Začíná přituhovat. S každou další tisícovkou nakažených se mezi sebou začínají dohadovat různé skupiny spoluobčanů a soutěžit, kdo to bude mít úplně nejhorší, až zase spadne klec.
„A ona ta klec spadne, to je jasný,“ myslí si moje kamarádka Petra, která nezahálela a strávila posledních několik týdnů tím, že se jako správná projektová manažerka připravovala na nejhorší – pomocí precizní excelové tabulky si vybírala muže, se kterým ten lockdown stráví tentokrát.
Umí vařit? Tři body. Umývá po sobě nádobí? Další tři body. Má práci, která mu znemožňuje dělat z domu? Pět bodů. Má chalupu? Deset bodů. Děti? Minus dvacet.
Její jarní společník se totiž moc neosvědčil. Pracoval stejně jako ona z domu. Z toho stejného domu! Respektive bytu. Jenže na rozdíl od ní u té práce poslouchal od rána do večera finanční zprávy a rozmlouval s jejich moderátory, přičemž s vervou začínajícího veksláka nakupoval klesající akcie firem, o kterých byla řeč.
„Jestli tohle padne ještě víc, tak až to celé skončí, moje milá, pojedeme na Maledivy,“ nechal se slyšet. Taky prý pořád nosil jediné tričko a nechával všude za sebou otevřené skříňky.
Březen se dal ještě vydržet – hlavně proto, že měl společník stále vypracované tělo z února. Na začátku května, když mu místo sixpacku zbyl prachobyčejný pivní onepack, chodil oblečený už jen v teplákách a za poslední peníze koupil akcii Tesly (jednu!).
V tu chvíli už ho chtěla Petra do jedné z těch otevřených skříněk zavřít, obmotat ji provazem a prodat na Aukru. „Za odvoz! Skříňka má defekt, mluví s televizí. Spěchá!“
Na druhou stranu ji jarní zkušenost mnohému naučila. Například tomu, že není úplně rozumné seznámit se na Tinderu s někým 12. března a o tři dny později si ho nastěhovat domů jen kvůli tomu, že možná brzy skončí svět a ani ti největší přelétavci internetových seznamek nechtějí umřít sami u porna.
Pod tíhou přicházející apokalypsy spoustě skeptiků zjevně došlo, co je v životě opravdu důležité. Bohužel se ale záhy ukázalo, že svět ne a ne skončit, takže veškerá nově nabytá moudrost musela být společně s rouškami odložena na podzim.
Na projektové manažery si ale nepřijdou. Ti byli na druhou vlnu připraveni dlouho před Ministerstvem zdravotnictví.
„Podzimní lockdown bude horší než ten jarní. Bude míň světla a sychravo,“ konstatuje Petra. Proto je třeba vybírat partnery pečlivěji. „Nejlíp někoho, kdo má chalupu v dojezdové vzdálenosti do hodiny od Prahy, moc nemluví a jeho náboženství explicitně nezakazuje orální sex.“
Vyhlásila proto výběrové řízení a přihlásilo se jí osmnáct potenciálních partnerů. Pět eliminovala rovnou, protože nesplňovali základní hygienické standardy. Tři jen hledali podnájem zdarma. Dva se od prvního rande neozvali nebo předstírali, že mají strašně práce – až do chvíle, než je potkala s jejich opravdovou přítelkyní.
Jeden kandidát se v dnešní nejisté době konečně rozhoupal a Petře oznámil, že je vlastně na kluky. Ti zbylí se jí vůbec nelíbí, ale nechce jim to říct rovnou, protože co kdyby to byli poslední dostupní muži v tom našem českém covidovém hnízdě, že ano?
Tak je udržuje v pozici „možná jednou“ tím, že jim sem tam napíše něco vtipného, ale nezávazného. Prostě je šoupla dozadu na „zadní hořák“ a nechává je probublávat na jedničku, což je přesně totéž, co s ní udělali tři jiní muži.
Když
počet nakažených převýšil tři tisíce za den, propadla
zoufalství a napsala svému společníkovi z jara, že se jí
stýská. Zatím neodepsal. Asi kupuje akcie zadních hořáků. Prý
půjdou letos na podzim na dračku.
