Katalánská zpěvačka Rosalía vydala eklektické album, které s operní naléhavostí prosí o božskou intervenci. Proč se desky Lux už krátce po vydání svět nemůže nabažit?
Kolik ran, které měly být objetími, jsi vydržel? A kolikrát jsi objímal, když jsi mohl udeřit? zpívá Rosalía v písni Mio Cristo Piange Diamanti, skoro jako kdyby klečela u nějakého svatostánku a procítěným chvalozpěvem se modlila k nejvyššímu.
Na nové desce globální popstar, o níž mluví celý TikTok, úplně nečekáte reference na Ježíšova slova o tom, že když nás někdo udeří na pravou tvář, máme nastavit i tu druhou.
Interpretace to samozřejmě může být chybná, klidně lze totiž mluvit o vzplanutí více pozemském, třiatřicetiletá hvězda ale ve svém čtvrtém albu Lux zcela evidentně pracuje s religiózními symboly a obrazy svatých, aby se v textech objevovaly výrazy jako relikvie, zbožštění nebo růženec. Ano, Madonna je proti tomu jen sváteční farnicí.
„Rezonuji s buddhismem, islámem, křesťanstvím a hinduismem,“ řekla nedávno Rosalía listu El Pais. „Myslím, že se s nimi dokážu ztotožnit… a to vše mi umožnilo rozšířit si obzory a představu o spiritualitě,“ dodala vágně celebrita, což tak trochu nahrává kritikům jinak velebené desky, že v jejím případě možná nejde o nějaké hluboké pohnutí víry, ale spíš o jistou náboženskou exploataci.
Ale to vůbec nevadí. Zpěvačka se na osmnácti skladbách, které trvají necelou hodinu, tedy jako standardní mše, svými vokály vždycky drží zesílených emocí kancionálu, v němž není příliš místa pro ironii nebo zesměšňování. Vlastně by to celé mohlo fungovat jako soundtrack k vatikánskému seriálu Paola Sorrentina, který umí být v těchto tématech hravý bez toho, aby sklouzával k herezi.
Rosalía, která se před lety i před publikem Colours of Ostrava uvedla flamencem, nyní žánrový rozptyl ještě rozšiřuje za asistence smyčcových, žesťových a klavírních aranžmá Londýnského symfonického orchestru, které desce dodávají operní osudovost, již může dostat v hojně sdíleném klipu k písni Berghain i žehlení v prázdném bytě, jímž zní třeba i hostující Björk, podle níž všichni potřebujeme „božskou intervenci“.
Podle některých kritiků album vyžaduje „absolutní soustředění“, což je poněkud přehnané – několik písní by klidně mohlo znít v muzikálu Emilia Pérez, další budou jistě bangery žebříčků. Kvůli desce ostatně Španělsko zachvátila doslova mánie, která Rosalíu vyobrazuje jako světici, kdy fanoušci zveřejňují fotky „oltářů“ pro album osvětlené jen svíčkami.
Kvůli jedné z promo akcí také kolabovala doprava v Madridu, zpěvačce skládal poctu i premiér Pedro Sánchez a jeden z tamních biskupů se vyjádřil ve smyslu, že slova hudebnice ho „matou“, ale také „otevírají možnost dialogu o složitosti lidské zkušenosti“. Která ambasadorka Calvina Kleina může tohle říct?
Možná je tak nejlepší desku nezaměňovat za nějakou vážnou úvahu o víře, ale spíš si užít kus její formální nepředvídatelnosti i baladické upřímnosti. A chtít víc obyčejnosti, protože víra bude často spíš nejistá, trochu umolousaná a nepředvádivá, jako vybledlý svatý obrázek, který naleštěnému světu instagramových spoluprací nemůže být vzdálenější.
