Sraz máme ve tři a osm minut před třetí už mi píše, že je na místě. Spolehlivá, slušná… Jak sama říká, rebelující proti rebelii.
Na terase její oblíbené kavárny vedeme s herečkou Gabrielou Marcinkovou rozhovor, který se vydá nečekanými směry.
S jakým největším mýtem o herečkách a herectví obecně se setkáváte?
Že jsme extroverti.
A vy jste introvertka?
Našla jsem si definici, že jsem introvert, který se za to nestydí. Dříve jsem měla obavy z komunikace s lidmi – co si o mně budou myslet? A nebudu trapná? Ale už je nemám.
Kdy odezněly?
S narozením dětí. Změnily mě a došlo mi, že je blbost to řešit. Nechci na ně přenášet své strachy, třeba i z jídla, takové to „pozor, tohle si nedávej, musíš být štíhlá a dokonalá“.
Máte nějaký příklad, jak vás předtím strach omezoval?
V první inscenaci Túlavé srdce v Astorce (bratislavské divadlo, pozn. red.). Hrála jsem vedlejší postavu, sotva šest výstupů, ale po každém jsem zadržovala slzy hanby. Nesmím plakat, ještě mě čeká dalších pět, ještě čtyři… Ježíši, zase jsem byla hrozná… Každé představení bylo ohromně stresující.
Herectví je přece o odvaze postavit se každý večer na jeviště před množství lidí.
Je, ale s odstupem času vím, že ta moje postava nebyla šťastná a já neměla co hrát, jen jsem to tam doplňovala. Cítila jsem, že jí mám vymyslet nějaký bohatý vnitřní svět, který ale nenabízela.
Navíc dodnes bojuji se svým hlasem, je křehký a nehodí se na velké jeviště. Je to velké omezení.
Jak se cítíte jako veřejná osoba? Jak zvládáte pozornost a slávu?
Kdyby v mém povolání šlo veřejnou osobou nebýt, tak bych to brala. Někdy mám pocit, že lidem v televizi jsou přisuzovány zázračné schopnosti. Někdo řekne svůj názor a diváci ho hned berou za relevantní a důležitý pro jejich život. Tím spíš by se veřejně známí lidé měli ve svých vyjádřeních opírat o argumenty.
Když jste zmínila „dokonalost“, jak se nároky na ni odrážejí v herectví?
Zasazuji se hlavně o to, že krása neznamená pouze mládí. Navíc už i mladá děvčata si nechávají upravovat rty, hubnou a nejedí, porovnávají se s jinými a propadají depresím. Na Instagramu působí šťastně – podívejte, jaká jsem štíhlá! – jenže uvnitř šťastné nejsou.
Posedlost krásou je neudržitelná a neměli bychom si na kráse tolik zakládat.
Takže třeba o svém stárnutí přemýšlíte bez obav?
Nevylučuji, že za deset let budu mít pocit, že kvůli věku nedostávám práci. Ale věřím, že se to nestane a budu hrát postavy adekvátní svému stáří. Třeba i osmdesátka může být podle mě v něčem krásný věk.
Na hercích a herečkách se mi odjakživa líbilo, když už mají do tváře něco vepsané a vlastně hrát nemusí. Meryl Streep, Cate Blanchett, Jana Oľhová… Už jen jejich výraz má hloubku.
Nebo váš učitel Martin Huba.
U mužů je to jiné, společnost prostě bere, že starší jste charismatičtější. Ale u žen? Aha, ta zestárla. Ta přibrala. Už i na ni došlo.
Vím, že to hodnotím z pozice herečky, která je považovaná za pěknou, ale časem budu taky vrásčitá a společnost mě prohlásí za starou a ošklivou.
V roce 2012 vás portál TC Candler zařadil mezi sto nejkrásnějších žen planety. Zajímá to světové producenty? A nechtěla jste po dvou zahraničních filmech točit v cizině i nadále?
Chtěla. Mým agentkám se ozval americký agent a tři roky jsem patřila do jeho portfolia. Posílal mě na castingy, například i na Bond girl. Žádné štěky, opravdu mi věřil a byl optimista. Dokola mi opakoval, ať se snažím, že něco přijde. Jenže přišlo těhotenství a spolupráci jsme ukončili.
Foto archiv Gabriely Marcinkové
V thrilleru Move On si zahrála s Madsem Mikkelsenem | Foto: archiv herečky
Až děti povyrostou, můžete to zkusit znova.
Ano, to se může stát. Líbí se mi, že v zahraničí často pracujete s lepším scénářem. My herci jsme totiž tak dobří, jako je dobrý scénář. Jasně, že ho můžeme pokazit, ale když vám rozdají špatné karty, žádný zázrak s nimi neuhrajete.
Co konkrétního vám na domácích scénářích vadí?
Jsou neskutečně ukecané. Každá postava říká, co cítí, přitom ve skutečnosti to říkáme málokdy. Spíš city schováváme.
Bývala jste prý vzorná žačka, „slušňačka“. Máte v sobě vůbec nějaký vzdor?
Čím dál víc mi dochází, že můj vnitřní vzdor pramenil z toho, že většina se neučila, neposlouchala a bylo prostě cool vyrušovat a nerespektovat. Já se naopak cítím dobře, když poslouchám a nevyzkouším cigaretu, jen protože je to trendy. Rebeluji proti rebelii.
Ani alkohol vám myslím nechutná…
Jen víno, které si velmi užívám, ale v míře jedné deci denně. Doma si otevřu láhev a týden z ní popíjím.
Co vás dokáže rozhodit?
Jen děti. A ty za to chuděry nemůžou. Občas mi rupnou nervy a okřiknu je nebo jim řeknu něco, za co se stydím – ale už to neberu jako selhání. Děti umí výživně zkoušet vaše psychické hranice.
Jinak ale cítím velkou harmonii, vše je teď na správném místě. Mám radost z rodiny, práce i vztahů ve svém okolí. První měsíce s prvním dítětem byly těžší, ale teď už je vše super.
Kompletní rozhovor s Gabrielou Marcinkovou si můžete přečíst v srpnovém vydání slovenského Forbesu.
