Muzeum Prahy vstupuje do nové éry – otevírá výrazně modernizovanou budovu na Florenci, spouští audiovizuální expozice i vlastní AI oddělení, a plánuje dokonce výstavbu zcela nové muzejní budovy. Jeho ředitel Ivo Macek v rozhovoru popisuje, proč chce z někdejší „instituce za mekáčem“ udělat sebevědomé, otevřené a živé muzeum pro všechny Pražany, proč vsadil na data, odvážnou vizuální identitu a mladý tým a jak se rodí projekt, který má ambici polidštit české muzejnictví.
Za posledních pět let otevíráte druhé muzeum, po tom Národním začíná nová kapitola i pro Muzeum Prahy, jak to prožíváte?
Je to směsice různých pocitů. Když jsem stál včera večer v budově na Florenci, měl jsem stejné pocity, jako když jsme otevírali Národní muzeum. Říkal jsem si: A je to zase tady. I když tentokrát o něco menší. Jsem zvědavý i nervózní. Jsou to tři roky práce. A Muzeum Prahy prošlo velkou transformací.
Jestli se ale ptáte na srovnání, tak u Národního muzea jsme se učili za pochodu. Hledali inspiraci z historických pramenů. Tak velký projekt jsme ale v záznamech nenašli. Neměli jsme manuál, čeho se vyvarovat, jak k tomu přistoupit. Chyběla data, která jsou v kultuře obecně nedostatkovým zbožím. V případě Muzea Prahy na nich ale usilovně pracujeme. Sbíráme je v Česku, Středočeském kraji. Zjišťujeme, co lidi chtějí a co ne.
Je to podobné, jako když uvádíte nový produkt na trh. Známe svou cílovou skupinu. Víme, co chce. Díky tomu je většina rozhodnutí v Muzeu Prahy takzvaně data-based, podloženo daty.
Co jste zjistili?
Že o Muzeu Prahy moc lidí ani neví. Znají ho víceméně jen lidé, kteří se hlouběji zajímají o kulturu. Mnozí tu někdy byli povinně se školou. Spontánní povědomost je ale strašně nízká. To je výzva. Jak dostat lidi do muzea, které nikdo nezná, ale zároveň má neuvěřitelný potenciál a díky investicím magistrátu v celkové hodnotě miliarda dvě stě tisíc, také opravdové možnosti. Rekonstrukce hlavní budovy pak vyšla na tři sta milionů, současná expozice na padesát.
Jaká další zjištění výzkumy přinesly?
Byl tam krásný dotaz: „Myslíte si, že by muzeum mělo sloužit ke vzdělávání, anebo k trávení volného času?“ A zatímco lidé okolo padesátky vyzdvihovali vzdělávací funkci, protože tak se tomu naučili ve škole, mladší generace – lidé pod třicet – častěji uváděla volný čas.
Také jsme se zabývali otázkou, proč lidé nechodí do muzeí. Výsledek je paradoxní, protože 97 procent lidí, šlo o statistický vzorek populace, souhlasí s tím, že muzea by měla existovat, že mají smysl. To ale neznamená, že je navštěvují.
Foto BoysPlayNice
Na co tedy návštěvníky lákáte?
V pěti sálech druhého patra, celkem na osmi stech metrech čtverečních, otevíráme výrazně audiovizuální výstavu Město v čase. Celá se točí kolem našeho ikonického předmětu – obrovského historického modelu z první poloviny devatenáctého století. Rozložili jsme ho na dvanáct dílů. A v celé expozici postupně vyprávíme „jeho“ příběh.
Co to je za příběh?
Je to vyprávění o čase a o proměně jeho vnímání. Autorem modelu je knihovník Antonín Langweil, pracoval na něm jedenáct let. To je dnes asi jen stěží představitelné. V první místnosti chceme ukázat město v první půlce devatenáctého století, v době, kdy model vznikal. V druhém sále ukazujeme společnost. V třetím jedince. Ve čtvrtém uvidíte ten výtvor, model, samotný, jak jsem zmínil – rozložený do dvanácti válcových vitrín. To je taková light designová záležitost. Model funguje coby němý svědek toho, jak vypadala Praha před vynálezem fotografie.
Prim ale hraje poslední sál – imerzivní. Podobný nemá v republice žádné muzeum ani galerie. Říkáme mu živý. Jeho obsah se totiž bude různě proměňovat. Pro ten účel jsme ho vybavili nejmodernější technologií. Nyní v něm „poplujete“ po Vltavě. Od Vyšehradu až do Holešovic můžete pozorovat, jak se Praha proměňovala od poloviny devatenáctého století do současnosti. Je tam dobře znát rozdíl mezi relativně klidnou a tichou minulostí oproti dnešní nervózní a hlučné době.
A v prvním patře?
Zbylé dva sály v prvním patře jsou zatím prázdné. Chystáme tam krátkodobé výstavy. První otevřeme v březnu. Víc zatím neprozradím. Ať se návštěvníci nechají překvapit.
Abych ale nalákal, tak na příští podzim tam připravujeme výstavu Mraveniště Praha určenou nejmenším dětem – školkovým a na prvním stupni. Obrovská scénografie, kterou budou děti prolézat, bude simulovat chování mravenců coby analogii k chování lidí ve městech. Chceme tak vyvážit druhé patro, které jsme pojali primárně digitálně, technologicky.
Poloha budovy muzea na Florenci je tristní. A v posledních letech se situace s veškerou okolní výstavbou ještě zhoršila. Dnes je těžké se k muzeu vůbec dostat. Je to takový paradox, že Muzeum Prahy se nachází na jedné z nejhorších pražských křižovatek…
Máte pravdu, je to otřesné. Mám teorii: Na muzeu podle mě nikomu nesešlo. Nebyla to sebevědomá instituce. A tak to dopadlo, jak to dopadlo. Budova je dnes skříplá šílenou dopravní situací. Magistrála v sedmdesátých letech – to byla rána jako z děla. A taky se zbouralo Těšnovské nádraží naproti.
Přitom když se podíváme do historie, tak než vůbec hlavní budova spatřila světlo světa, stál tu krásný kavárenský pavilon. Dneska po něm není ani stopy. Dřív tu byly ambice. Postaven měl být ještě další objekt. Kolem nádherný park, zahrada s palmami. Místo toho přišla magistrála. A bylo po všem. Pod nadjezdem otevřela pobočka McDonald’s, kterou zná každý. Když jsem nastoupil do Muzea Prahy, chodil jsem dokonce v tričku s nápisem „Muzeum za mekáčem“.
Proč?
Protože když jsem komukoli řekl, kde pracuji, reakce byla: „Jo, to je takový to muzeum za mekáčem.“ To mě vytáčelo. A dalo mi to cíl. Chci, aby se z muzea za mekáčem stal mekáč u muzea. To je moje osobní KPI (Key Performance Indicator, ukazatel výkonnosti, pozn. red.).
Jak toho docílíte?
Protože dnes víceméně neexistuje přístup k budově, chtěli bychom do dvou let ten předprostor zpřístupnit. Zpevnit plochy, abychom je mohli využívat na venkovní výstavy, performance nebo trhy.
Foto Muzeum Prahy
Vzhledem k řečenému: Nepřemýšlel jste o přesunutí muzea do nějakého přívětivějšího místa?
Naopak, chceme lokalitu podpořit. Naproti hlavní budově, kde bylo Těšnovské nádraží, bychom rádi postavili novou budovu muzea. Přál bych si v příštím roce vypsat mezinárodní architektonickou soutěž. Byla by to pecka, protože od druhé světové války nebyla v Česku postavena jediná nová muzejní budova.
Investici už máme a na magistrátu k tomu vznikla pracovní skupina. Chybí nám ale pozemek. Kdyby se to podařilo, máme tady nádhernou soutěž. A vzhledem ke složitosti celé oblasti – úžasnou výzvu pro architekty.
Takže konečným cílem jsou dvě budovy?
Ano. Historická budova by v budoucnu neměla být takto digitálně zaměřená. K tomu by měl sloužit nový objekt s uzpůsobenou architekturou. Nutno dodat, že jako muzeum ještě spravujeme Desfourský palác. Ten by měl být interaktivní, takové multikulturní science centrum o Praze. S veřejnou knihovnou, studovnami, kinosálem i možností pronájmu. Chceme byznys model, který by zaplatil provoz. Ověřovací studii nám udělal architekt Jakub Cigler. Příští rok tam chystáme soutěž na projektanta.
Zatím, určitě na pár měsíců, otevíráme s volným vstupem.
Některé výzvy na nás teprve čekají. Ale to, o co celkově usiluji, by se dalo shrnout jednou větou: Chci Muzeum Prahy polidštit. Udělat z něj instituci, která dělá důležitou práci, ale nebere se smrtelně vážně. Aby se k ní návštěvníci chovali jako k místu, které tvoří lidé pro lidi. To se většinou neděje, protože se muzea dost často prezentují pouze přes sbírkové předměty. A je to logické, historicky dané – muzea jsou sbírkové instituce.
Ale zároveň je to trošku odcizuje, chybí napojení návštěvníka na instituci. Když dáte na plakát sbírkový předmět, učiníte to místo skoro mrtvým. V anglosaském světě by to asi nikdo neudělal.
Jak onoho polidštění dosáhnete?
Uvidíme, jak dlouho, ale zatím, určitě na pár měsíců, otevíráme s volným vstupem. Chceme pořádat přespávání či noci v muzeu. Primárně se chceme zaměřit na rodiny s dětmi. Ale rádi bychom vyzkoušeli i muzejní rande naslepo či silent disco. V doprovodných aktivitách se zaměřujeme na školy.
Ale nezapomínáme ani na seniory a seniorky. Máme ambici pokrýt populaci jako celek. Chceme cílit i na cizojazyčně mluvící tady. Ukazuje se totiž, že tahle díra na trhu je velká. Je tu mnoho rodin, které přijedou za prací, ale protože je většina obsahu výhradně v češtině, nemají kam jít.
Jakým způsobem je lákáte?
Například jsme radikálně změnili vizuální identitu. Teď je hravá, barevná, zářivá, moderní, hodně fresh. Dělal ji Mikuláš Macháček ze studia zet zet zet, který dřív pracoval u Najbrta.
Byli jsme s ní i ve finále českého Czech Grand Design. Tuzemskou praxi jsme předběhli klidně o deset let. Vsadili jsme na anglosaský směr. Ve zdejším rigidním konzervativním prostředí to působí až provokativně.
Koho tím provokujete?
Právě tu konzervativní část oboru. Víte, ono muzejnictví samo o sobě vzbuzuje u většiny lidí v Česku něco vážného, trošku zaprášeného, něco, co se hýbe jen velmi pomalu, co nedělá prudké pohyby. Tohle je snaha ukázat to trošku jinak a hledáme cesty, jak se k tomu přiblížit a kde najít tu hranici.
Foto BoysPlayNice
Jak?
Kromě svěžího vizuálu jsme museli omladit tým, abychom se myšlením trošku přiblížili jednadvacátému století.
Jak jste nalákal mladé lidi do oné „trošku zaprášené“ instituce?
Většina přišla právě za vizí: že muzeum lze dělat jinak, atraktivně. Mnozí u takové proměny chtěli být. Přišlo hodně lidí z korporátů, kteří museli přistoupit téměř na poloviční platy. Větší příjem vyměnili za smysluplnou práci. Na českém trhu práce vlastně neexistuje nezaměstnanost a naše atraktivita bohužel nespočívá ve financích, ale ve smysluplnosti. To byl nejčastější důvod – že je přestalo bavit honit se jen za ziskem. Že chtěli dělat něco, co má dopad na veřejnost. Ale je to samozřejmě individuální.
Ono lákadlo proměny je ale aktuální stav. Dříve či později pomine. Co pak?
No jasně. Ta instituce se teď chová jako startup, jen se stočtyřicetiletou historií.
Co to znamená?
Zavádíme nové procesy, systémy i oddělení. Takřka vše stavíme od znovu. Snažím se muzeum připravit na to, aby bylo vůbec schopné vstřebat tak velkou investiční zátěž.
Foto BoysPlayNice
Kdyby ale šlo skutečně o startup, poputuje velká část z investice takzvaně do lidí, zaměstnanců.
Naprosto souhlasím. Tohle je ale pain celé veřejné správy. Máte peníze na investice, můžete nakupovat věci, ale nemáte jak ohodnotit lidi, kteří pro vás pracují. Začarovaný kruh zvaný tarifní tabu. Nově je sice možné platy určitým způsobem navýšit, bohužel jde ale v kontextu Prahy pořád o podprůměrný plat. Řešení leží na stole ministrům.
Víte, ona je to taková manažerská úloha, na kterou nás ve škole teda fakt nepřipravili. Na ekonomice a managementu z nás vychovávali kapitalisty, pravicově smýšlející lidi: za minimum vyrobit, za maximum prodat. A pak jdete dělat management do muzea, kde nic z toho neplatí. Nenaučil jsem se nic, co bych v muzeu mohl použít. Přesto, že jsem vystudoval management, začínal jsem od nuly. Ten náraz byl obrovský.
Musíte najít způsob, jak lidi ohodnotit jinak než finančně, jak s nimi pracovat, dostat z nich maximum, když vám chybějí základní nástroje. Pro mě je velká výzva přitáhnout do tohoto typu instituce, o kterých se často traduje, že se do nich lidé chodí schovat, lidi, kteří by na takovou nabídku práce obyčejně ani nenarazili.
Kde se inspirujete?
V anglosaských zemích a Spojených státech. Tam všechno stojí a padá na lidech. Když si projedete stránky různých jejich muzeí, všude jsou fotografie lidí, ne sbírek. Lidí v prostoru muzea.
A konkrétně? Jaká jsou podle vás nejlepší světová muzea?
Mám pracovní deformaci, nechodím do muzeí kvůli obsahu, ale pro detail. Zkoumám jejich různorodá svícení, light design, takové ty věci, které běžný návštěvník nevidí. Panty na vitrínách, ticketing, merch či eventový byznys. A kladu si otázku: „Jak lze tyto věci naroubovat do historických institucí, budov u nás?“ Konkrétní inspirací mi bylo třeba National Museum of Scotland nebo National Museum v Londýně.
Když jsem pracoval na otevření Národního muzea, cestoval jsem po celém světě. Teď jezdím po městských muzeích, sbírám si koláž nápadů. Žádné muzeum nelze překlopit jedna ku jedné. Ale kdybych to shrnul, tak z Ameriky jsem si přinesl otevřenost, lehkost a schopnost akcentovat to nejdůležitější, umět to prodat. Udělat tu prezentační, interpretační show, jakou umějí dělat Američané. Ta většinou úplně stačí. Není třeba zbytečných podružností.
Podružností?
U nás lidé – kurátoři, přírodovědci i archeologové – nebývají sebevědomí, nevěří si, mívají strach, že když neřeknou něco zcela přesně, kolegové na fakultách se jim vysmějí. A nelze jim to zazlívat, mají to naučené ze školy.
Můj osobní názor je, že tahle mentalita je reliktem minulého režimu. Když přijdete do jakéhokoli dobrého západního muzea, nenajdete tam tak odborný text jako v Česku. A v případě států to vyplývá i z logiky trhu. V Americe je návštěvník zcela zásadní pro ekonomické fungování muzea. A díky konkurenci je tam velký tlak na to udělat dobré muzeum se čtivými texty.
Vrátíte se domů a říkáte si, proč to tady nefunguje? Proč to neděláme taky takhle? Ono to, že se snažím udělat z Muzea Prahy otevřenou instituci pro lidi, je v českém kontextu možná revoluce, ve světovém to je spíš: „Hm, to přece děláme všichni.“
A co děláte, co nedělají všichni?
Jako první muzeum v Evropě jsme zřídili svoje AI oddělení, vyvíjíme několik softwarů a projektů. Třeba už na otevíračce si budete moci popovídat o muzeu s naším chatbotem, do kterého teď naléváme všechny odborné články, knihy a informace.
Já myslím, že muzea budou mít s rozvojem umělé inteligence čím dál větší smysl. Vytrácí se totiž ta validita informací. A já myslím, nebo bych si přál, aby v budoucnu byla muzea tím pevným bodem ve vesmíru. Že když muzeum něco řekne, tak všichni budou vědět, že to tak opravdu je. Jako Saturninova kancelář uvádění věcí na pravou míru.
