak bude expozice vypadat?
Na Triennale bude výstava jen týden, takže nemohlo jít o nic složitého. Má své kurátorky i odborné garanty, já jsem autorem koncepce a designu. Expozice je částečně rozložitelná a udržitelná. Je založená na barelech, na nichž jsou díla vystavená, a ty se poté, až akce skončí, zase rozvezou a používají dál.
Mají barely odkazovat na současnou situaci ve světě? Na to, že po vypuknutí války na Ukrajině zjistila řada zemí, jak moc je závislá na ruské ropě?
Ty barely jsou skutečně symbolem ropy a energie. Na výstavě se chceme věnovat výzvám, které našemu oboru přinesly turbulentní události poslední doby. Ať už jde o drahý plyn, elektřinu, souboj s levnou asijskou produkcí, ale i o udržitelnost výroby a zachování řemesla.
Zda není lepší být soběstační a zda by si lidé neměli uvědomovat, co kupují, než za kolik to kupují. Lidé často nevnímají, že když si koupí čínský hrnek, tak si podřezávají větev sami pod sebou, protože začnou být čím dál tím závislejší na dovozu, na importu.
Kam to podle vás vede?
Pak se stane to, že jedna loď v Suezském průplavu zablokuje dopravu nebo se desetkrát zvýší energie a ten kontejner už nestojí tři tisíce korun, ale třicet tisíc. Několik výrobců zkrachovalo, protože na importéry český stát neuvalil dostatečná cla. A tak ta země přichází o svou identitu a o možnost pracovat v lokálním kontextu s lokálními výrobci. Výstava je o zamyšlení, o tom, jaká čeká sklářství a porcelán i keramiku budoucnost.
Kladete si takové otázky často? Přece jenom sklo vás živí.
V českém designu je takový fenomén, že věci vznikají hodně ateliérovým způsobem, který je inspirací pro průmysl. Pozici art directora, kterou zastávám já v Lasvitu, mnoho firem nemá. Možná i proto, že si stále myslí, že je to zbytečné. Jenže pak přijde krize a válka na Ukrajině, která ukázala, jak moc jsme závislí na ruských dodávkách. A najednou je z tři sta tisíc korun měsíčně za plyn ve sklárně Ajeto milion a půl.
Jak se s tím podniky vyrovnávají?
Ty náklady navíc musíte rozpočítat do výrobků, které už nebudou stát stovku, ale třeba pět set. Třeba Český porcelán v Dubí vyrábí dvacet tisíc hrnků denně, Crystalex v České Lípě zase sto tisíc skleniček. A ty musíte prodat. Jenže když máte ceny najednou několikanásobně vyšší, tak se vám to nemusí dařit. A pak se firmy musejí zamýšlet nad tím, jak dlouho tuhle krizi přežijí a jestli vůbec a jakou logiku výroby zvolí.
A art director jim v tom může pomoci?
Částečně ano. Je od toho, aby vybíral cesty výroby a produkty anebo je řešil výtvarně a třeba přemýšlel o rozložení rizika i na jiné trhy. Jsou firmy, které byly často závislé na jednom konkrétním distributorovi, který teď přestal ze dne na den existovat. Je to i o výběru autorů, strategii a marketingu firmy, o rozložení sil. Každá země je spojená s kulturní stopou a tradicí a vy jí můžete vyjít vstříc nebo budovat svou identitu a tou ohromovat svět, protože některé věci umíme vyrobit jen v Čechách.
Máte nějaké příklady, kde se krize projevila nejvíc?
Podívejte se třeba na Bommu. Ta historicky vyráběla kalíškovinu, broušené skleničky. A úplně se přeorientovala na svítidla, aby na trhu přežila. A pak máte firmy jako Egermann v Novém Boru, která zkrachovala a zavřela úplně. Protože nejdříve ji položil covid a pak strategie závislosti na jednom trhu, na Rusku.
Lasvit odchod z ruského trhu neohrozil?
Ne. My máme rozloženého pavouka od Asie až po Ameriku, takže když začala krize v Americe, tak to naštěstí podržela Asie a naopak. Když byl covid, tak se Amerika probudila. Teď se zase začala zvedat Evropa.
Takže i díky tomu se člověk soustředí na zajímavé a netradiční projekty, kde se nemusí podbízet konkurenci, aby tu zakázku dostal. Ale naopak je unikátní ve svém oboru, a tím pádem se na něj obrací víc a víc architektů a odborníků. Nejste už jen další výrobce toho, co dělají ostatní, ale v kombinaci technologií a designu v mnohém jediný.
Ani v už zmíněné sklárně Ajeto, kterou Lasvit vlastní, jste nemuseli portfolio měnit?
To se musí vždycky. Pár zákazníků odpadne, další přijdou. Ajeto je jedna z unikátních dílen, skláren, manufaktur na světě, kde můžete vyrobit hodně komplikované věci. Nemá proto cenu tam vyrábět skleničky, když na ně jsou lepší třeba v Květné nebo v Harrachově.
Když ji zakládali Bořek Šípek s Petrem Novotným, tak stála na Bořkových věcech. A ti skláři se naučili jeho fígle a triky i to, jak realizovat jeho nápady. A paralelně s tím je realizovali i pro spoustu designérů na světě, kteří se o tom dozvěděli a šíří povědomí o českých řemeslnících dál.
Na milánském veletrhu se představí se svou expozicí i Lasvit. Vracíte se na nejvýznamnější světovou přehlídku designových svítidel Euroluce, která se koná každé dva roky. Jak moc je pro vás přítomnost v Miláně důležitá?
Pro nás je to zásadní věc. Pro každého designéra, který něco vyrábí a nad něčím přemýšlí, je důležitý feedback. A když proběhne globálně, na místě, kde se sejde milion lidí, je to skvělé. Italové jsou v designu nejlepší, díky řemeslu a kreativitě, i proto svět právě na festival v Milaně upírá tak velkou pozornost. Dorazí tam obchodníci ze všech koutů a začnou si vaši práci objednávat.
Čím je chcete letos ohromit?
Ústředním prvkem instalace bude mrak, který je mixem skla a optických vláken. Člověk má často potřebu brát symboly z přírody a pak je používat v jiném kontextu. Takže v dnešním slova smyslu je mrak – cloud symbolem komunikace a toku informací, které vedou přes optická vlákna.
Je to takový svítící objekt, velký asi čtyři pět metrů, který je parafrází na lustr. Umím si představit, že by mohl viset třeba v nějakém apple storu. V tom mraku můžete mít různé informace nebo technologii, dá se s ním různě pracovat. Umí vyluzovat vůni, světlo, saje informace a pracuje s nimi.
Máte ještě něco v rukávu?
Na veletrhu představíme i nové kolekce navržené ve spolupráci s předními světovými designéry, jako jsou třeba David Rockwell nebo Yabu Pushelberg.
Součástí budou i inovativní svítidla od českého designérského studia LLEV, které při práci se sklem využívá mycelium, což je druh houby, který má v designu obrovské možnosti aplikace. My z ní děláme formy, takže na tuto kolekci již nemusíme kácet staleté stromy, ale forma vám za týden vyroste z houby.
