Začalo to cestováním s přáteli do zapomenutých oblastí Slovenska. Navštěvování starých továren, obytných kolonií, zchátralých průmyslových budov… Na internetu se o nich dalo najít jen málo.
V odborných kruzích samozřejmě probíhaly nějaké výzkumy, ale veřejnost si podobných míst nevšímala a nepovažovala je za důležitá. „Řekli jsme si, že když zajímají nás, třeba budou zajímat i někoho jiného,“ říká Martin Lipták.
„Začali jsme je fotografovat a zjišťovat jejich příběhy. Pak jsme je zveřejnili na webu a sociálních sítích,“ vzpomíná. Někdy to bylo doslova na poslední chvíli a brzy už tam budova nebyla. Jindy vzbudily zájem široké veřejnosti.
Tisky, mapy a knihy sdružení nazvaného Čierne diery se staly legendárními. Nezabývají se přitom „velkou“ historií. „Spíše jde o historii vašich sousedů,“ pokračuje Martin. „Díky nim pochopíte, jak se tu kdysi žilo a jak to utváří náš dnešní život.“
Obyčejné továrny, výrobní haly nebo ubytovny pro dělníky se v kronikách většinou nedochovaly. „Nejvíce jsme se dozvěděli od místních lidí. Setkali jsme se s bývalými zaměstnanci továren nebo jejich rodinnými příslušníky,“ vypráví Lipták.
Mnohé z nich fungovaly ještě v osmdesátých a devadesátých letech. „Není to dávná historie. Když jsme s někým mluvili, stalo se, že nás provedl po budově a dozvěděli jsme se možná víc, než jsme chtěli, často byl problém se odtamtud dostat,“ směje se.
Martin Lipták vystudoval masmediální komunikaci v Trnavě. Ještě během studií pracoval jako webový redaktor deníku Sme, kde pokračoval i po ukončení studia. Pět let strávil v týmu prezidenta Andreje Kisky, kde se staral především o komunikaci na sociálních sítích.
Návštěva industriálních památek se mezitím rozrostla z budování online databáze pro informační účely na unikátní projekt mapování důležité části slovenské historie a její popularizace prostřednictvím zajímavých příběhů.
Martin a pět jeho přátel – redaktor Andrej Sarvaš, architekt Miroslav Beňák, urbanistka Lívia Gažová, grafik Michal Tornyai a historik Lukáš Patera – založili občanské sdružení Čierne diery.
Jejich záměrem bylo přiblížit lidem historii, památky, zaniklá místa a zapomenuté regiony tak, aby si uvědomili jejich hodnotu – pokud se o ně budou více zajímat, možná budou i více dbát na jejich ochranu.
Počet čtenářů jejich příspěvků na webu a sociálních sítích rychle rostl a ukazovalo se, jak moc lidi téma zajímá. Z volnočasové aktivity se stal seriózní projekt, pro který se nadchlo doslova celé Slovensko.
„Zachování a obnova historické architektury u nás byla dlouho podceňovaná, v okolních zemích najdeme mnoho pozitivních příkladů obnovených objektů, které nadále slouží veřejnosti, lákají turisty a jsou paměťovou stopou města či regionu,“ vysvětluje Lipták.
Kvůli nedostatečné osvětě bylo na Slovensku mnoho zajímavých staveb zbouráno. Jiné chátrají a čeká je podobný osud, přestože jsou národními kulturními památkami. „Považujeme za oprávněný zájem o takových stavbách psát a fotografovat je,“ konstatuje.
Přestože v mnohých lidech nevyvolává ošuntělá budova s rozbitými okny a zříceným stropem žádný estetický požitek, Čierne diery považují takové budovy za krásné.
Projekt nevznikal s nějakým dlouhodobým plánem, ale když se první kniha rychle vyprodala, přišly na řadu dotisky. Když Michal Tornyai a jeho kolegové z grafického studia KAT koupili v roce 2015 starou kopírku, fungující podobně jako sítotisk, nikdo netušil, jakým fenoménem se grafika Čiernych dier stane.
„Koresponduje to s naším posláním – zapomenutá technika se hodí k chátrajícím budovám,“ poznamenává Martin Lipták. Několik umělců vytvořilo grafiky industriálních památek a nabídlo je na Bratislava Design Week.
Aktivita zamýšlená jako doplňková akce oslovila tisíce lidí a rozšířila také povědomí veřejnosti o výtvarném umění. „Prostřednictvím naší grafiky si k němu našli cestu i lidé, kteří si předtím žádné umění nekoupili,“ potvrzuje Lipták.
Za šest let bylo vytvořeno více než 240 grafik od pětasedmdesáti umělkyň a umělců. Vydány byly v omezených sériích a obrovský zájem nadchl i samotné umělce.
Když se tisky staly fenoménem, vytvořila se kolem nich komunita fanoušků a sběratelů. Díky tomu se Čierné diery mohly zapojit do obnovy některých památek.
V těžkém pandemickém roce 2020 se jim podařilo díky aukcím tisků a veřejné sbírce získat dvě stě tisíc eur. Peníze šly nejen na záchranu památek, ale podpořily i sociální projekty pro lidi v nouzi a kulturní centra.
Sdružení pomohlo například vybrat 27 tisíc eur pro mistra, vyrábějícího tradiční unikátně zdobené hračky a obnovuje budovu staré školy v Kyjaticích, aby zde mohl téměř zapomenuté řemeslo provozovat.
„Pokud tu chce někdo zbourat národní kulturní památku, s největší pravděpodobností se mu to podaří. Vymáhání práva je slabé,“ říká Martin Lipták. „Můžete ji přepsat na bílé koně. Nebo vypukne požár. Nebo vám někdo poškodí budovu. Takové věci se stávají často,“ vyjmenovává.
První návrh na vyvlastnění konkrétní chátrající památky podali aktivisté teprve nedávno, v září 2021. Šlo o Machnáčův lékařský dům v Trenčianských Teplicích. Majitel se o něj léta nestaral a dostával za to pokuty, které neplatil. Aktivisté nejprve navrhli jeho odkoupení za odhadní cenu, nyní usilují o jeho vyvlastnění, tedy o to, aby stát nařídil majiteli budovu jim prodat.
Vzhledem k tomu, že Čierne diery upozorňují na špatný stav památek a historicky zajímavých staveb, s nimiž mají jejich majitelé jiné plány než je zachovat pro budoucí generace, je přirozené, že jich mají mnozí plné zuby.
Například majitel bývalé textilní továrny Merina v Trenčíně chce na jejím místě postavit hypermarket s velkým parkovištěm. „Chová se agresivně a vyhrožuje žalobami. Památkový úřad navrhl chránit řadu budov Meriny. Ministerstvo kultury to odmítlo a ochranu udělilo jen jedné menší budově,“ popisuje Lipták.
Situace je přesto lepší než marasmus před patnácti lety, kdy průmyslové areály mizely jeden po druhém bez zájmu laické i odborné veřejnosti. Samotný fakt, že majitel objekt nezbourá, zároveň ještě nic neznamená. „Například stoletá bratislavská sladovna pivovaru Stein, známá jako Mamutova pivnice, se nachází v památkové zóně a je v dobrém stavu,“ vypráví Lipták.
„Majitel dostal od bratislavského památkového úřadu za zvláštních okolností povolení k demolici. To jsme ve spolupráci s Klubem na ochranu technických památek právně napadli a povolení bylo zrušeno. V současné době je však budova prázdná, a dokud se neobjeví iniciativa k jejímu oživení, není nic vyhráno,“ připomíná.
Při pátrání po zapomenutých průmyslových objektech se Martin a jeho přátelé často dostávají na východ Slovenska nebo do Gemeru. „O budovách ve větších městech by se toho dalo napsat hodně, ale často to dělá někdo jiný,“ říká Lipták.
„My se zaměřujeme spíše na regiony, kterým se zatím moc pozornosti nevěnovalo. Gemer byl v minulosti bohatý, byla zde práce, nerostné suroviny… Život tu vzkvétal,“ vysvětluje.
Co se tehdy stalo? „Typický příběh oblastí s doly a těžkým průmyslem. Dokud existuje, přináší zisky a region vzkvétá. Když skončí, další rozvoj se ztrácí.“
Odchod průmyslu ale paradoxně přispěl k zachování mnoha průmyslových památek – nebyly peníze je bourat nebo důvody je přestavovat.
„V tom je Gemer výjimečný: na malém území se autenticky zachovalo mnoho zajímavých staveb. Je to kombinace muzea a krásné slovenské přírody. Z badateleského pohledu je to zajímavé, ale region potřebuje nové impulzy, aby se stal lepším místem pro život,“ dodává Lipták.
Jedním z těchto impulzů by podle něj mohl být cestovní ruch. Samozřejmě ne masový turismus jako někde v Tatrách, ke kterému ani nejsou předpoklady – v regionu je často problém se ubytovat a najíst. Když ale Čierne diery zveřejní článek o nějakých památkách, hotely v dané oblasti jim pak hlásí, že začaly přijíždět desítky, stovky lidí.
K rozvoji alternativní turistiky tak někdy stačí málo. Příkladem může být lesní sauna ve Spišském Hrhově, dnes obsazená na rok dopředu. Čiernymi dierami se inspirovalo občanské sdružení Periferní centra v Dúbravici a od té doby se na sdružení obrátila řada dalších obcí, které by podobnou saunu chtěly také.
Z Liptákova vyprávění vše vypadá jednoduše. Zapomenuté stavby, dobrý nápad, sociální sítě, knihy, grafika, rozvoj cestovního ruchu, rekonstrukce, záchrana ohrožených památek… Opravdu to jde jako po másle?
„Je za tím spousta práce,“ nepopírá. „Ale lidi už dokáže podceňovaná architektura nadchnout. I její majitelé si začínají uvědomovat, že obnovit takovou památku může být lukrativní,“ pochvaluje si a dodává, že v Bratislavě se už něco takového děje.
„Investoři obnovují různé stavby technického charakteru a realizují v nich například zajímavé projekty bydlení. To je často finančně lukrativnější než nová výstavba. A rozhodně je to i prestižnější,“ konstatuje muž, podle kterého stojí za úspěchem Čiernych děr nejobyčejnější věc: zprostředkování příběhu.
„Dochovaná historická stopa je součástí identity lidí, pomáhá jim ukotvit se v životním prostoru. Těší mě, když nám někdo napíše, že si vždycky myslel, že jeho kraj je nezajímavá díra, ale teď se na něj díky nám dívá úplně jinak,“ říká Lipták.
