Ještě před deseti lety málokdo považoval uměleckou fotografii a grafiku na plakátech či citylightech za nástroj marketingového soupeření o divadelního diváka. Hlavní bylo zrcadlit důstojnost a eleganci, před kameru postavit herce v hlavních rolích nebo nějak líbivě ilustrovat téma činoherního, tanečního či operního představení.
Co bylo u menších scén nebo nezávislého divadla přirozeně přítomné už dlouho, tedy nadsázka, experiment, někdy i záměrná nečitelnost a provokativnost, to se vážená divadla bála zkusit, aby si nerozházela konzervativního abonenta. Doba se však mění a s ní i trendy v komunikaci.
Mění se také vedení předních scén, kdy zhruba před pěti lety došlo k velké „národní“ revoluci. Po vzoru berlínských i londýnských vážených divadelních institucí vsadila na moderní vizuální styl Národní divadla v Praze i Brně a chvíli po nich též Slovenské národní divadlo.
Pro jednotlivé sezony oslovují vybrané přední české fotografy, často módní, kteří vizuálům k uváděným premiérám propůjčují svůj originální rukopis a udávají jednotnou koncepci. Ve městě přeplněném vizuálním smogem a studiovou grafikou pak takové fotografické obrazy působí jako zjevení.
Plakát je magnetem pro návštěvníka
I když bývají plakáty často divné, někdy i temné a nepřehledné, o to větší emoční náboj nabízejí. A ten jak známo budí pozornost. Autorské pojetí fotografií nasnímaných mimo divadelní prostředí dokáže lépe zprostředkovat téma hry a přenést na člověka jeho atmosféru mnohem lépe, než kdyby zachycovaly lapidární spojitosti.
Nečekanost jako klíč k vizuální kampani zvolilo jako první Národní divadlo Brno pro sezonu 2014/15. Vedení v čele s ředitelem Martinem Glaserem jejím prostřednictvím chtělo akcentovat, že divadlo vedou noví lidé – a současně poděkovat těm, bez nichž by se představení nemohla konat.
Logo a grafickou identitu přetvořil Robert V. Novák a protagonisty na plakátech největší brněnské scény se stali lidé v pozadí: technik, výtvarník, inspektorka hlediště, rekvizitář, garderobiérka či člen orchestru. Divadlem byl osloven Ivan Pinkava, velká hvězda současné fotografie soutřeďující se především na klidná, černobílá zátiší a portréty.
V dalších sezonách ho vystřídal Vladimír Kiva Novotný, pro baletní soubor fotil Pavel Hejný, pro činohru Jindřich Štreit a autorem série fotografií propagujících předplatné byl Salim Issa. Aktuálně s NdB spolupracuje Václav Jirásek.
Snahou bylo nejen proměnit celý dosavadní propagační vizuální jazyk divadla a oslovit publikum skutečně od patnácti do sta let, ale propojit všechny tři scény od činohry, opery až po balet pod jeden „dům“ a značku.
To znamená stále si uvědomovat, že Národní divadlo Brno je veřejnoprávní instituce, nikoli vyprofilované autorské divadlo, ale také ukázat, že má ambici být skutečně moderním a progresivním divadlem. Vedle plakátů tak několik let vznikaly ještě kampaně vždy pro budoucí sezonu jako anonce budoucích představení.
Podle Pinkavy nebylo tak důležité, kde plakáty vznikaly, ale jak nalézt jakousi dostatečně obecnou esenci budoucího představení. Málokdo si asi uvědomí, že plakáty se připravují v době, kdy ještě nejsou hotové někdy ani návrhy kostýmů a scénografie se teprve rýsuje. Fotograf proto občas podle jména režiséra budoucí pojetí inscenace pouze odhadoval.
Velký díl práce bylo především nalézt řešení, které je realizovatelné a bude také fungovat reklamně. „Tohle všechno mohlo fungovat jen díky silné podpoře a důvěře ze strany divadla a také díky skvělému grafikovi Robertovi V. Novákovi, s nímž jsem již dříve spolupracoval na plakátech pro Jihočeské divadlo,“ vysvětluje Pinkava.
Pozadu nezůstalo ani Národní divadlo v Praze. Již od sezony 2015/16 svěřuje každý rok kampaň jinému fotografovi. Novou podobu činoherních vizuálů iniciovala odcházející šéfka činohry Daniela Špinarová v době, kdy nastoupila do svého funkčního období.
Kampaň na celou sezonu je zadávána jako volný umělecký cyklus. Kdo tuto tradici sleduje, ten se už koncem léta těší, jaké postery u piazetty uvidí – a pro nadšence se stalo oblíbenou hrou tipovat podle stylu autora.
Do skupiny oslovených fotografů, z nichž někteří si za své výstupy vysloužili nominaci na ceny Czech Grand Design, se již zařadila Tereza Vlčková, Bára Prášilová, Dita Pepe, Michal Pudelka a Daniela a Linda Dostálkovy.
Hvězdou nové sezony 2021/22 je donedávna zapomenutá a na okraji umělecké scény i společnosti tvořící Libuše Jarcovjáková. Její dílo je podobně jako tvorba Josefa Tichého možná nejradikálnější protiváhou efektního stylu, který již dlouho české fotografii dominuje. Přesvědčuje autenticitou, silnou výpovědí a pravdivostí svých dokumentárních momentek, převážně černobílých, focených na analog.
Nalézt smysl i během pandemie
„Budu fotografovat vizuály Činohry Národního divadla pro další sezonu! Takovou skvělou zprávou začínal rok 2020. Začala jsem snít, představovat si, jaké plakáty bych za čas chtěla v Praze potkávat. Nafotila jsem pár černobílých filmů ze zázemí divadla,“ popisuje Jarcovjáková.
Nejdřív hledala, skicovala, zkoušela možné postupy, nasávala atmosféru, poznávala, jak to v divadle chodí. Na přemýšlení měla, jak sama říká, spoustu času. Za pár týdnů bylo všechno jinak. Kdo by si v té době uměl představit, že další sezona vůbec neproběhne?
Přišlo září 2020, blížil se termín odevzdání práce a divadlo se váhavě otevíralo. V nervózní atmosféře, s nevrlými, nerozehranými herci, s rouškou na ústech. Nikdo nebyl v náladě spolupracovat na skoro až podivně působícím projektu, jehož smysl se v dané době naprosto ztrácel.
Fotografka musela opustit předchozí představy a celou práci pojmout jako pátrání po esenci toho, co Činohra Národního divadla představuje. A začala odspodu. Zkoumala sklepení, technické zázemí, vracela se do přípravných dílen, skladů i do depozitářů. Pátrala v okolí hlavní budovy divadla i Nové scény.
Na koncepci projektu pracovala s art directorkou Lucií Černou, místo herců přizvaly mladé zaměstnance divadla a kamarády. Jarcovjáková je fotografovala jednoduchými analogovými fotoaparáty s vestavěnými blesky. Prolézala s nimi každý skrytý kout a hledala způsob, jak vibrace, kterými na fotografku divadelní prostředí působí, dostat do fotografií.
Grafický design Markéty Kudláčové následně podtrhl její vizi a posunul ideu dál. Vznikla série plakátů, které potkáváme už několik měsíců po Praze. Kalendář se prodává v pokladně Nové scény. „Nemožné se stalo skutečností. Bylo to jedno z nejpodivnějších focení, ale nakonec jsem za všechny ty limity, které mi umožnily uchopit tu práci úplně jinak, vděčná,“ hodnotí Jarcovjáková.
Focení plakátu podobně náročné jako tvorba inscenace
Po českých prvních scénách nezůstala dlouho pozadu ani slovenská. Slovenské národní divadlo v Bratislavě představilo novou tvář pro svoji stou sezonu 2019/20.
Ve vizuálech pracovalo s fotografií, koláží, asambláží i abstrakcí a vzhled nejvíc ovlivňoval grafický designér. Až v aktuální sezoně byl pro autorskou fotografickou kampaň vybrán Jakub Gulyás.
Přirozeně se totiž objevila touha vrátit na plakát portrét a figuru. Médium čisté fotografie je však v kampani posunuté blíž ideám inscenací pomocí dodatečné vrstvy.
„V době, kdy se připravovala koncepce sezony, tedy v červnu 2021, připravoval Jakub Gulyás svoji autorskou výstavu Façades. Jedna z koncepcí, s níž pracoval, byly dodatečné malířské nebo montážní zásahy do fotografií. A tento nápad oslovil i divadlo – původně jsme uvažovali o nějaké formě digitální postprodukce,“ vysvětluje Barbora Šajgaliková, autorka designu plakátů.
Vznikly portrétní a figurální fotografie, některé velmi čisté, některé naopak velmi stylizované, které Jakub dodatečnými zásahy zjemňoval, rozjasňoval, nebo naopak zdrsňoval či destruoval. Všechny tyto dodatečné zásahy prováděl fyzicky. Trhal a pálil papír, sypal na fotografie květy či třpytivý prach, vypaloval do papíru díry a komponoval nitky do tanečních figur.
Vytvořil nespočet pokusů a omylů, než našel přesně ten výraz, který Slovenské národní divadlo od začátku hledalo. Dodatečné zásahy do fotografií nakonec opět přefotil, a zachytil tak v původním momentu, který se už nezopakuje.
Právě dlouhý a namáhavý postprodukční postup připomíná zrod divadelní inscenace. Každá z nich také stojí na tisíci pokusů a zkoušení, než se sline představa režiséra či režisérky s interpretací umělců na jevišti. „Nic nejde vrátit či přetočit, ani vygumovat a opravit. Jde jen o moment, který trvá a pak pomine. To je kouzlo divadla,“ uzavírá Barbora Šajgaliková.