V benátské galerii Marignana Arte začala interdisciplinární výstava Confluence. Jako vodní proudy se v ní na pozadí vědeckého poznání slévají umělecké výpovědi významných českých a slovenských osobností napříč obory. Jejich společným tématem je ikonická laguna a její křehký ekosystém.
Originálních interpretací soužití člověka a přírody se zhostili třeba vizuální umělec a hudebník Daniel Vlček, multidisciplinární umělkyně Romana Drdová, filozof Lukáš Likavčan, sklářský výtvarník Matyas Pavlík, umělecká rytečka skla Pavlína Čambalová či hudebnice Beáta Hlavenková. Kurátorsky ji zaštítily Lucie Drdová a Marika Gálová a v Benátkách ji uvidíte do 30. října.
„Acqua alta.“ Italské sousloví povědomé všem, kteří kdy Benátky navštívili během podzimních dnů a místo úchvatných zážitků si z města na laguně odnášejí vzpomínky na brouzdání se vodou a suvenýr v podobě narychlo pořízených holínek.
Vysoký příliv se v Benátkách vyskytuje od nepaměti. Jenže s klimatickými změnami jeho intenzita sílí a město je kvůli tomu stále častěji pod vodou.
Aby se zabránilo krátkým, ale mohutným záplavám, vznikl v laguně komplexní systém protipovodňové ochrany. Ten čítá 78 obřích vrat, která se v případě ohrožení zvednou a vodu zadrží. Jeho název – Mose – v italštině odkazuje na biblického proroka Mojžíše.
Megalomanský projekt za miliardy eur, jehož přípravy trvaly třicet let plánování a dvacet let stavby, čelil silné kritice. Mimo jiné i pod vlivem obav, jak na novou situaci bude reagovat křehký přírodní ekosystém, který benátskou lagunu obklopuje a na jehož kondici závisí doslova celé město.
Schopnost, s jakou se místní biodiverzita dokáže adaptovat na nové podmínky, je dlouhodobě v hledáčku zájmu českého umělce Daniela Vlčka.
V rámci loňské rezidence v Emily Harvey Foundation ho zaujal malý ostrůvek, který v laguně vzniká právě v reakci na novou přehradu. Společně s biologem Giovannim Cecconim, který se na stavbě Mose sám podílel, se tento úkaz rozhodli zmapovat.
Foto Daniel Vlček
Voda podle Vlčka funguje v Benátkách jako stabilizátor. „Díky přítomnosti mikroorganismů pomáhá udržovat dřevěné piloty pohromadě, což vytváří jedinečnou symbiózu mezi městem. V tomto smyslu je voda nositelem adaptace na specifické podmínky prostředí,“ vysvětluje Daniel Vlček.
Voda v sobě obecně nese obrovské množství informací. „Uložené stopy v ledovcích nebo sedimenty v oceánech mohou vyprávět příběhy o klimatických změnách a vývoji naší planety,“ říká Vlček.
Kromě Benátek nyní jeho díla uvidíte třeba v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem nebo v Galerii Art Patro v Hradci Králové.
S bioložkou Johanou Rotterovou, multimediálním experimentátorem Antonínem Gazdou a umělcem Tomášem Kockou Juskem potom vytvořili komplexní instalaci skládající se ze skleněných objektů z foukaného skla, nerezového stativu a technických komponentů.
Foto Aleksandra Vajd
Do těchto nádob umístili aktivní biomateriál, který reprezentuje mikrobiologické procesy přímořských ekosystémů. „S kolegy jsme odebrali vzorky bahna, písku, vegetace, sinic a řas a doplnili vodou z benátské laguny, čímž simulujeme příliv a odliv.“
Pomocí senzorů monitorují pH, kyslík, teplotu a hladinu CO₂. „Každá drobná změna v těchto parametrech se projeví na grafickém displeji a zároveň spustí kladívko, které udeří do skleněné tyče,“ vysvětluje Vlček.
Podle něj se tím docílí zesílení přirozených procesů a jemných změn v ekosystému. „Z uložených dat se postupně vytvoří grafická notace a tím i zvuková složka instalace.“
Foto Daniel Vlček
Právě výzkum Daniela Vlčka v okolí ostrova Metafora dal prvotní motiv k výstavě. „Zajímaly mě nové formy spolupráce mezi uměním, vědou a ochranou přírody, kdy se umělci podílejí na řešení environmentálních otázek skrze optiku umění,“ říká kurátorka Lucie Drdová.
Ke spolupráci přizvala Mariku Gálovou, která se specializuje na volné umění ve skle. Art advisorka v oblasti umění šéfovala sedmnáct let české pobočce aukční síně Dorotheum, za éry Václava Havla byla ředitelkou programové divize na Pražském hradě.
Obě kurátorky jsou v Benátkách téměř jako doma. Marika Gálová iniciovala výstavu českého skla v rámci Glass Week v letech 2021 a 2023, za první z nich získala hlavní cenu festivalu.
Lucie Drdová pak ve městě jednu dobu napůl žila kvůli úspěšnému projektu Trees Grow from the Sky. Ten v rámci bienále umění v roce 2022 představil designéra Ronyho Plesla.
Byť se Confluence zabývá environmentálními otázkami, nesnaží se podle kurátorek o aktivismus. Přírodě skládá poctu a spíše vyzdvihuje etickou rovinu celé problematiky. „Projekt nemá snahu poukazovat na negativní dopady lidské činnosti. Pozornost naopak obrací k pozitivní adaptační síle přírody,“ míní Marika Gálová.
Na instalaci Daniela Vlčka potom volně navazuje filozof Lukáš Likavčan.
„Na třech Petriho miskách – standardních nádobách, které se používají při výzkumu biologického materiálu v laboratořích – pro mě sklářská rytečka Pavlína Čambalová vyryla tři citáty. Jsou vyryté téměř v mikroskopickém formátu, a dají se proto číst jen pomocí optického přiblížení. Jsou to takové textové mikroorganismy,“ doplňuje Likavčan.
Foto Aleksandra Vajd
Umělec Tomáš Kocka Jusko pro tyto misky připravil stojany, jejichž design odkazuje k laboratorním držákům na vzorky. Celé dílo vznikalo v dialogu právě s Danielem Vlčkem.
„Zatímco on ‚zvětšuje‘ to, co je běžně kolem nás neviditelné, já zase ‚zmenšuji‘ to, co je běžně viditelné,“ vysvětluje Likavčan, který je momentálně na rezidenci v Panelu pro planetární myšlení při univerzitě v německém Giessenu.
Mimo to Likavčan spolupracuje s losangeleským think-tankem Antikythera, kde se podílí na vývoji projektů zaměřených na geopolitiku výpočetních technologií a budoucnost módy v časech klimatické změny. A pomalu spouští vlastní soukromou výzkumnou organizaci svbstrate.io, zabývající se budoucností biocomputingu.
Kromě dvoumilimetrových citátů pro Likavčana vytvořila sklářská rytečka Pavlína Čambalová původní skleněný artefakt – bublinu, do níž vyryla schoulenou ženu v meditaci, obklopenou rostoucími lišejníky.
„Tento motiv symbolizuje procesy v přírodě a v lidské mysli, kde z něčeho, co již dosloužilo – jako zetlelý strom –, vyrůstá nový život.“
Foto Aleksandra Vajd
Miniaturní lišejníky jsou ručně vybroušené ze skleněných tyček a pečlivě přilepené na povrch bubliny. „Pracuji s technikou rytého skla, ale ráda kombinuji různé přístupy, vždy s důrazem na harmonii materiálů,“ vysvětluje Čambalová.
Okolí benátské laguny posloužilo jako inspirace pro uměleckého skláře Matyase Pavlíka. Vytvořil monumentální skleněný objekt, který zachycuje moment, kdy do sebe dvě vlny narážejí. Na základě archivních fotografií potom zhotovil repliku dřevěných pilířů v podobě jednolitého osmdesátikilového kusu skla.
„Zachycuje tak perspektivu na to, jak mohou tyto struktury vypadat pod hladinou,“ dodává.
Rodák z Prahy vyrostl ve Spojených státech a v Mexiku, kde studoval keramiku indiánského kmene Purépecha ve státě Michoacán. Po návratu do Česka založil společně se svou matkou, sklářskou umělkyní Vladimírou Klumpar, malé studio v Českém ráji, kde se věnují tvorbě jedinečných skleněných artefaktů.
Do toho stále vystavuje v prestižních galeriích v zahraničí – nedávno třeba v David Austin Art Projects v Kalifornii nebo v Hawk Galleries v Ohiu.
Foto Aleksandra Vajd
Vědomí těla a jeho schopností napojit se na inteligenci ostatních lidských těl, která sdílejí podobné životní zkušenosti, se věnuje dílo Romany Drdové.
Zaměřuje se na to, jak naše těla zrcadlí stav světa kolem i uvnitř nás a jak fyzické symptomy a reakce těla odrážejí nejen vnější environmentální vlivy, ale také vnitřní emocionální a psychické procesy jako stres, vyčerpání či potlačené emoce.
Využívá přitom techniku tavení skla do formy, přičemž vytváří odlitky částí lidského těla s cílem evokovat nejen fyzickou přítomnost, ale i emocionální hloubku prožitků, které tato těla nesou.
Foto Aleksandra Vajd
Lidským tělem a intimností se zabývá také její videoprojekce, kterou nyní můžete vidět v galerii Café Nona na Nové Scéně ND.
V prostoru The Design potom připravuje blížící se výstavu italského umělce Manuela Bonfantiho. Kromě toho dokončuje doktorát na FaVU v Praze a ve spolupráci s galerií Novalis plánuje rozsáhlý projekt s cílem představit českou designérskou scénu v Hongkongu.
Interdisciplinární projekty na pomezí umění a vědy zažívají v poslední době velký vzestup. Nabízejí totiž unikátní způsoby, jak porozumět složitým problémům naší doby.
Spojení uměleckých a kreativních procesů a vědeckých metod otevírá prostor pro inovativní přístupy, které mohou posouvat hranice obou oblastí. A alespoň částečně odpovídat na témata, jako je klimatická změna, udržitelnost nebo nástup nových technologií.
„Myslím, že skutečně interdisciplinární výzkum se dá provozovat jedině kolektivně. Svojí prací se proto snažím zpochybnit, že filozof by měl být solitérním výzkumníkem připoutaným k psacímu stolu,“ dodává Likavčan.
Foto Daniel Vlček
Benátská výstava Confluence tak nabízí jedinečnou možnost vidět, jak interdisciplinární spolupráce vypadá v praxi. Společným jmenovatelem je kromě ekosystému místní laguny také sklo – historicky i aktuálně spjaté s Benátkami i s Českou republikou.
„Sklo je zde symbolicky materií k vyjádření křehkosti zmíněných vztahů. Zároveň klademe důraz na potenciál skla jako materiálu, který plnohodnotně obstojí při řešení konkrétních uměleckých záměrů,“ doplňuje Lucie Drdová. Další plány tak podle ní vedou rozhodně zpátky do Prahy, s cílem představit Confluence českému publiku.
