S rozpočtem 120 milionů korun je to jeden z nejdražších českých filmů. Výpravný snímek Il Boemo vypráví příběh muže, který kdysi okouzlil celou Itálii, aby pak na více než dvě staletí upadl v zapomnění.
Hudebního skladatele Josefa Myslivečka si s chutí zahrál Vojtěch Dyk. Po rolích hezounů přišlo vysněné obsazení a s ním i možnost představit nejen českému národu, ale i celému světu umělce, kterému přezdívali Božský Čech.
Pro rozhovor jsme se nemohli potkat na příhodnějším místě než v pražském kině Pilotů, které provozují producenti filmu. V jednom ze sálů s fialovými sedačkami vybíráme místo v první řadě, aby měl Vojta Dyk se svými 196 centimetry dostatek místa na nohy.
Chápu rozhodnutí tvůrců, aby skladatele, který si nepodmanil svou hudbou pouze odborné publikum, ale i řadu krásných žen, ztvárnil právě on. „Pochybuji, že jsme byli stejně vysocí, ale někdo ho hrát musel,“ odpovídá s úsměvem na otázku, v níž narážím na možnou podobnost mezi ním a jeho postavou.
Máte rád pizzu?
Mám. Mám ji spojenou s narozeninami. Jsem narozený v červenci a všechny oslavy mých narozenin probíhaly tak, že jsme vyrazili někam na pizzu. Co se od mého dětství změnilo, je to, že jsem tenkrát vždycky jedl jen okraje, teď naopak okraje nechci a vyjídám jen prostředek.
Tak to jste musel být při natáčení jako v ráji, když většina scén vznikala právě v Itálii?
To je pravda, italskou kuchyni miluji. A chápu, proč jsou Italové tak prdelatí, protože mouka je tam všudypřítomná. Na druhou stranu je malá pravděpodobnost, že se špatně najíte. A já jsem ještě několikachodový, nestačí mi jeden talíř. K tomu si dám rád i pivo. Dlouhodobě to ale vydržet nejde a je pravda, že když jsem přijel domů, rád jsem si dal salátek s kozím sýrem.
Domluvíte se, stejně jako ve filmu, italsky i v běžném životě?
Původně jsem měl ambice, že se začnu italsky učit. Jednoduchým aritmetickým průměrem jsem si ale vypočítal, jak dlouho potrvá, než se naučím jednotlivé scény tak, abych rozuměl nejen svým replikám, ale i replikám kolegů. Tak jsem zjistil, že se musím přestat učit italsky a začít se učit ten scénář.
Na scénáři jsem si ukazoval s mou koučkou některé zákonitosti té řeči, ale bohužel jsem to okamžitě po natáčení vypustil, protože jsem začal pracovat zase někde jinde. Ale štve mě to, protože si říkám, že italština není tak složitý jazyk jako francouzština nebo čeština. Spoustu slov znáte, třeba pizza nebo spagetti.
Viděl jste snímek Nabarvené ptáče?
Neviděl, i když Václavu Marhoulovi (režisér filmu, pozn. red.) velmi fandím a určitě se na to někdy podívám. Ale s větším odstupem. Mám syna ve stejném věku, jako je hlavní představitel. Takže by to pro mne bylo emocionálně trochu složité. Jednou už jsem takhle nedokoukal film od Olgy Malířové Špátové o lékařích v Africe, kde byla scéna s malým chlapečkem. Jakmile se to týká dětí, tak mě to straší. Takže si ten film pustím, až jim bude dvacet.
Ptám se proto, že film Il Boemo bude mít světovou premiéru v hlavní soutěži filmového festivalu v San Sebastianu. A jde teprve o druhý film, který bude v posledních šestnácti letech českou kinematografii v hlavní soutěži takto prestižního festivalu zastupovat. Přičemž tím prvním bylo v roce 2019 právě Nabarvené ptáče, které soutěžilo v Benátkách.
Vím a mám z toho radost. Ten film si to, myslím, zaslouží…
Jak moc jste osobu Josefa Myslivečka znal předtím, než jste si přečetl scénář?
Asi jako většina společnosti v Čechách – moc ne. Věděl jsem, že se jedná o skladatele a že to byl souputník Mozartův. Ale díky filmu jsem se jím začal víc zabývat. Je totiž velmi málo pramenů a zdrojů, z nichž se dá čerpat, až na tu Mozartovu korespondenci a nějaké dvě knihy, které jsou spíše literaturou faktu, než aby si člověk pospojoval souvislosti. Ale ani dnes, když máme natáčení za sebou, nemohu říci, že bych o něm věděl o moc víc.
Právě proto, že nebylo tolik zdrojů, jsem si ho vytvořil k obrazu svému a hodně jsem vycházel z nálady jeho hudby. Uvažoval jsem nad tím, čím to bylo, že na něj letěly holky, a do jaké míry hrála v jeho životě ambicióznost. Ale vždy to bylo ruku v ruce s lidstvím, nebyla to vypočítavá svině, která by se dostala přes postel k lepší zakázce. Ačkoli ta doba byla opravdu těžká.
A pro něj zvlášť, když se rozhodl, že odejde z Čech a zkusí prorazit ve světě.
Určitě. Dnes už je běžné, že pošlete dítě studovat do zahraničí, ale tehdy? Když se rozhodl, že se vydá na takovou spanilou jízdu do Itálie a tam zakotvil, tak to jeho rodina zřejmě nelibě nesla. Minimálně jeho bratr, kterému spadly do klína veškeré starosti o mlýn.
Co se týče jeho tvorby, tak to měl paradoxně lehčí v tom, že v té době nebyly počítače, takže všechno, co vytvořili, museli vytvořit ve své hlavě. Ten prostor pro představivost byl obrovský.
To je velký rozdíl v umění dnešní doby, kdy ty naše mozečky zakrňují, protože moderní technologie a umělá inteligence se nám snaží práci co nejvíce usnadnit. Otázka je, zda nám tím skutečně pomáhají. Mám pocit, že ne, ale nechci být pesimista.
Jak jste se k roli dostal? Musel jste na konkurz?
Na konkurz jsem nemusel, ale vybraný hned jsem taky nebyl. Původně byl obsazen ruský herec, ale nakonec z toho sešlo, a tudíž jsem k tomu přišel jak slepý k houslím. A během čtrnácti dnů jsem se musel rozhodnout, jestli za dalších čtrnáct dní budu točit velkofilm. A já řekl, že ano.
Je ale pravda, že jsem si ten scénář nejdříve přečetl v češtině a až po týdnu jsem si uvědomil, že to vlastně bude v italštině, takže těch sto dvacet stran do sebe musím nasoukat v jiné řeči. To bylo takové nemilé poznání, ale cesta byla mým cílem.
Bylo to poprvé, kdy jste ve filmu mluvil jiným než svým mateřským jazykem?
Bylo to poprvé, kdy jsem si dal v cizí řeči celý film. Ale měl jsem na to celkem dost času se připravit. Přesněji – byly nasmlouvané hvězdy barokní hudby, jako jsou zpěváci Philipp Jaroussky nebo Emöke Baráth, a ti mají kalendář plný asi na tři, čtyři roky dopředu.
Bylo tedy nutné točit hudební scény podle nich. A to jsem tehdy do divadla v Como jel, aniž bych měl scénář přeložený. Na druhou stranu, říkal jsem tam asi jen dvě věty. Na to naučit se celý scénář v italštině jsem měl sedm měsíců času.
Je trochu rozdíl mezi českou a zahraniční produkcí. U nás, jak máme ten malý trh, tak na filmy chodí málo lidí, takže se moc nevrací peníze, které do toho ti tvůrci dali. Herci tak dostávají ve srovnání, i když je to i tak úplně v pohodě, menší honoráře než v zahraničí. To znamená, že musíte dělat i další věci, včetně té přípravy, abyste se uživil.
To je ten velký rozdíl mezi Hollywoodem, kde herec ví, že za rok bude dělat takovou velkou roli, a má možnost se každý den zabývat jen tím. My do toho ještě děláme dabing, staráme se o děti a chodíme do divadel, po večerech hrajeme. Ale pozor, to si nestěžuji, jen porovnávám.
Čím si vás osoba Josefa Myslivečka získala?
Mně je sympatický. Asi se to dá nejvíc ukázat na rozdílu mezi ním a Mozartem. Toho všichni známe, je to takový ten „popík“ vážné hudby, takový mainstream. A mě víc baví a zajímají ty méně známé mainstreamové věci, podivínské.
Takže hudba Josefa Myslivečka je pro mě v něčem hlubší, taková jazzová, nezávislá a zároveň objevitelská. Protože právě on začal používat recitativy, které se do té doby v hudbě příliš nevyskytovaly.
Myslíte, že kdyby nám v dnešní době někdo v rádiu Myslivečka pustil, tak ho poznáme?
Ne, a je to škoda. Spousta umělců v té době umírala v zapomnění, vlastně i ten Mozart. Mysliveček ještě navíc umíral s nemocí, která mu znetvořila tvář, a to vám taky moc nepřidá. My Češi často obdivujeme to, co je venku. A to, co máme doma, jaké velikány, tak toho si moc nevážíme, nedokážeme kolem nich udělat humbuk a víc ty lidi podpořit a vyprovokovat, aby byli ještě lepší.
Když někdo hraje afroamerickou hudbu v Čechách, tak je to spíš okrajový žánr, ale všichni posloucháme Jacksona a spoustu dalších kapel z Ameriky. A přitom podobný styl u nás hrají například Monkey Bussines. A nemám pocit, že je to ten mainstream.
Myslím, že Mysliveček byl jako Michael Jackson té doby. Byl mezinárodně uznávaná osobnost, mluvilo se o něm u dvora, ve společnosti, měl ženy, protože byl pohledný. Proto moc nechápu, že legendy a mýty o něm se nenesly dál, ale umřely s ním.
Ve filmu hrajete na cembalo. Bylo těžké se to naučit?
Ne. Složitější je to v tom, že mám velkou ruku a na tom klavíru jsou klávesy širší, kdežto na cembalu jsou malinkaté. Tak to vypadalo možná trochu vtipně. Unikát je, že celý film se točil na kontaktní zvuk, myslím tím i pěvecké party.
Jaroussky a Baráth tam naživo zpívají, já naživo diriguji a snažím se hrát na cembalo. Je to v reálném prostředí, v divadle, v žádném studiu. Byl jsem fascinovaný, jak to potom zní, že to není, jako když posynchrujete nebo dabujete zpěv ve studiu, ale tady je to propojené s emocí přímo na tom konkrétním místě.
Měl jste možnost se s barokní hudbou setkat i před natáčením?
Dokonce jsem ji několikrát praktikoval, když jsem spolupracoval s Collegiem 1704 v Národním divadle. Anebo s Markem Štrynclem a s Musicou Floreou, kdy jsem dělal Requiem Aleše Březiny a spotlight v rámci Českého podzimu a měl za úkol improvizovat s mladými jazzmany. Tam jsem si vyzkoušel dvě nebo tři kastrátské arie, protože mě baví zpívání falzetem.
Ve snímku sám dirigujete. Jak moc vám v tom radil Václav Luks, šéf již zmíněného barokního orchestru Collegium 1704?
Já už se snažil dirigovat i dřív, ale musel jsem se naučit dirigovat věrohodně. Dříve se dirigovalo od cembala, a je pravda, že Václav stál za mnou a hodně jsem se jím inspiroval, je takový rázný. Zároveň mám dost nakoukaného i Bernsteina.
Já už vlastně dirigoval od jedenácti. Dřív jsem chodil do pěveckého sboru a na jedné straně jsem poslouchal Nirvanu a Sepulturu, do toho Ace of Base a Backstreet Boys a mezi tím Carminu Buranu. Znám to nazpaměť. Otevřel jsem si vždycky okno, vzal do ruky tužku, začal O, Fortuna a hodinu a půl dirigoval. Nechápu proč. Je pravda, že člověk dělá v jedenácti spoustu kravin, ale dirigovat věc, kterou ani nikdo nehraje naživo… (smích).
Může mít snímek Il Boemo stejný úspěch, jako měl kdysi film Amadeus od Miloše Formana?
To se nedá srovnávat, tohle je naprosto jiný film. Amadeus je skvělý, ale je to americký velkofilm o vyšinutém skladateli, udělaný americky, byť Čechem. U Il Boemo mám pocit, že režisér šel trochu po něčem jiném. Do duše nejlépe nahlédnete přes oči, takže náš film je hodně o obrazech, o svícení, kdy se používaly místo filmových světel svíčky, aby to bylo věrohodné. Já tomu říkám velkofilm duše.
Naučil jste se při natáčení třeba i něco o sobě?
Pro mě to bylo zajímavé, protože jsem si takovou roli přál. Snažím se praktikovat, že když vyšlete nějaké přání do vesmíru, tak se vám to může splnit. A aby to k vám přišlo, tak si na to musíte nejdříve udělat místo. V hudbě a divadle, co se týče rozmanitosti rolí, je člověk nějak saturován, ale u filmu jsem byl zaškatulkovaný do hezouna a už jsem asi očekával víc.
A tak jsem si říkal, že bych chtěl dělat film, kde bych se mohl zabývat rolí víc do hloubky, a začal jsem odmítat ty role hezounů. Protože i když to je jen sedm natáčecích dní, tak si tím trochu ten svůj vnitřní prostor zanesete, přitom to mohou být super vydělané peníze a dobrá zábava.
Já si ale řekl, že to zkusím omezit, a najednou se ozval Václav Kadrnka se Zprávou o záchraně mrtvého a Petr Václav s Il Boemo a já zvolal: Bože, ono to funguje! Takže to jsem se musel naučit, že člověk si musí nejdříve udělat prostor, aby mohlo něco přijít.
Byla to pro vás těžká role?
Těžké to bylo v přípravě. Vybavuji si, že jsem uléhal místo knížky se scénářem a ráno si snažil vybavit, co jsem se naučil. Ale jinak to bylo nádherné natáčení. Hlavně v tom, že byl covid a my mohli zažít ta města taková, jaká jsou, prázdná, jen se starousedlíky – v Benátkách, v Janově, na Sicílii.
Když tam jsem jako turista, tak to ztratí tu sílu, ale když tam jste sám a projíždíte v pět ráno kanálem, ze kterého stoupá mlha, tak to byl silný duchovní zážitek.
Líbilo by se vám žít v baroku?
Proslavit se v té době v jakémkoli oboru muselo být těžké. Asi na tři dny by mě to bavilo někde u dvora, na nějakém večírku být, ale jsem rád za svůj život.
Jste víc herec, nebo hudebník?
Tahle otázka se snad nikdy nepřestane klást…
Mě to zajímá především v souvislosti s tímhle konkrétním filmem.
Tak to je něco jiného, tady to je propojené a pomohlo to, že jsem hudebník. I v té řeči, protože italština je zpěvný jazyk a já mám ke zpěvu blízko. A je pravda, že v covidových časech se ze mě stal spíše herec a teď zase zpěvák. Ale jinak se cítím být člověkem, Vojtěchem, manželem, otcem, přítelem a část mě je hudebníkem a část hercem. Při koncertě využívám herectví, při herectví hudbu.
Premiéru bude mít film Il Boemo 20. října. Kromě toho, co dalšího vás ještě letos čeká?
Teď se zase vrhám do hudby, na podzim máme pár koncertů s Ondrou Pivcem a projektem D.Y.K, kde jsme napsali společně skladby a nahráli je v New Yorku. Takže pojedeme po klubech a rád bych na to pozval. A na jaře bychom měli vyjet s B-Side Bandem na turné, tak snad to tak bude, protože lidé se dnes chovají v kultuře trochu jinak. Přece jen se bojí, aby měli na zaplacení energií, a neví, jestli jim zbude na koncert.
Já se toho zas tolik nebojím, protože strachu a depresivních nálad jsme si užili už dost. Já se snažím být dobrým hospodářem a šetřím si. A musím zaklepat, že vše, co jsem měl od začátku roku, tak bylo vyprodané, ale spíš je teď běžná praxe, že se koncerty nebo představení vyprodají třeba až týden před začátkem. Lidé víc přemýšlí, kam peníze dají.
Myslíte, že vláda dostatečně podporuje kulturu v naší zemi?
Myslím, že kultura a školství jsou národotvorná odvětví a aby národ vzkvétal, tak musejí být na výsluní. Jenže když si vezmete, kolik peněz dostávají, tak jsou spíš na chvostu. Je tudíž logické, že národ pak stagnuje. To se musí zase změnit.
Ti, co ve vládě byli, už se projevili, teď je čas na ty nové. Ale jsme to my, občané, kdo generuje do politiky lidi, kteří jsou pak odrazem společnosti. Měli jsme tam estébáka a sociopata a to je vidět, v jaké fázi ta společnost je, že si to necháme všechno líbit. Je to naše zodpovědnost, a pakliže ji lid nebude mít, půjde demokracie do kopru.
Pojďme se ještě na závěr vrátit k filmu Il Boemo. Co byste mu chtěl popřát?
Aby na něj chodili lidi, aby to byl film, ze kterého, když odejdou, tak na něj budou ještě dlouho myslet, budou si o něm povídat. Aby jim něco přinesl třeba i za deset let. Ať má zkrátka nějakou trvalejší hodnotu.
