Na Facebooku mám jednoho „kamaráda“ z Jižní Afriky a díky němu vím, že za apartheidu bylo líp, protože byla nižší kriminalita.
„Ale o tom se dneska nesmí mluvit a psát,“ čtu v jeho příspěvcích.
Paradoxně sám nedělá nic jiného, než že o tom mluví a píše, a nezdá se, že by mu to někdo zakazoval. Naopak, tenhle člověk každodenně zcela svobodně zásobuje svět příspěvky o tom, jak dnes černoši v Jihoafrické republice masově vyvražďují bělochy a že nic takového se tenkrát nedělo.
Fakty se nenechá nahlodat, respektive je kreativně ohýbá k obhájení svého světonázoru. Naprosto mu uniká například to, že kriminalita byla tenkrát nízká i z toho důvodu, že rasově motivovaná zvěrstva nebyla v JAR klasifikována jako kriminální činy, nýbrž jako normální úterý v Johannesburgu.
Srovnávání statistiky kriminality v JAR v 80. letech a dnes má zhruba stejnou vypovídací hodnotu jako odvozovat manželskou spokojenost ze srovnání současné rozvodovosti s dobou, kdy byly rozvody zakázané. To vám pak krásně vyjde, že za renesance bylo každé manželství šťastné. A voilà, ještě se můžete ohánět tím, že to není váš názor ale „čistá fakta“.
Asi se teď ptáte, proč se s takovým člověkem přátelím (ač jen na sociálních sítích), když mi každé ráno bez výjimky hne žlučí. Což je dobrá otázka zvlášť teď, 30 let od sametové revoluce. Nemáme snad dneska svobodu přátelit se, s kým chceme, a odstřihnout, koho nechceme?
Mně bylo sice v listopadu 1989 teprve dvanáct, takže jsem z toho všeho moc rozum neměla, ale vágně si pamatuju, jak mě těšila představa, že díky svobodě si budu moct dopisovat a vyměňovat názory i s jinými lidmi než s tou příšerně nudnou Natašou z Vladivostoku, kterou mi jako „pen pal“ přiřadila naše ruštinářka. Ve snu by mě nenapadlo, že si o 30 let později budu díky sociálním sítím dopisovat a vyměňovat názory s lidmi ze všech koutů světa – a že mě budou svými názory nebetyčně štvát, z Bombaje úplně stejně jako z Mělníka.
Ve své bublině na sociálních sítích si hýčkám spoustu takových exemplářů. Mám tam třeba týpka, který se dušuje, že není rasista, ale „nikoho tmavýho“ by jako souseda nechtěl, protože „oni mají jinou mentalitu“. Říkali to přece v televizi! Sice tvrdí, že médiím nevěří, ale tomuhle zrovna jo.
Pak tam mám paní, klasický výskyt antivaxera, která je proti očkování všeho druhu, a tedy i přesvědčená, že vakcíny způsobují autismus. Bývalý spolužák si zase jede jednu konspirační teorii za druhou a nabídl už několikáté vysvětlení, co se stalo s tím malajsijským letadlem, které před lety zmizelo. V jeho podání je to, musím uznat, docela zábavný thriller.
Rozhodně zábavnější, než jsou historky jedné mojí sousedky z dětství, zastávající názor, že homosexualita je léčitelná nemoc. Má to podložené různými výzkumy, například tím, že zná jednoho člověka, který si takhle homosexualitu vyléčil. Zkrátka samá čistá fakta.
Stejně mě ale z nějakého důvodu nejvíc znepokojuje ten chlápek v Jižní Africe. Seznámili jsme se v Iráku, a ačkoli jsme spolu mluvili sotva půl hodiny, požádal mě o přátelství na Facebooku. Byl to voják, čímž jsem si ze začátku vysvětlovala jeho radikální názory, které jsem později omlouvala tím, že přece nemůže být tak špatný člověk: riskuje svůj život, abychom my ostatní nemuseli.
Jenže postupem času mi došlo, že on prostě bojuje za svůj světonázor stejně vehementně na frontě jako na Facebooku. S tím rozdílem, že na síti má širší publikum než v irácké poušti.
Občas, když po ránu jako první uvidím jeho příspěvek, mám chuť strávit zbytek života v posteli s polštářem na hlavě nebo se přestěhovat na nějaký dosud neobydlený ostrov v Tichomoří a zapomenout, že kdysi existovalo něco jako internet.
Jindy se ale vzbudím v revoluční náladě a říkám si, že svoboda není samozřejmost a že proti dezinformacím se musí bojovat. A tak se vrhnu na „virtuální barikádu“ a klidně strávím i několik dlouhých hodin tím, že mu (a všem jeho stejně založeným kamarádům, shodou okolností samým bělochům) oponuji v komentářích.
Co vám budu povídat, je to většinou těžká přesilovka, a když se do mě ta krvelačná parta pustí a nadávají mi do toho nejhoršího, co znají (vegan!), je těžké nesklouznout do bezpředmětné sebeobrany (já nejsem vegan!) a udržet si gándhíovskou filozofii pasivního odporu a trpělivosti.
A konečně jsou i dny, kdy se vzbudím celá vyzenovaná, v harmonii s vesmírem, a říkám si, že je dobře, že takoví lidé existují, a že si je musím ve své bublině nechat. Načež jsem na sebe asi pět minut docela pyšná, protože takových vzorků s odlišnými názory tam mám docela dost.
Sem tam mě pak někdo nařkne, že tím jen podporuju toxické lidi a nebezpečné názory. Dnešní mantra svobodného člověka říká, že toxických lidí je nutné se zbavovat, ne si je zahřívat na hrudi. Už ale nedodává, jak skutečně toxického, nebezpečného člověka rozpoznat od běžného neškodného debila, který má prostě jen divné názory.
Nějaké tipy?
