Do
rachotu a výstřelů ruských tanků
se
mísí exploze ruských bomb. Tragická a děsivá „symfonie“,
která
by mohla nést název Barbarská,
se nyní line z Ukrajiny a ohlušuje celý civilizovaný svět.
Znamená to ale, že mají utichnout veškeré ruské skladby, veškeré další symfonie? Vážná hudba řeší vážnou otázku, avšak snaha o její řešení někdy sklouzává do extrémních rozměrů. Navíc pro popisovaný problém je klasická hudba pouze příkladem, který lze zobecnit – do jaké míry je přípustná ostrakizace ruského umění?
Aktuálně patrně nejuznávanější český klavírní virtuos Ivo Kahánek poukazuje na fakt, že bojkot Ruska a jeho nositelů v oblasti klasické hudby má dvě roviny.
„Jednou je přímá spolupráce s umělci, kteří se k současnému ruskému režimu otevřeně hlásí – po vojenském napadení Ukrajiny nelze čekat nic jiného než vypovězení takové spolupráce, protože opak by znamenal souhlas s hodnotami takových umělců. Druhou rovinou je však embargo na veškerou ruskou hudbu, včetně dávno nežijících klasiků. To mi připadá absurdní,“ říká pianista.
Zřejmě nejznámějším umělcem, který se nedistancoval od Putina, a proto se ostatní distancují od něj, je proslulý dirigent Valerij Gergijev. Angažmá mu vypověděla Mnichovská filharmonie a nasmlouvané koncerty zrušily Carnegie Hall i festival Dvořákova Praha.
„Rušíme
vystoupení Valerije Gergijeva vzhledem k jeho historicky doložitelné
podpoře agresivní ruské zahraniční politiky a samotného
prezidenta Putina,“ uvedl Robert
Kolář, ředitel
Akademie klasické hudby, která
Dvořákovu Prahu pořádá.
Přitom pozorovat charismatického Gergijeva při provedení například Šostakovičových symfonií je strhující zážitek. Možná nejde najít na planetě dirigenta, který interpretuje Babí jar takovým způsobem, až u posluchače vyvolává prakticky permanentně husí kůži.
Šostakovičův předchůdce v řadě velkých ruských skladatelů, Petr Iljič Čajkovskij, je jménem, kterého se týká Kahánkem zmíněná druhá rovina problému: je nežijícím klasikem, na kterého dopadlo embargo. Konkrétně waleský Cardiff Philharmonic Orchestra vyškrtl Čajkovského ze svého programu.
Ano,
v Čajkovského skladbě, kterou mělo hudební těleso v Cardiffu na
repertoáru, zní
i vojenské motivy. Ano,
vedení orchestru škrtnutí Čajkovského zdůvodnilo, že jeden
jeho člen má rodinu na Ukrajině a hrát ruského skladatele by pro
něj bylo složité. Složitý je pochopitelně celý problém, leč
přesto – není tohle příliš?
„Hledat
souvislost estetických a duchovních hodnot velikánů historie typu
Čajkovského, Rachmaninova, Šostakoviče či třeba Denisova se
současnou politikou Vladimira Putina a jeho vládní mašinerie je
podle mě lacinou symbolikou a retroaktivním uplatňováním
kolektivní viny,“ míní Ivo Kahánek.
„Když si navíc prostudujeme životopisy největších ruských skladatelů dvacátého století, takřka bez výjimky zde najdeme jejich vlastní obrovské problémy s tamním vládnoucím režimem. Myslím, že kdo se někdy pozorně zaposlouchal do jejich hudby, nemá pochyb, že se jednoznačně řadí na stranu humanismu a krásy, což jsou hodnoty, které, doufám, vyznáváme i my,“ připomíná klavírní virtuos.
Jestliže teď není vhodná doba na Čajkovského, vyřadíme z knihovny Čechova? Přestaneme – byť třeba dočasně – číst Dostojevského? Mimochodem, univerzita v Miláně skutečně požádala místního spisovatele, aby kurzy o Dostojevském odložil, a otočila až po následné kritice.
„Na Ukrajině se samozřejmě děje velká hrůza, ale dopady do světa umění, restrikce vůči ruským mistrům a dílům, jsou něčím, s čím se nelze snadno ztotožnit,“ říká operní pěvkyně Ester Pavlů, podle které by bylo krátkozraké přestat zpívat či poslouchat hudbu autora, jehož díla patří ke světovým pokladům.
Zjevně ale nejde jen o Čajkovského, kterého se už ostatně problémy tohoto světa netýkají. „Mám přátele v divadle, kteří mají na Ukrajině rodiče, sourozence, děti a nelze popsat slovy, jak moc mě to zasáhlo. Pochopitelně odsuzuji, pokud se kdokoli k Putinovi otevřeně hlásí, ale těžko jen pro ruský původ odsoudit kolegu, který s vámi působí jako fantastický umělec,“ konstatuje Pavlů.
Její
kolegyně Olga Jelínková, členka operního domu
v Lipsku, pokračuje na stejné téma: „Jako by najednou měli
všichni Rusové na čele cejch. Kamarádka flétnistka mi vyprávěla,
v jakém strachu teď
žije ruská rodina její žačky, která do Česka utekla právě
před Putinem. Najednou vidí despekt v očích lidí, kteří s ní
ještě nedávno sympatizovali…“
Jelínkové to přijde odporné a – výmluvně lidské. „Není nic jednoduššího než primitivně namířit proti někomu vlastní frustraci ve jménu dobra. Já osobně jsem velkou milovnicí klasické ruské literatury, ruské hudby, ruský člověk mě s určitým mrazením v zádech vlastně fascinuje,“ líčí sopranistka.
„Jako je zrůdnost shazovat bomby na dětskou nemocnici, je zrůdnost napadat vystrašenou ruskou matku s dcerou, které nikdy nikomu neublížily, jen kvůli příslušnosti k národu, v jehož čele stojí nemocný, šílený psychopat,“ říká Jelínková.
O tom, že svět na rozdíl od Putina nezešílel a většinově se drží humanitních hodnot, o nichž vypovídají i díla ruských skladatelů a skladatelek, svědčí podle Kahánka i příběh z tohoto týdne. Týká se České filharmonie a jejího původem ruského a občanstvím amerického šéfdirigenta Semjona Byčkova, který se okamžitě po vpádu Rusů na Ukrajinu proti Putinovi ostře vymezil a zrušil koncert v Moskvě.
„V
minulých dnech zahrála
Česká
filharmonie pod taktovkou Semjona
Byčkova
mimo
jiné Rachmaninovův klavírní koncert se světoznámou pianistkou
Yujou Wang v nejprestižnějších sálech ve Vídni, Hamburku a
Londýně. Všechny
tyto koncerty byly kromě dlouhotrvajících ovací ve stoje odměněny
superlativními recenzemi v prestižních denících,“ uzavírá
Ivo Kahánek.
