Před pár lety jsem v letadle chytla virus KonMari. Paní, co seděla vedle mě, byla zřejmě v terminálním stadiu, protože dvě hodiny mluvila o tom, jak díky téhle nemoci prošla osvícením.
Jestli jste epidemii zažili taky, pravděpodobně víte, že nákaza má podivné příznaky. V zápalu horečky sobotní noci klidně uklidíte celý byt a v neděli ráno se pak s hrůzou probudíte v domácnosti někoho, kdo má hrníčky srovnané oušky na stejnou stranu a ponožky poskládané v přihrádkách úhledně podle barev.
V tu chvíle víte, že už jste definitivně, neoddiskutovatelně ve středním věku.
„Co se to tady stalo?“ zeptala se s hrůzou kamarádka, když přišla do mého nového minimalistického obýváku.
Tady už nákaza řádila…
Ignorovala jsem její sarkasmus, který neměl v mém novém, uklizeném domově plném provoněné prázdnoty co dělat, a vysvětlila jí, že pouze ve srovnaném bytě může mít člověk srovnané myšlenky. Nebo tak něco.
Každá krabička s náušnicemi a každý kabel od libovolné elektronické krabičky měl teď svoje místo v nějaké jiné krabičce, které jsem všechny úhledně vložila do ještě větší krabičky.
Dříve byly takové periodické záchvaty v populaci zcela běžné a říkalo se jim plebejsky jarní úklid, případně předvánoční úklid. Od té doby ale virus zmutoval do své dnešní podoby, vyznačující se tím, že i na uklízení je třeba mít metodu a jasně definovaný cíl a smysl.
Respektive uklízení už není uklízení, ale „reorganizace domácnosti“ a japonská metoda podle Marie Kondō neprodává úklid jako otravnou práci nebo povinnost, ale upgradovala ji na „starobylé japonské umění“ postavené na filozofii harmonie a minimalismu.
Na buddhismu mi vždycky přišlo skvělé, jak obratně se dokáže vyrovnat s konzumní kulturou. Stačí říct „všechno na světě je dočasné“ a hned si můžete každý rok koupit nový iPhone bez pocitu provinění. Paní Kondō zcela neminimalisticky prodala miliony knih s návodem, jak „debordelizovat“ domov, a teď má i vlastní superpopulární pořad na Netflixu.
Kdo by byl tušil, že uklízení bude lidi tak bavit?
„Není to o samotném uklízení, ale o vytvoření harmonického domova, který není zanesen zbytečnými věcmi,“ řekla interiérová buddhistka v jednom z dílů pořadu Tidying Up. Její metoda KonMari funguje tak, že se máte zbavit všeho, co vám nepřináší radost, protože zbylé věci se vám, zjednodušeně řečeno, budou mnohem lépe uklízet.
Každý kousek oblečení, každý sentimentální předmět a každý nešťastný dárek od sestřenice z třetího kolena máte vzít do ruky, podívat se na něj a upřímně si odpovědět na otázku: „Přináší mi tahle věc radost?“
Ne? Pak musíte být nekompromisní a předmětu se zbavit.
Tak jsem se do toho pustila s odhodláním někoho, kdo věří, že na druhé straně každé nemoci čeká moudrost a osvícení. Ze začátku mi to šlo. Dokonce mě to i bavilo. Vyhodila jsem několikery šaty, které mi přinášely radost naposledy před pěti lety a šesti kily. Zbavila jsem se cédéček s hudbou Phila Collinse a motivačních přednášek nějakého urputného Američana, který měl zaručený návod na štěstí a pak ho zavřeli za podvod.
Každé věci, kterou jsem vzala do ruky, jsem – dle doporučení paní Kondō – nahlas a od srdce poděkovala za její službu.
(S výjimkou technického ručníku, který nesaje, ale jen přesouvá mokro z jedné části těla na druhou. Ta věc si zaslouží bez poděkování shořet v minimalistickém pekle.)
A v té chvíli jsem si už začala trochu uvědomovat, že mluvím s věcmi, jako by to byly živé předměty, a že mě ta minimalizace domácnosti možná postupně zbavuje i mozkových buněk.
… ale tady by paní Kondō nejspíš trefil šlak.
Celou uklízecí operaci jsem zastavila v momentě, kdy jsem se chystala vyhodit trenažér, zrcadlo a snubní prsten. Do toho zrcadla jsem se na sebe musela sebekriticky podívat a přiznat si, že jestli si opravdu nechám jen věci, které mi budou přinášet upřímnou radost, zbude mi v bytě postel a otvírák na víno.
Moje nákaza měla nakonec docela mírný průběh, a to hlavně proto, že v neděli mi otrnulo, příznaky zápalu odezněly a namísto dalšího přebírání obrovské hromady věcí v chodbě jsem všechny naházela do krabic s popiskami „přebrat a zjistit, jestli mi dělají radost“ a odvezla je do skladu – tedy chci říct k rodičům.
Dobrá zpráva je, že od té doby už jsem odvezené věci nikdy nepotřebovala ani mi nechyběly. Špatná zpráva je, že jsou v mém skladu pořád a mamince podle posledních zpráv moc velkou radost nepřinášejí.
Proto mě nadchlo, když jsem se tenhle týden dozvěděla, že Marie Kondō otevírá e-shop. Tak nějak naivně jsem si myslela, že půjde o obchod, ve kterém budou lidé moct prodávat věci, kterých se na základě její metody zbavují. A nebudou už hromadně zavalovat sběrné dvory, skládky a domy svých rodičů.
Ona si ale otevřela e-shop, aby lidem do nově vyprázdněných bytů prodala úplně nové věci, zato mnohem dražší než ty vyhozené!
Kdyby to byl nějaký urputný Američan, možná už bychom znervózněli a chtěli ho zavřít za podvod. Ale vzhledem k tomu, že tady jde o starobylé japonské umění, všechno je jinak. Očividně je totiž možné uklízet jako buddhista (s šintoistickými prvky) a nekřesťansky na tom vydělat.
Chce se mi teď před paní Kondō smeknout klobouk. Bohužel mi ale žádný ve skříni nezbyl.
