Žijeme v přeinformované době. Na jednu stranu je to skvělé. Díky neustálému přísunu nových informací můžeme zdravěji žít, budovat pevnější vztahy a efektivněji pracovat. Jenže ty informace se na nás valí rychleji, než jsme schopni vstřebat, a navíc často popírají ty, které jsme si přečetli před deseti minutami. Sloupek Moje dilema otevírá zapeklité paradoxy doby přehlcené právě informacemi.
Mám dva pasy. Oba jsou sice české, ale každý mám pro jiný účel. S tím prvním pasem jsem vždycky cestovala do všech těch „zlých“ zemí, jako je Írán, Irák, Afghánistán, Indonésie, Indie, Rusko nebo Čína, ať už pracovně, nebo osobně. A ten druhý jsem si nechávala na ty ostatní, takzvaně přátelské země, jako jsou USA, Izrael a státy v Evropě.
Potřebovala jsem dva pasy, protože kvůli razítkům z těch „hodných“ zemí mi ty zlé země pak dělaly problémy. A hlavně naopak. Člověk rychle pochopí, že ty hodné země taky nejsou zas až tak hodné, když zjistí, že jezdíte opakovaně „podporovat znepřátelené režimy“ svými zlaťáky.
Problém je, že těch znepřátelených režimů je čím dál víc. Nebo to tak alespoň působí. A hlavně se pořád mění. Respektive je čím dál těžší rozšifrovat, kdo je „s námi“ a kdo je „proti nám“.
Je Saúdská Arábie ještě furt zlá, nebo už je hodná, když jsou teď takoví kamarádi s Amerikou, ale zároveň pořád nesnáší Izrael? A jak jsme na tom teď s Ruskem? A co Myanmar? Na tom si vymlátili zuby i hodně zkušení diplomati. Jak se pak má rozhodnout běžný smrtelník, jestli je pořád ještě o. k. jet někam na dovolenou, nebo jestli už tím legitimizujete vládu nějakého začínajícího diktátora, který se prostřednictvím příjmů z turistiky chystá dotovat plánovanou genocidu části obyvatelstva?
Není
to jednoduché.
Já
jsem se například tento týden vrátila z Brazílie a kamarád
Hugo z Portugalska mi napsal, že jsem ho zklamala, protože tam
on by momentálně kvůli jejich prezidentovi rozhodně nejel.
„Brazílii bojkotuju kvůli Bolsonarovi,“ napsal mi. Nejen proto, že nechává kácet pralesy v Amazonii, ale kvůli všem jeho „fašistickým praktikám“. Hugo se pak přiznal, že jeho seznam bojkotovaných destinací začíná být delší než ten, kam by v současné době jel. „Momentálně bojkotuju i USA, Filipíny, Turecko, Maďarsko, Indii, Myanmar a všechny monarchie Perského zálivu. Ten seznam je ještě delší, ale tohle je hitparáda těch nejhorších. Tam bych nejel, ani kdyby mi to někdo zaplatil, natož za vlastní peníze.“
Do většiny z nich by Hugo nejel kvůli jejich „krvelačným diktátorům“. Do Indie kvůli tomu, jak děsivě se tam chovají k ženám. „A co se týče Saúdské Arábie a ostatních zemí Perského zálivu, ani nevím, kde začít se seznamem všech důvodů,“ napsal.
Začalo mě zajímat, kolik lidí osobně bojkotuje určité země a proč. Prvně jsem se zeptala své brazilské kamarádky, co si myslí o tom, když lidé bojkotují její vlastní zemi.
„Taky
momentálně strašně moc chci bojkotovat Brazílii,“
odpověděla mi, „ale kvůli rodině nemůžu.“ Jinak prý ale
na bojkoty cestování nevěří.
„Minulý
rok jsem byla v Izraeli i Palestině,“ řekla. „A myslím,
že by měl každý vidět obě strany a udělat si názor.“
Jenže
ne každý může obě strany vidět. Což je samozřejmě jeden
z hlavních důvodů bojkotu v první řadě.
Můj libanonský kamarád Mohamed, jehož otec se narodil v Palestině, říká, že má jen několik destinací, kam by v životě nejel: „Izrael, a to i kdyby mě tam pustili, což nepustí,“ napsal mi, „ale stejně bych tam nejel kvůli tomu, jak se chovají k Palestincům, a kvůli jejich nacionalistické agendě.“
Dále by nejel do Íránu kvůli tomu, jak se chovají k vlastním občanům a sousedním zemím.
„A taky do Maďarska,“ dodal. „Kvůli jejich zacházení s uprchlíky, imigranty a tak dál.“
Ptala jsem se dál. Kamarádka z Íránu bojkotuje Izrael a Ameriku, prý „ze zřejmých důvodů“.
Překvapil mě postoj mého kamaráda Jonathana, amerického politického analytika žijícího v Praze, který bojkotuje kromě Číny a Ruska taky velkou část USA, tedy své země. „Nejel bych v současnosti do žádného amerického státu, který konzistentně podporuje bourání demokratických institucí, takže v podstatě nikam na jih nebo Středozápad USA,“ říká. „Taky osobně bojkotuju Maďarsko a Polsko, alespoň do té doby, než se trochu uklidní ta jejich fascinace nacionalismem a neofašismem.“
Část visegrádské čtyřky, jak je vidět, se pomalu dostává do staré známé společnosti totalitních režimů. Česká republika je v tomto ohledu zatím, doufejme, ještě jinde.
I moji čeští kamarádi jsou nakonec v ohledech bojkotování cestování jiní, a to především tím, že jim je většinou úplně jedno, jaký je kde režim, když někam jedou na dovolenou. Jediný můj kamarád Oskar přiznal, že on by z etických důvodů nejel do Číny, Saúdské Arábie, do Ruska a na Kubu.
„Kvůli
lidským právům a totalitním režimům, které z turistů
těží,“ říká.
Jinak jsou Češi k různým režimům překvapivě velkorysí. Stejně tak, jak je Česká republika velkorysá k rozdávání několika pasů. Druhý český pas dostanete hned, když si o něj zažádáte. Stačí udat důvod, že máte v pasu „nekompatibilní razítka“. Etika a morální důvody se neřeší. To je na České republice stejným dílem obdivuhodné, jako je to děsivé.
Češi v tomhle asi byli vždycky pragmatici střihu „ani s Hitlerem, ani s Židy“. Proti nikomu, ale taky s nikým. Takže zároveň se všemi!
V jiných
zemích je to mnohem víc černobílé. Zkuste chtít další pas
třeba ve Spojených státech.
„Jak to myslíte, že máte v pasu nekompatibilní razítka?“ pravděpodobně se vás zeptají.
„No, razítka ze zemí, kde Ameriku nemají rádi,“ odpovíte jako správný vlastenec emigrant.
„A proč byste chtěl do takové země jet? To je přece naprosto nevlastenecké,“ řeknou vám asi tak, jako řekli mně v době, kdy jsem ještě měla americkou zelenou kartu. Nakonec jsem se jí musela zbavit, a to i z toho důvodu, že to nekonečné vysvětlování, proč do těch „znepřátelených režimů“ jezdím, začalo být neúnosné i pro mě osobně, natož pro mě jako pro novinářku.
Přes všechny moje výhrady ke Spojeným státům se jim ale jedna věc musí nechat. A sice to, že jejich občané zpravidla přesně vědí, „kdo je s námi a kdo je proti nám“. Už tím, že převezmete americký pas nebo zelenou kartu, se upisujete k tomu, že tím víceméně „kupujete“ americké hodnoty, ústavu, morální kodex a všechno, co za tím stojí. Jistě, nemusíte s tím vším souhlasit a máte právo proti tomu protestovat, ale alespoň víte, co to je a co jste koupili.
V Evropě je to o dost mlhavější, zvlášť v naší zemi. Ukazuje se to koneckonců i v našem přístupu k imigrantům a uprchlíkům. Chceme od nich sice, aby se přizpůsobili našim, „evropským hodnotám“, ale vsadila bych oba své pasy na to, že jim 99 procent z nás nedokáže srozumitelně vysvětlit, co ty evropské hodnoty vlastně jsou.
A
když nevíte, co jsou vaše hodnoty, je pak dost těžké bojkotovat
hodnoty jiných.
