Opakuje se to každé Vánoce. Česká televize uvede v premiéře jednu či více původních vánočních pohádek, které díky tradičně obrovské sledovanosti vyvolají na sítích bouři reakcí, skoro jako kdyby šlo o jakési vyvrcholení všech kinematografických snah daného roku. Český vánoční televizní program ale dostává naloženo už dekády.
Zbrusu nové pohádky, které dominují vánočnímu televiznímu programu, musejí splnit spoustu dost paradoxních požadavků. Mají být výchovné, tím pádem poučující, ale ideálně ne okatě didaktickým způsobem, který zabíjí veškerou poetičnost.
Koukat se na ně budou děti, o jejichž diváckých preferencích a konzumentských zálibách je rok od roku těžší pro starší generaci byť jen spekulovat, ale kafrat na sítích budou hlavně jejich rodiče a prarodiče, kteří mají o zlatém vánočním standardu jasné představy.
Už tohle jsou požadavky, které vyžadují mimořádnou citlivost vlastní jen několika málo elitním tvůrcům, ti ale své realizační kvality štědrovečerním pohádkám nepropůjčují, proto nejde ve finále ani tak o filmy jako spíš o televizní inscenace plné umluvených expozic, které bez nápadů ani obrazem vyprávět nemohou.
Jak je tedy možné, že dřív se to tak dařilo? zní někdy v reakcích, v nichž se připomíná ta druhá část vánočního programu, naplněná stále velebenými evergreeny jako Pyšná princezna, Tři oříšky pro Popelku, S čerty nejsou žerty, případně rodinnými veselohrami typu S tebou mě baví svět.
Když si otevřete aktuální knihu filmového historika Lukáše Skupy Jednou nebudeme malí, která dětský předrevoluční film mapuje, vybarví se před vámi obraz několika turbulentních dekád, v nichž tento subžánr čelil variacím velmi současných problémů a paradoxů. Klidně lze říct, že na jednoho Anděla Páně i tehdy připadalo deset Kouzelníků Žito.
Dětský film například v padesátých a šedesátých letech barrandovští ani „gottwaldovští“ tvůrci nechtěli příliš dělat – brali ho administrativně, jako zadání „shora“ bez velké publicity, které přitom svazovalo ruce. Vždyť například zmíněná Pyšná princezna musela v duchu doby v předloze Boženy Němcové akcentovat vítězství prostého lidu nad panskou lží.
Později se ale do podobných projektů „uklidili“ filmaři, kteří nemohli kvůli politickým důvodům dělat jinou produkci jako Jaromil Jireš nebo Juraj Herz. Paradox přinesla třeba i sedmdesátá léta, kdy Barrandov udržoval čilé koprodukční vztahy na obou stranách Železné opony – a pohádka Tři oříšky pro Popelku se stala úspěšným exportním artiklem, jenž pak přísný ideový dohled sejmul i z jejích následovatelů.
V osmdesátkách zase výroba bojovala jak s rostoucími náklady, tak s nástupem televize, a dokonce i s americkou tvorbou „moderních pohádek“, na které reagovala třeba tvorba Václava Vorlíčka. Skupa už v dalších dekádách se svým vyprávěním nepokračuje, vyměňte si ale televizi za YouTube a sociální sítě a máte nyní před „klasickými“ pohádkami vlastně dost podobné překážky.
Jak z toho ven? Možná se tak trochu vrátit na začátek, kdy základy dětského filmu pokládal Karel Zeman se svojí Cestou do pravěku, která využila populárně naučný materiál, aby ho proměnila v dobrodružný spektákl spoléhající hned na několik druhů animace.
A právě v animované tvorbě nyní český film zažívá zase jedny z největších úspěchů. Štědrovečerní pohádka by tak pro zdejší scénu možná mohla být tím nejlepším dárkem, ne?
