Tento týden jsem v Brazílii. To, že se probudíte v Riu, a ne v Praze, poznáte tak – kromě toho, že je tu 35 stupňů a všichni chodí po pláži v tangách – že se lidi kolem furt usmívají. Pro někoho, kdo vyrostl v hlubinách Československa, je to krajně podezřelé.

„Faleš, samá faleš!“ říkáte si. Na druhou stranu ale musíte tajně přiznat, že je to vlastně docela příjemné a nakažlivé. Usmívají se na vás na ulicích, v obchodech, ve výtazích. Usmívají se na plážích. Usmívají se i bezdomovci, a že jich tu mají.

„Možná mám v zubech kus špenátu,“ napadne vás. Záhy si ale uvědomíte, že špenát už jste nejedli dobrý měsíc.

Forbes Life

Moje dilema: Řidič je sice šílenec, ale dostane pět hvězdiček z pěti

7 min

„Možná mám v zubech kus limetky z caipirinhi,“ přehodnotíte situaci realističtější optikou. Ale ani tohle není důvod. Dojde vám totiž, že ti lidi se vůbec neusmívají na vás. Oni se usmívají tak nějak sami pro sebe.

A usmívají se i přesto, že často žijí v šílené chudobě ve favelách, přes to, že je tu šílená kriminalita, a přesto, že mají za prezidenta pološíleného „tropického Trumpa“. Tancují tu vesele na ulicích, jako kdyby měl zítra skončit svět. A to ještě ani nezačal karneval.

Přirozeně je jen otázkou času, kdy v tomhle prostředí člověka napadne ta samá otázka, kterou si pokládá pokaždé, když vyrazí někam pryč ze střední nebo východní Evropy. A sice: Jak to ti lidi ve zbytku světa dělají, že jsou tak spokojení s tím, co mají? Nebo respektive, proč my to u nás v kotlině neumíme?

„Ale lepší se to,“ říkají cizinci, kteří bydlí v Praze.

Kamarád Jim, Američan, který žije v České republice už od 90. let, se mi nedávno chlubil, že u nich v sámošce v Dejvicích už ho prodavačka asi rok neseřvala za to, že nemá drobné, když platí rohlíky.

„A jednou se na mě dokonce usmála,“ přiznal se a byl tak dojatý, že mi ho až bylo líto.

info Žena za pultem
Foto Česká televize

Je ale pravda, že se mi poslední dobou několikrát stalo na nějakém pražském úřadě, že ti zaměstnanci byli tak příjemní, až jsem si skoro říkala, jestli nejsem někde na skryté kameře.

Na finančáku jsem minulý rok vyřídila všechno, co jsem potřebovala, asi za deset minut, a ještě mi popřáli hezký den. Musela jsem se štípnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá a že jsem stále ještě v České republice.

Optimismus z lepšící se atmosféry v naší zemi mi vydržel do té doby, než jsem potřebovala použít veřejné záchodky. Hledala jsem drobné v peněžence a ptala se u toho té paní, co je tam vybírala, kolik to stojí.

„Máte to napsané tamhle na té tabuli za mnou,“ odsekla otráveně.

Přitom, úplně pragmaticky vzato, kdyby mi odpověděla „deset korun“ ušetřila by si tím celých sedm slov. O to jí ale zřejmě nešlo.

„Kdyby ti řekla, že to stojí deset korun, obrala by se o požitek udělat z tebe idiota. A když udělá idiota z tebe, jí se uleví, protože si nepřipadá jako takový idiot sama,“ myslí si Jim. „Češi prostě rádi poučují. Chápeš?“

„Moc ne,“ říkám. „To pak musí znamenat, že jsme úplně příšerný národ.“

„Nejste. Jen máte prostě syndrom šikanovaných dětí,“ říká. „A z šikanovaných dětí často vyrostou lidi, kteří šikanují, když k tomu konečně dostanou příležitost. A když nešikanují, tak aspoň poučují. Což je forma šikany.“

Něco na tom asi bude. Zrovna ten den jsem volala do jedné restaurace a chtěla rezervaci pro čtyři lidi na pátek.

„Bohužel, máme úplně plno,“ řekl mi provozní po telefonu. Což by mi jako informace bylo bývalo naprosto stačilo. Jenže jsme v Česku, takže se to neobešlo bez aspoň drobné nevyžádané rady.

„Příště si musíte zavolat dříve,“ nemohl si pomoct provozní.

„No shit, Sherlock! Na to bych sama nepřišla,“ chce se vám říct, ale nakonec se spokojíte jen s klasickým „Jasně, díky, nashle“.

Nevím, jestli je česká potřeba poučovat (a být u toho morous) něco, co máme kvůli tomu, že tu nesvítí sluníčko, nebo jestli to máme z komunismu, z Rakouska-Uherska, jestli je to kvůli Bílé hoře, nebo jestli to sahá až k praotci Čechovi… Ale vím, že někdy kolem třetího brazilského týdne, uprostřed prosluněné Copacabany, se mi po té české nátuře začalo trochu stýskat.

Bylo to přesně v momentě, kdy mi asi stopadesátý Brazilec říkal, že Brazílie je ta nejlepší země na světě, že má to nejlepší jídlo a nejhezčí lidi a nejkrásnější pláže a nejlepší hudbu a kdo ví, co ještě. Tohle je na tom cestování asi největší nuda – každá země si myslí, že právě u nich je to nejlepší.

Ve Španělsku vám taky řeknou, že mají nejlepší zemi a nejlepší jídlo a nejlepší muziku a že se rozhodně musíte naučit ten jejich nejhezčí jazyk na světě. To samé vám řeknou v Portugalsku, Itálii, v USA a nakonec asi i v Tanzanii a Japonsku. Prostě všude kromě České republiky.

U nás jsme realisti. Jen tady jsme schopní cizincům dlouze a důkladně vysvětlovat, že k nám se rozhodně stěhovat nemají, protože tahle země je úplně nanic, že máme strašné jídlo a protivné lidi a zkorumpovanou vládu a že češtinu rozhodně nemá cenu se učit.

„Tohle je na Češích vlastně strašně sympatický a unikátní,“ říká Jim.

A já s ním souhlasím. Zároveň si ale nemůžu pomoct a musím mu připomenout, že tu češtinu už by se, kurňa, konečně naučit měl.