Oceňovaný český architekt Stanislav Fiala o své tvorbě po boku českých miliardářů, o dráždění jinakostí i o tom, jak zásadně může kariéru ovlivnit dřevěná psí bouda.
Střešní zahrada v polovině února oddychuje zimním spánkem. Patra pod ní ale žijí svým životem a vytvářejí svébytný vesmír, který neopakovatelným způsobem kombinuje staré a nové. Budovou se prolíná sklo, kov i historické dřevěné trámy s původními malbami. Na betonových zdech se rýsují obtisky různých struktur, ale i rukou dělníků, kteří tu pracovali, a jejich nástrojů.
Jako zábradlí jsou tu použité armovací tyče nebo ocelové sítě, prostory protkává zeleň a nádvoří zdobí gotické studny, které nově slouží jako světlíky do podzemí. Dnes už ikonická kancelářská budova Drn na rohu pražské Národní třídy a Mikulandské ulice je zhmotněním kreativního a dobře rozpoznatelného světa architekta Stanislava Fialy.
Každému, kdo do něj vstoupí, zůstane v paměti. Před pěti lety se Fiala stal architektem roku, ale už dlouho předtím si svým osobitým projevem získal dvojici miliardářů Petra Němce a Jana Fidlera z developerské firmy Sebre, se kterými tvoří dobře sehranou tvůrčí trojici.
Po postupném oťukávání při budování golfového klubu Čertovo břemeno na České Sibiři, který byl jejich prvním veřejným počinem a stal se stavbou roku 2011, se pustili právě do velkolepých pražských projektů, jako je Drn nebo Šporkovský palác. Ty proměnily tvář centra metropole, přinesly rovněž architektonické ceny, ale také výrazný byznysový rozměr.
Jeden z nejvýraznějších architektů současnosti mluví také o tom:
- Jak vzpomíná na budování Šporku a Drnu, které probíhaly souběžně.
- Jak se liší schvalovací procesy v Praze, Londýně a Bělehradě.
- Zda musí být architekt připravený na kritiku laické veřejnosti.
- Co by podle něj pomohlo kultivovat dnešní svět.
