Strhující a autentická videohra, interaktivní hodina dějepisu a pýcha na to, co české ruce dokážou. To všechno se potkává v Kingdom Come: Deliverance 2, pokračování úspěšného historického titulu, který prodal přes osm milionů kopií. Druhý díl vychází 4. února.

Těm, kdo hráli první díl téhle videoherní ódy na český středověk, by možná postačilo říct, že pokračování je zkrátka větší, hezčí a lepší. A ještě pod vousy dodat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ trochu jednodušší a méně otravné. Pokud už totiž máte zkušenost s prvním dílem Kingdom Come: Deliverance, máte celkem dobrou představu, co vás čeká. Pokud vyhlížíte velkou revoluci, budete zřejmě zklamaní, ale to by myslím nebylo k téhle hře fér. 

Kingdom Come: Deliverance 2 pohání vylepšený grafický engine, takže výhledy do dálky na krajinu kolem hradu Trosky nebo na krásně zpracovanou Kutnou Horu jsou ještě působivější než kdy dřív, ale veskrze hra vypadá a působí podobně. To samé se dá z větší části říct i o tom, co ve hře jako hráč děláte.

Je tu nový příběh, respektive dokončení příběhu z první hry, ze kterého ale raději nebudeme nic prozrazovat, snad jen to, že většinu hráčů zřejmě nezklame. I tady se však změnilo jen málo a fanoušci se budou cítit jako doma. Možná až moc. 

Hlavní postavě, kovářskému učni Jindřichovi, na samém začátku prvního dílu Zikmundova vojska brutálně zavraždí otce, matku, přítelkyni i takřka všechny sousedy a Jindru od té chvíle pohání chuť po pomstě.

Je to spíš chyba prvního dílu, ale až na pár drobností je to vlastně stejné místo, ve kterém se nacházíme na začátku právě vydávaného pokračování. Jindrovy motivace a to, čeho se snaží dosáhnout, ať už jde o ztrestání vraha svých rodičů, nebo o navrácení otcem vykovaného meče, zůstávají stejné.

Což alespoň zpočátku umocňuje dojem, že člověk hraje znovu tu samou hru jako před lety. Ne nadarmo se ale říká: Co není rozbité, to neopravuj. 

Ve výsledku jsou to tak spíš místa, kde první hra sama sobě podrážela nohy nevyváženou obtížností, občasnými chybami a leckdy otravnými mechanismy, na kterých jsou vidět zřejmě největší pokroky druhého dílu. 

Nejpřesněji se to dá asi popsat tak, že se tu na mnoha místech zjednodušovalo či zpřístupňovalo. Dobrým příkladem je třeba soubojový systém, který úplně ztratil jeden směr, z něhož se můžete kladivem ohnat po Kumánovi, jenž vás na temné lesní cestě přepadl ze zálohy. Místo pěti směrů útoku jsou tu najednou jenom čtyři. 

To ale bude většině hráčů stačit a souboje stále působí relativně komplexním dojmem, byť stejně jako v případě jedničky platí, že když do nich člověk pronikne, prakticky nemá šanci souboj jednoho na jednoho prohrát. A skutečný problém přichází jen ve chvíli, kdy vám chce vaši vlastní helmu do hlavy zarazit víc protivníků najednou.

Podobně už také není utrpením vypáčení byť jen té nejfórovější petlice na něčí stodole, jak tomu bylo, když vyšel první díl. Snazší je i ukrást někomu něco z kapsy nebo se třeba vysvléct z brnění.

Když jste totiž v jedničce pochodovali městem v plné zbroji a najednou jste se rozhodli, že byste něco chtěli ukrást řezníkovi na rohu, museli jste si pracně převléct každý kus oblečení, který měl Jindra na sobě, a že jich v téhle hře má na sobě dost.

Teď to zvládnete stisknutím jednoho tlačítka. Vyrobíte si z oblečení ve svém inventáři tři různé oblečky pro různé příležitosti a lehce si mezi nimi přepínáte. 

Jsou to všechno drobnosti, ale snižují míru všudypřítomné frustrace, která mnoho hráčů postihla u prvního dílu.

Hodně zjednodušení pramení z toho, že Jindřich už má za sebou po prvním díle nejedno dobrodružství a nedávalo by smysl, aby ve všem působil jako úplný začátečník.

I tak ale vývojáři na začátku druhého dílu s pomocí jedné události přetočí hodiny zpět a z bijce, který na konci předchozí hry s přehledem sám pobil celou skupinu ozbrojených nepřátel, udělají postavu, která se musí ve všem znovu zlepšovat. Tahle proměna sice dává v ději jakžtakž smysl, ale přece jen působí trochu uměle.

Ti, kdo po přečtení předchozích odstavců křičí, že středověký život nebyl žádný med a hra by tenhle pocit měla na hráče přenést, však mohou zůstat v klidu. Hra je díky zmíněným změnám ve výsledku sice snazší, ale nadále si zachovává punc realistické simulace středověkého života. A leckde stále dokáže být pořádně otravná, zdlouhavá, a místy dokonce až nudná. 

Když se třeba rozhodnete ukovat svému koni podkovu a pro sebe pořádně ostrý meč nebo si například uvařit lektvar, abyste vůbec mohli uložit hru, spustí se jedna z mnoha miniher, které pokračování nabízí. Ty mají až na výjimky jedno společné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ napoprvé jsou zajímavé a člověk si užívá, jak relativně věrně a detailně znázorňují tradiční řemesla, brzy však tenhle pocit ztrpkne na jazyku. 

Když už potřetí několik minut kováte ten samý meč, přičemž omylem mlátíte kladivem do kovadliny, protože myší se vaše pravá ruka nedá moc ovládat, začnete uvažovat nad tím, jestli by nebylo lepší občas upřednostnit herní zážitek před autentičností.

A takových okamžiků je ve hře mnoho. Leckdy dokonce působí skoro jako jakási schválnost od vývojářů, kteří se ze všech sil snaží navodit dojem uvěřitelného a syrového světa českého středověku. A to i přesto, nebo možná právě proto, že moc dobře vědí, že to ve výsledku bude pro některé hráče otrava. 

Můj Jindra se třeba popral v hospodě, což jsem slíbil odčinit tím, že odnosím pytle s moukou z vozu na dvoře. A vážně jsem musel jeden po druhém vzít pytle s moukou a pracně – ale hlavně pomalu – se s nimi tahat do sklepa místní krčmy.

V pořádku, řekl jsem si, zajímavé zpestření. Asi za dvacet minut jsem se ale ocitl u místního mlynáře. Asi víte, kam ten příběh směřuje. Ani jsem se nenadál a už jsem pytle tahal znova, tentokrát do stodoly. 

Uběhla ani ne hodina až dvě herního času a najednou jsem si na záda místo pytle musel hodit mrtvolu, kterou ale tentokrát bylo potřeba dotáhnout přes půl lesa k místu jejího posledního odpočinku. Doufal jsem, že bych snad nebožtíka mohl hodit na hřbet svému koni, ale bohužel, to tahle hra neumí. Nezbývalo tak nic jiného než se několik minut pomalu ploužit lesem s nešťastníkem na zádech.

Tím vlastně nechci říct, že by šlo ze strany vývojářů o špatné rozhodnutí. Jen se tu, podobně jako v jedničce, spousta věcí podřizuje snaze působit co nejvěrněji. To se může leckomu líbit, hráče zvyklé na rychlejší tempo dnešních her by to ale mohlo místy nudit.

Na co ale musím upozornit spokojeně, jsou úkoly samotné. Byť leckdy není jejich náplň poutavá jako z akčního filmu, mají logiku a chápete, proč po vás tyhle věci ostatní postavy chtějí. A z větší části hlavně nejde o klasická videoherní klišé jako zabít deset vlků a nasbírat patnáct borůvek.

Působivé je i to, jak na vás ostatní postavy ve hře reagují. Vypadáte jako vandrák? Budou se na vás dívat skrz prsty. Jste vyleštěný rytíř? Otevřou vám dveře, za které byste se jinak nedostal.

Herní svět se dokonce čas od času mění i na základě toho, co neděláte. Měl jsem třeba zjistit, co se stalo s jedním ukradeným vozem, a jeden z místních šlechticů mi nabídl, abych ho při pátrání doprovodil. Jenže můj Jindra se někde zakecal nebo zrovna vykrádal špatně hlídanou chalupu a sraz se šlechticem propásl. Ten se proto vydal hledat vůz beze mě.

Když se vrátil, jen mi povyprávěl, co zajímavého se na výpravě událo a jak skončila soubojem s nepravděpodobnými zloději. A samozřejmě mi taky pořádně vynadal. Vlastně tak ale jeden z úkolů splnil za mě, aniž bych musel hnout prstem. A to jsou okamžiky, kdy si uvědomíte, že v něčem je tahle hra lepší než kterákoli jiná. 

Vývojáři o pokračování Kingdom Come už před vydáním tvrdili, že chtěli, aby byl svět téhle hry co možná nejživější. Aby existoval mimo samotného hráče. A naopak, aby nepůsobil jako ve většině jiných her, kde máte pocit, že všechno kolem vás bylo vytvořeno jen pro tu jednu postavu. A to se jim povedlo.

Stejný pocit výjimečnosti se dostaví i ve chvíli, kdy se na chviličku zastavíte a rozhlédnete se kolem sebe. Vidíte před sebou třeba chalupu, která má nad normálními okny ještě další, menší otvory, z nichž se plnou parou řítí oblaka kouře. Ne, tu chalupu zrovna nezapálila nepozorná hospodyně, takhle prostě ve středověku řešili odvětrávání kamen před tím, než začali ve větším používat komíny. 

Nebo o kus dál narazíte na koželuhovo stavení, a když se mu procházíte po dvoře, uvidíte kůže ponořené v jámách plných nějaké podivné žluté tekutiny. Někteří z vás možná vědí, že jsou plné močoviny, s jejíž pomocí se kůže obdělává, a že kvůli tomu byli koželuhové vždy vystrčeni až na okraj vesnice, ale já to třeba nevěděl.

Stejně jako jsem neznal desítky dalších věcí, událostí, zvyků, nástrojů či povolání, se kterými mě hra seznámila s pomocí stručného, ale o to zajímavějšího kodexu.

Ten funguje jednoduše tak, že když narazíte na něco, co jste ještě neviděli, objeví se vám na obrazovce zpráva, že máte v kodexu nový záznam, který si můžete přečíst. Dozvíte se tak třeba, proč měli křesťané zakázáno používat kuše jeden proti druhému nebo jak a proč byla společnost rozdělena na trojí lid –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ty, kdo se modlili, ty, kdo se lopotili, a ty, kdo ostatní chránili. 

Ani trochu bych se nedivil, kdyby tuhle hru od příštího pololetí začali studentům doporučovat učitelé dějepisu. Úcta k historickým reáliím ze hry přímo prýští. Stejně tak jako je na každém kroku vidět i obrovské množství práce, které si někdo dal s tím, aby všechny nástroje, zbraně, zbroje, oblečení nebo třeba šperky vypadaly co možná nejvíc tak, jak se na dobu, kterou hra znázorňuje, sluší a patří.

Hře se nicméně nevyhnula celá řada technických problémů. Dvakrát mi hra dokonce spadla, čímž jsem přišel o dlouhé desítky minut Jindřichova putování, které jsem musel opakovat. Ostatní postavy se někdy zasekávají, kde by neměly, nebo naopak nejsou, kde by měly být.

Za příklad mohu dát kriminálníka, který by měl být zavřený v pranýři, avšak místo toho jen zmateně postává vedle něj. Stěžuje si ale tak, že by mu to dřevěné vězení člověk skoro věřil. 

Hra také disponuje poměrně robustním systémem toho, jak lidé reagují na skutečnost, že jim běháte po zahradě nebo po světnici. Často ale není plně funkční. A tak na vás občas někdo volá stráže jen za to, že jste prošli kolem jeho dveří. Ani v jednom případě ale nejde o chyby, které by vám vyloženě zkazily zážitek z hraní, a je možné, že finální verze hry jich bude obsahovat méně.

Kingdom Come: Deliverance 2 je zábavná, zajímavá a v mnohém neobvyklá hra. Ale to není všechno, čím tenhle digitální počin z českých luhů a hájů je. Je to také interaktivní hodina historie, o poznání zajímavější než ty, které jsem zažil ve škole. 

A je to rovněž hezky vyleštěné okno do minulosti naší země, které nám dává možnost nahlédnout o mnoho století zpět a získat poctivé a autentické povědomí o tom, jak naši předci žili.

Ne snad ani tolik při pohledu na Jindru, který během několika dní pozabíjí stovky Kumánů, vykrade desítky chalup a v kostkách vyhraje tisíce stříbrňáků, ale spíš při pohledu na čilé vesnické návsi, nedotknutelné šlechtice, lopotící se vesničany, kočující cikány nebo rozjařené hospody.

To je zážitek, který mnoho jiných her nenabízí. Jestli vůbec nějaká. Je to také česká videohra, jež skutečně snese srovnání s těmi nejlepšími tituly, které nabízejí vývojáři z jiných zemí světa. Jako Češi můžeme být hrdí, že u nás vznikla. A dvojnásob na to, že se zabývá naší historií.