Mrknul na plastovou židli, která stála u cihlové zdi, a chystal se na ní udělat stojku. Nakonec ale zavrtěl hlavou a znovu si oblékl sako. „Ne, tahle by určitě praskla,“ omlouval se Dan Millman.
Napadlo mě, že se před fotografem Forbesu jen vytahuje. Udělat v jednasedmdesáti letech na židli stojku? Ne, to je hloupost. Jenže o den později na své přednášce v rámci programu Meltingpot na letošním hudebním festivalu Colours of Ostrava přesně tenhle kousek na pódiu předvedl.
Zaplněný sál vítkovického Gongu nadšeně tleskal, ale důvod, proč se tady stovky lidí tísnily, aby viděli vitálního Američana, nebyla ona stojka. Vlastně si přišli poslechnout, co se svým životem.
Millman, v mládí úspěšný gymnasta s olympijskými ambicemi, kterému ale život převrátila naruby dopravní nehoda, je totiž spisovatel, mentor a tak trochu i mentální kouč, kterého se vyplatí poslouchat. V roce 1980 napsal poloautobiografický román Cesta pokojného bojovníka, který byl přeložen už do 29 jazyků a v roce 2006 se dočkal i filmového zpracování.
Jeho autor v něm rozvíjí životní filozofii, která vychází z konceptu „teď a tady“ – svým fanouškům v ní radí, jak se zabývat pocity, emocemi a rozhodnutími, kterým čelíme právě teď, a jak se nestresovat tím, co nás čeká. Millman od svého bestselleru napsal dalších 16 úspěšných knih, které se ale znovu točí kolem myšlenek pokojného bojovníka.
„Všichni hledáme mír v srdci a jak být méně stresovaní. Ale zároveň jsou v životě každého z nás momenty, kdy potřebujeme mít i schopnosti bojovníka. Každý z nás to hluboko uvnitř sebe má, jen jsme to někdy zapomněli,“ vypráví Millman v rozhovoru pro Forbes.
Nechme ale mluvit přímo samotného autora:
Co to znamená žít jako pokojný bojovník? Vysvětlím to na příkladu bojových umění. Ve sportu je ve hře bod nebo zápas, je to jeho podstata. Jenže v bojových uměních máte na výběr jen ze dvou možností. Život, nebo smrt. A to je druh rizika, jaké vám žádný sport nenabídne. Tenis nehrajete o život. A staří japonští bojovníci věděli, že fyzický trénink je důležitý, ale pokud se nebudou věnovat i tréninku mysli a tomu, jak se naučit ustát emoční bouře, fyzické síly by nestačily.
Tohle uvažování je hodně zaměřeno na samotnou akci. Dneska je hodně populární mluvit o tom, jak je důležité myslet pozitivně, mít ty správné myšlenky, myslet si, že všechno bude v pohodě, být sebevědomý, pozitivní – a pak budete žít spokojeně a šťastně.
Ale přístup, který používám já, je jiný. Máme totiž jen malou vědomou kontrolu nad tím, jaké emoce námi procházejí. Emoce jsou jako počasí – jen kolem nás procházejí. Nemůžeme sami sebe přinutit necítit to, co cítíme. Nemáme žádný spam filtr v naší hlavě. Proto když se podíváme na naše životy, jsem přesvědčený, že jsou mnohem víc ovlivněny tím, co jsme prožili, než tím, co si v danou chvíli myslíme.
To je jeden ze základů myšlení pokojného bojovníka – zaměřit se na to, co budeme dělat právě teď. Říká se, že hrdinové i ti, co stojí v koutě, cítí přesně ten stejný strach. Každý ale jedná úplně jinak. Proto je mnohem důležitější nesoustředit se na to, abych byl v pohodě a cítil se spokojený, ale mnohem důležitější je soustředit se na to, co musím udělat právě teď. Bez ohledu na to, jak se cítím.
Není nic jako budoucí štěstí. Buď jste šťastný teď, nebo nejste. Takže když si říkáte: Zítra budu šťastný, je to k ničemu. Pokojný bojovník myslí na to, co je teď. Není to žádný klub, do kterého se můžete přihlásit. Musíte to jen trénovat – a nejlepší trénink je meditace.
Pro mě je vlastně meditace něco jako příprava na smrt. Je to proces, při kterém se vzdáváme všeho, o co přijdeme po smrti. O čas, všechny věci, které na nás působí, vztahy, emoce. Možná se mě zeptáte, proč byste se měli učit meditovat o umírání… Jde o to, že smrt dává našemu životu smysl. Bez ní by smysl neměl. A díky ní máme možnost být vděční za možnost narodit se jako lidé na planetě Zemi.
Všichni jednou ztratíme své blízké, život je prostě hořko-sladký. Jeden chytrý mistr zenu řekl: Přišel jsem na tento svět křičící a kopající, a pravděpodobně stejně i odejdu. Takže iluze o pokojné a tiché smrti je stejná jako iluze o pokojném a tichém porodu. Všichni zkrátka jednou umřeme. A pokud se v duchu na smrt připravíme, nebudeme se smrti bát. Protože člověk se bojí toho, co nezná. Vyrovnat se se smrtí je základní lidská dovednost.
Ve své knize vyprávím příběh muže, kterého honil tygr. Doběhl na kraj útesu, skočil a zachytil se o větev. Zachránil se před tím tygrem, ale když se podíval dolů, uviděl pod sebou dalšího tygra. Na té větvi seděla myš, která ji postupně ohlodávala, že byla tenčí a tenčí. Vtom ten muž uviděl vedle sebe zralou jahodu. Utrhl ji, strčil ji do pusy a pomyslel si: Tohle je ta nejsladší jahoda. To je přece ono! Žijte teď a tady.
Čím víc se ve svém životě soustředím na to, co se děje teď, tím je můj život jednodušší. Spousta lidí se probudí a už přemýšlí, co všechno budou muset ten den udělat. Ne, to je špatně. V té chvíli musí udělat jen jednu věc. Otevřít oči. A to je to podstatné.
Říká se, že důležitější než cíl je cesta samotná. Ano, ale bez toho cíle by ani nebyla ta cesta, jen tak bychom bezcílně bloumali. A já věřím, že právě ten cíl a naše cesta k němu je pro spoustu lidí něco jako štěstí. To, že k něčemu směřujeme, dělá z našeho života něco smysluplného. A klidně u toho můžeme občas cítit smutek.
Spousta lidí sní o velkém domě, o tom, že z nich budou miliardáři. Jednoduše proto, že chtějí, aby příjemné emoce převažovaly nad těmi nepříjemnými. Ale já štěstí nepovažuji za emoci. Pokud bychom byli neustále šťastní, jak bychom věděli, že jsme šťastní? Nevěřím, že cílem lidské evoluce je chodit po světě a neustále se usmívat. Spíš je to přirozená touha žít s pocitem naplněnosti. Není to jen o štěstí. Mnohem důležitější je pocit, že váš život má smysl, že tady nejsme zbytečně.
Když žijeme dobrý život, ani nás nenapadne se ptát, jestli jsme šťastní. Mám pocit, že právě ti nejvíc nejnešťastnější lidé se mě neustále ptají, jestli jsem šťastný.
Jedna z největších výzev v lidském životě je přetavit to, co víme, v to, co skutečně děláme. Lidé hledají triky, jak se motivovat, dělat to, co chtějí, jak být víc disciplinovaný. Přitom to nejjednodušší, co radím, je, aby lidé měli velké sny, ale začali malými věcmi. Spousta z nás ty velké sny má, ale stejně to nefunguje. Dáte si za cíl, že budete denně cvičit hodinu, ale postupně zjistíte, že to nestíháte, takže se na to vykašlete. Ale když denně cvičíte čtyři minuty, je to snazší.
Věřte svému životu, že bude O.K. A i kdyby vám přišlo, že není, pořád je to součást procesu našeho učení, takže je to v pořádku. Držte se toho. Těžkosti jste už jednou zvládli, tak je zvládnete i teď.
Druhá věc – nehoňte se neustále za pozitivními myšlenkami. Prostě se smiřte a přijměte ty, které k vám přišly právě teď. Umírá vám někdo blízký? Neutíkejte od toho, nesnažte se před smutkem obrnit – prostě to přijměte jako fakt a poperte se s tím. Smrt je naprosto přirozená.
Foto: Jiří Zerzoň
