Když Francesca Cartier Brickell před pár lety ve sklepě svého dědečka hledala láhev archivního šampaňského, našla místo ní ošoupaný kufr plný stovek zapomenutých dopisů. Ten objev ji poslal na desetiletou výpravu napříč kontinenty i vlastní rodinnou historií a ukázal, jak se Cartier proměnil v „klenotníky králů“.
„Tehdy jsem ještě netušila, že právě otevírám dveře k desetileté cestě do minulosti,“ vzpomíná. Dopisy vyprávěly příběh jejích předků, ambiciózních řemeslníků, kteří se z pařížského předměstí probojovali mezi světovou elitu.
Od Louise-Françoise Cartiera, který si v roce 1847 otevřel malou dílnu vedle tržiště s ústřicemi, přes jeho syna Alfreda, jenž udržel firmu při životě i díky sňatku s potřebným věnem, až po trojlístek legendárních bratrů: Louise, Pierra a Jacquese.
Právě oni vytvořili ze jména Cartier globální značku. Louis byl vizionář a kreativní génius, který přišel s prvními pánskými náramkovými hodinkami a jako první zasadil diamanty do platiny. Pierre zase byznysový stratég, jenž chápal globalizaci dávno před tím, než to bylo módní. A Jacques, nejmladší bratr a Francescin pradědeček, brilantní znalec drahokamů, který vedl londýnský butik a propojoval umění s obchodem.
Spolu udrželi rodinný podnik při životě přes světové války, revoluce i Velkou hospodářskou krizi. Šperky, které vytvořili, dnes lámou aukční rekordy.
Kufr dopisů, na který Francesca narazila v prachu sklepních polic, ukázal, že za tím vším nestál jen talent, ale i neuvěřitelně pevný rodinný vztah, sdílené sny a tvrdá práce. „Ten nález ve mně zažehl fascinaci,“ říká. „A hlavně touhu pochopit lidi v samotném srdci toho příběhu.“
Od té chvíle cestovala po světě od Srí Lanky přes Paříž až po Missouri, aby skládala střípky historie. Výsledkem je kniha, kterou 30. listopadu představí v Praze a která mapuje příběh Cartier od skromné pařížské dílny až po éru, kdy je král Edward VII. nazval „klenotníkem králů a králem klenotníků“.
Kdy jste si poprvé řekla, že do toho půjdete naplno?
Nezačalo to jako velký projekt. Jako malá jsem jen poslouchala dědečkovy historky u stolu. Byly to roztříštěné anekdoty, nic chronologického, jen vzpomínky jednoho z potomků tří bratrů. Můj manžel jednou přijel za námi do Francie na dovolenou a po obědě mi řekl: „Ty příběhy, které ti děda vypráví, jsou neuvěřitelné. Měla bys je zapsat.“ Pro mě to ale dlouho byly jen dědovy historky.
Teprve když jsem objevila kufr s dopisy a začala je s dědou číst, došlo mi, že tohle nemůže skončit jen jako památník pro moje děti. Že je potřeba to udělat pořádně, sepsat to do knihy.
Jak moc vám ty dopisy změnily plán?
Úplně. Nejdřív jsem si naivně myslela, že zajdu do jednoho archivu, projdu to, sepíšu pár věcí a hotovo. Jenže každý archiv otevřel cestu k dalším jménům, dalším lidem, dalším sbírkám.
A hlavně, dopisy dědu úplně změnily. Dlouho v sobě nosil bolest z toho, že musel londýnskou pobočku prodat. Důvody v knize popisuji.
Nosil v sobě bolest? Jak se to projevovalo?
O Cartier moc nemluvil, jako by to uzavřel. Když ale znovu četl dopisy svých předků, znovu v něm vzklíčila hrdost. Bylo to, jako by se mu jeho dědeček a prastrýcové Louis a Pierre vrátili do života. A já jsem tam seděla s poznámkovým blokem, ptala jsem se, proč jsou některé příběhy, které vyprávěl, odlišné od toho, co jsem četla v knihách o Cartierovi, a on řekl: „Nezáleží na tom, co říkají knihy, já jsem tam byl!“
V tu chvíli jsem si řekla, že pokud tu knihu nenapíšu já, nikdo jiný nikdy nenapíše „prožitou“ verzi příběhu této rodiny. Tehdy mi došlo, že to musím udělat naplno.
Jak se to dalo skloubit s prací v Londýně a s malými dětmi?
Jednoduše. Nedalo. (smích) Když jsem našla kufr, byla jsem na mateřské a plánovala návrat do finančního světa, ve kterém jsem působila. Dělala jsem ve fondu jako portfolio manažerka. Mám vystudovanou angličtinu, ale po škole jsem jako mnoho Britů prostě „šla s davem“ a skončila ve financích. Jenže postupně se mi vyjevila jiná možnost.
Věnovat se rodinné historii…
Ano, nevrátit se ke své práci ve finančnictví a udělat z bádání o minulosti Cartierů svou práci. Prakticky to také dávalo smysl. Mohla jsem pracovat večer, když děti spaly. Mělo to ovšem jednu vedlejší „daň“.
Jakou?
Každá rodinná dovolená se proměnila v další výzkumnou cestu. Moje děti vyrůstaly tak, že je maminka vláčela po celém světě na návštěvy osmdesátníků, kteří mluvili francouzsky nebo anglicky o tom, jaké to bylo pracovat pro mé předky.
Vraťme se k tomu dni v roce 2009, kdy měl dědeček devadesátiny. Jak přesně vypadalo to slavné nalezení kufru?
Živě si to pamatuju. Děda byl ten typ člověka, který mnohem radši dává dárky, než aby je dostával. Žil v důchodu na jihu Francie a každé léto jsme tam jako rodina jezdili. Na své devadesátiny prohlásil u snídaně: „Mám pro vás speciální lahev šampaňského, schovanou ve sklepě.“
Sešla jsem dolů. Záplava světla z terasy se změnila v šero, než si oči zvykly. Sklep byl plný všeho možného, protože děda nic nevyhazoval. Nahoře byl krásný dům, dole malé muzeum chaosu.
Moje děti vyrůstaly tak, že je maminka vláčela po celém světě na návštěvy osmdesátníků, kteří mluvili francouzsky nebo anglicky o tom, jaké to bylo pracovat pro mé předky.
Šampaňské jsem nemohla najít. A nemohla jsem se přece vrátit s prázdnou, když jde o jeho narozeniny. V rohu jsem zahlédla starý kufr, na který byly navrstvené krabice a noviny. Všechno jsem sundala, strhla papír a uviděla iniciály JC. Patřily mému pradědečkovi Jacquesovi. V tu chvíli jsem už věděla, že šampaňské tam nejspíš nebude, ale kufr jsem prostě otevřít musela.
Co bylo uvnitř?
Nejdřív to nevypadalo dramaticky. Svazky dopisů převázané zažloutlými stuhami, na každém balíčku lístek, třeba „První světová válka“, „Kondolenční dopisy“…
Teprve když jsem rozvázala první stuhu a začala číst korespondenci mezi třemi bratry – Louisem, Pierrem a Jacquesem – z fronty, došlo mi, co držím v rukou.
V jakém smyslu?
Bylo to období, kdy nevěděli, jestli přežijí. Firma byla stále mladá, nejistá. A v těch dopisech najednou vidíte jejich strach, lásku k sobě navzájem, neústupnou ambici i smysl pro odpovědnost. To už nejsou elegantní portréty mužů v oblecích, ale skuteční lidé, kteří píší v zákopech. Vzala jsem kufr nahoru a řekla dědovi: „Šampaňské jsem nenašla, ale našla jsem tohle.“
Jaká byla jeho reakce?
Byl šokovaný. Myslel si, že se ty dopisy při stěhování do Francie ztratily. A co bylo nejdůležitější, dopisy potvrdily to, co nám celý život vyprávěl. Ten neuvěřitelný vztah tří bratrů, jejich loajalitu, ochotu obětovat všechno jeden pro druhého.
Dědeček říkával, že to jeho matku a tety přivádělo k šílenství, protože jakmile jeden z bratrů napsal nebo zavolal, všechno ostatní šlo stranou.
Váš dědeček Jean-Jacques vedl londýnskou pobočku jedné z nejluxusnějších značek světa. Vy ho ale popisujete jako tichého, skromného muže, který vlastně neměl rád prodávání. Jak se to dá dohromady?
Úplně jednoduše, on byl především umělec. Sám o sobě říkal, že není dobrý obchodník, a vždy dodával, že jeho otec byl v byznysu lepší. Část toho byla jeho pověstná skromnost, část pravda. Jeho tatínek miloval práci s klienty, každý den obědval s někým jiným v hotelích v Mayfair. Děda místo toho utíkal o polední pauze s bagetou do Sotheby’s a Christie’s dívat se na umění. (smích)
Jaký byl?
Co mu chybělo v prodejním talentu, to doháněl vizí a posedlostí dokonalostí. Řemeslníci mi často říkali, že ho obdivovali a respektovali, ale že byl velmi náročný. Vždycky našel maličkost, kterou šlo vylepšit. Bylo to frustrující, ale nikdy to nebylo samoúčelné. Když jeho připomínku zapracovali, kus byl skutečně lepší.
Když to bylo opravdu nutné, třeba u královské rodiny nebo významných VIP, zavolali: „Pane Cartier, tohle je na vás.“ Pak jel do paláce. Ale jinak nechával prodej na vynikajících obchodnících, které najal.
Nechoval se jako šéf luxusního domu. V dílně byl jedním z nich. Žádné manýry, žádné hvězdné výstupy. To je, myslím, důvod, proč ho měli tak rádi především lidé z výroby, byli to podobní tiší perfekcionisté jako on.
Jaký jste mezi sebou měli vztah?
Jako vnouče ho samozřejmě zbožňujete, protože je to láskyplný dědeček. Dlouho pro mě byl „jen“ děda. Nesmírně štědrý, laskavý člověk, který všechno pečlivě chystal, aby nám s ním bylo dobře. Ale o sobě moc nemluvil.
Až s dopisy a společným čtením se přede mnou rozvinul celý jeho život. Jako malý kluk poslaný do internátní školy. Jako mladý muž, který náhle přišel o otce a musel převzít zodpovědnost za londýnský byznys. Musel být člověkem, který se snaží získat respekt týmu, který je starší než on.
Když o tom vyprávěl, často se dojímal. Vidíte pak svého dědu nejen jako starého pána, ale jako člověka se zranitelnostmi. To vás ještě více sblíží.
Když jste byla malá, říkala jste si „jsem z Cartier rodiny“?
Vůbec ne. Doma se o tom moc nemluvilo. Děda byl „děda“, babička „babička“. Jejich historky byly často vtipné a lidské, ne okázalé. Ani oni sami se tak nevnímali. Nebyli těmi, kteří nosili tiáry na velkých večírcích, ale těmi, kteří se starali, aby byly ty tiáry dobře vyrobené. Měli starosti s daněmi, s pracovníky, s kvalitou… ne s červeným kobercem.
Možná právě proto vznikla tahle kniha tak, jak vznikla. Ne jako oslava luxusu, ale jako příběh lidí, kteří chtěli dělat svoji práci co nejlépe a přitom si uchovat lidskost.
Vaši knihu mnoho lidí vnímá méně jako „dějiny značky“ a více jako rodinnou ságu. Byl to záměr?
Rozhodně. Já nejsem historička šperků. Jsem člen rodiny, který má rád lidi a příběhy. Deset let jsem strávila v archivech a primární výzkum jsem brala velmi vážně. Odmítla jsem jen „přepsat“ existující knihy. Všude, kde to šlo, jsem hledala původní zdroje. Noviny z roku 1922, osobní korespondenci klientů, ruské státní archivy, francouzské archivy… Kladla jsem si dvě zásadní otázky.
A ty zněly?
Jak se malému rodinnému podniku podařilo přežít dvě světové války, pandemie, revoluce a Velkou depresi a přitom růst? A když už to všechno zvládli, proč nakonec rodina značku prodala?
Za těmito otázkami jsou lidé, vztahy, volby, chyby. To mě zajímalo nejvíc. Výsledkem je, že mi dnes píšou lidé z celého světa, třeba podnikatelé v Indii nebo Americe, kteří říkají: „To mi připomíná vztah s mojí babičkou.“ Nebo zakladatelé rodinných firem, kteří chtějí předat dětem hodnoty, ale ne chyby třetí či čtvrté generace. To je pro mě největší kompliment.
Když už mluvíme o rodinných firmách, v čem tedy tkví tajemství toho, že se rodina Cartierových dokázala prosadit a růst i v těch nejtěžších dobách?
Začala bych dvěma slovy: kvalita a laskavost. Zakladatel Louis-François a jeho syn Alfred vyrostli v opravdu chudých poměrech. Matka prala, oni pracovali od malička. I když se jim začalo dařit, nikdy nezapomněli, odkud přišli a co je k úspěchu dovedlo.
V dopisech často zdůrazňují, že je potřeba mít nejlepší možný produkt – a zároveň nejlepší možné vztahy. Alfred byl geniální nákupčí kamenů, ale zároveň se při vyjednávání prý pohrával se zlatými mincemi v ruce, aby prodávajícím nenápadně připomněl: „Zaplatíme hned.“ Díky tomu dostával ty nejkrásnější kameny, i když někdy nenabídl nejvyšší cenu.
Současně ale Louis-François v jednom dopise synovi, když ho posílá na první velkou misi do Londýna, píše v podstatě jen jedno zásadní doporučení. Buď ke všem laskavý. Ať už je to kdokoli.
Otisklo se to i do vedení firmy?
Ano, přeneslo se to do kultury firmy. Zaměstnanci moje předky opravdu zbožňovali. Mám doma hromady děkovných dopisů od lidí, kteří v Cartier strávili celý život. A není to jen proto, že dělali krásné věci, ale proto, že s nimi bylo dobře zacházeno.
Jaký měli vztah ke klientům?
Řeknu vám příběh, který mluví za vše. Když Pierre Cartier v Paříži uviděl, jak do obchodu vešla promoklá žena, kterou prodavači ignorovali, nevypadala jako bohatá klientka. On k ní hned přiběhl, byla to Elma, bohatá americká dědička, která se později stala jeho ženou a otevřela mu dveře do americké společnosti. To je ten princip „be very kind“ v praxi.
Laskavost sama o sobě samozřejmě nestačí. Potřebujete talent, disciplínu, odvahu. Ale díky takové kultuře k vám ty nejlepší talenty chtějí nastoupit a chtějí zůstat.
Máte v obrovském katalogu Cartier nejoblíbenější kus?
Mění se to podle toho, jaké nové příběhy objevím. (smích) Teď je to asi jelení brož, o které mi vyprávěl děda jako o své nejoblíbenější. Navrhl ji pro svou švagrovou, princeznu de Réthy, manželku belgického krále.
Je to celoplastický jelení portrét, hlava ze všech stran osázená diamanty. Technicky šíleně komplikovaná věc. Montér musí z tenkého kovu „vysculptovat“ hlavu, pak do ní udělat stovky otvorů a fasér do nich pod tlakem vsazuje kameny. Vždycky přitom riskuje, že tlakem kov zdeformuje a zničí celou plastiku.
Před pár lety jsem našla faséra, který na té broži pracoval, a pozvala ho i s druhým řemeslníkem, který dělal leštění, a shledali se s tímto šperkem po čtyřiceti letech. Netušili, že skončil v královské rodině. Bylo to neuvěřitelně dojemné.
Brož pak byla k vidění v londýnském Victoria & Albert Museum. Pro mě je to dokonalý příklad toho, co mám na Cartier ráda. Na jednom kusu se potkává rodinný příběh, řemeslo čtyř různých mistrů a odkaz dědečkovy vize.
Nosíte nějaký kousek od Cartier jako součást běžného outfitu?
Miluji hodinky, zvlášť ty, které děda dělal v londýnské pobočce v šedesátých a sedmdesátých letech. Stačí jednoduchý tank nebo oválný model, dá se nosit k džínům i večerním šatům.
A pak mám zásnubní prsten, který sice není „oficiálně“ Cartier, ale navrhoval ho děda. Manžel sehnal kámen, děda načrtl design na zadní stranu obálky a já si ho nechala vyrobit u řemeslníka. Takže je to de facto Cartier design, jen bez loga.
Kde se vidíte v příběhu značky? Vidíte sebe jako dalšího pokračovatele rodinné linie?
Jsem rodinná historička a cítím velkou odpovědnost za to, jak je příběh vyprávěn. Mám ještě tolik materiálu, který se do první knihy nevešel. Už teď pracuju na knize o londýnských hodinkách v dědově éře. Stejně jako u první knihy nechci spěchat. Tenhle typ knihy není časově senzitivní, důležitější je, aby byla definitivní.
V knize popisujete příběhy klientů i z velmi exotických míst – Bahrajn, Srí Lanka, Indie… Narazila jste na něco vyloženě českého?
Jedním z historických klientů, kteří mě fascinují, je hrabě Kinský. Je zaznamenán jako jeden z vůbec nejranějších veřejných kupců ikonických hodinek Cartier Santos-Dumont, uvedených na trh v roce 1911, a svůj kus si pořídil v platině. Snažím se zjistit, o kterého „hraběte Kinského“ šlo. Jednou z možností je princ Karel Kinský z Vchynic a Tetova (1858–1919).
Existuje také záznam naznačující, že se pohyboval v pařížských a londýnských společenských kruzích a nakupoval u Cartierů, ačkoli detaily si musím ještě ověřit a ráda bych se ponořila do identifikace Kinského hlouběji.
Je něco, co byste chtěla zdůraznit čtenářům, kteří si při slově „Cartier“ představí hlavně luxus a červené krabičky?
Náš příběh není primárně o luxusu. Ano, klienti byli bohatí. Ano, šlo o drahé kameny. Ale prapůvodně šlo o chudou rodinu, která se vypracovala díky pracovitosti, trpělivostí, péčí o detail a hlubokou loajalitou k sobě navzájem i ke svým lidem.
V jádru je to příběh o tom, že když děláte věci pořádně a zároveň se k lidem chováte slušně, můžete vytvořit něco, co přežije války, krize i módní trendy.
