Přemýšlíte, jak ze sebe v novém roce dostat v práci maximum a někam se posunout? Máme pro vás pár tipů, které by mohly pomoci. Respektive je pro vás má vydavatel Tomáš Baránek, který rád zkouší, jak zefektivnit svůj profesní i soukromý život.
Letos ho kromě jiného uchvátila i kniha Hluboká práce od Cala Newporta, jež radí, jak dokázat v tom, co děláte, maximum a kterou jeho nakladatelství vydalo v češtině. A nebyl by to Tomáš Baránek, kdyby Newportovy rady nevyzkoušel a nenapsal o tom na svůj blog. Na Forbes.cz s jeho svolením nabízíme zkrácenou verzi původního postu, který najdete na Lifehacky.cz.
Newportova Hluboká práce je pro všechny, kdo nechtějí být průměrní a naopak touží vyniknout. To ovšem vyžaduje nadprůměrné zapojení – jestli chcete ve své práci vybočit z průměru, musíte s nadprůměrnou pečlivostí plánovat a chránit využití své mozkové kapacity, takže pokud jsem vás už teď znejistěl, raději nečtěte dál.
Cal Newport navrhuje naučit se pochopit rozdíl mezi činnostmi, které vám pomáhají posouvat se vpřed a něco nového vytvořit (činnosti, kdy jdete až na hranice svých možností a které vyžadují vaši maximální pozornost a soustředění = hluboká práce), od aktivit, které vás či váš byznys nikam zásadně neposunou, kam patří například běžná operativa, e-mailový ping-pong, meetingy, schůzky a prokrastinace (mělká práce).
Nejde přitom o to, že by mělká práce byla zbytečná či špatná – ve skutečnosti se bez ní stejně neobejdete. Autor však ukazuje, že pokud dnes chcete v jakémkoli oboru vyniknout, musíte získat náskok nad multitaskující a hrající si většinou, která se v mělké práci topí od rána do večera.
Jak na to?
Hlubokou práci si musíte do svého času naplánovat přednostně, a to specifickým způsobem – a harmonogram co nejvíce dodržovat.
Pro hlubokou práci si musíte vybudovat prostor, klíčem k tomu je dočasná, zato úplná izolace od vyrušování. Podle Newporta nemusíte v ústraní trávit hodiny denně. K tomu, abyste pocítili hluboké změny v produktivitě, stačí i hodina týdně. A tuto tezi potvrzuji!
Slavní hlubokopracující podle Newporta k řešení svých povinností přistupují jedním z těchto čtyř způsobů:
- mnišský přístup (poněkud drastické a trvalé omezení mělkých činností, často spojené s izolací od společnosti –> velký tah na vysoký cíl u výjimečných vědců, spisovatelů, vynálezců…)
- dvourežimový přístup (střídání delších období společenské izolace a odříznutí se od mělkých činností s obdobím společenským a „operativním“ – podobně jako u „mnichů“, mezi uživateli ale přibývají někteří akademici, spisovatelé, samopodnikající apod.)
- rytmický přístup (s cílem vytvořit si z hluboké práce rytmický a pravidelný zvyk s plánem pro kratší, většinou týdenní období, omezit tím rozhodování, zda vás čeká hluboká/mělká práce; lze využít řetězové metody či kalendáře – rytmický přístup je použitelný téměř pro každého)
- novinářský přístup (pustíte se do HP vždy, když to jde, kdy nastane chvíle pro „soustředěné volno“ – vyžaduje velké odhodlání, schopnost rychle přepínat a taky motivaci s jasným cílem – opět použitelné téměř pro každého)
Teď už máte jistý obrázek, o co jde. Konečně se vám tedy můžu svěřit s tím, jak konkrétně hluboce pracuji já.
Jak si hlubokou plánuji?
Z uvedených čtyř způsobů hluboké práce mi nejvíc sedí „rytmický“ styl s týdenním plánováním. V neděli či nejpozději v pondělí ráno si v rámci své osobní varianty „týdenní revize“ položím základní otázku: Na čem důležitém děláš a co velkého chceš vytvořit, Tomáši? (nebo tak nějak).
Účelem této zdánlivě přiblblé otázky položené ještě předtím, než otevřu první mail, je připomenout si smysl své práce či života a zajistit zdroje potřebné pro naplňování tohoto smyslu ještě předtím, než mi na hlavu spadne latrína plná… každodenních problémů.
Můj týdenní kalendář – plánované bloky HP jsou ty v černých polích.
Newport s hloubkou spojuje vysokou míru složitosti a náročnosti dané aktivity, kdy jen s vypětím všech sil a zapojením svých nejlepších schopností můžete vytvořit něco nového či nadprůměrného. A tak hledám aktivity, které to budou vyžadovat. (Ano, třeba to mohou být „jen“ stoprocentně kvalitně vytvořené reporty pro kolegu: i to vás bude nakonec do jisté míry naplňovat, protože když něco děláte v režimu HP, stáváte se do značné míry lepším – profesionálem).
Téma tedy může být jakékoli, a dokonce může jít o manuální práci. Všechny položky z mého seznamu úkolů určené pro hlubokou práci mají společné jedno: vyžadují komplexní nasazení kognice, zapojení veškeré duševní či manuální kapacity, vtipu, znalostí, know-how, kreativity apod.
Hluboké činnosti pak začnu kopírovat a umisťovat – či spíše vecpávat – do svého kalendáře. Tohle vecpávání je klíčové: většinou už mám část týdne úplně zabranou schůzkami, tréninky či rodinnými povinnostmi, takže ve finále hned v pondělí ráno vidím, kolik toho tak asi stihnu a kam můžu vložit bloky HP.
Tím současně dojde ke zvláštnímu jevu: v podstatě eliminujete šanci, že byste tento týden stihli nějaké schůzky, o nichž ještě nevíte. Tedy pokud si na ně nenecháte extra místo.
Zbývající „bílý“ prostor mezi bloky v běžném kalendáři (většinou schůzkami, tréninky a rodinnými akcemi), a bloky „hápéčka“ je tedy volně k dispozici pro mělkou práci.
Cítíte, jak se najednou obracejí i vnitřní priority? A nejen to: najednou umím lépe říct kolegům, kdy jim případně práci odevzdám, anebo naopak: na kdy mi mají připravit „další várku ke čtení“, aniž by to příliš uspěchali. Zadávám některé takové úkoly nejen „na den“, ale i „na hodinu“, což mimochodem vede i u nich k lepší organizaci práce.
Hluboké dopo a odpo, mělké pozdní odpo
Po pár týdnech experimentování si HP plánuju v podstatě téměř vždy na dopoledne a pak ještě na první 1–1,5 hodiny po obědě. Naplánovat si hlubokou činnost na pozdní odpoledne či večer Cal Newport nedoporučuje: nepodáte špičkový výkon. Potvrzuji.
Newport také na různých výzkumech i zkušenostech dokládá, že člověk za den nezvládne hluboce pracovat déle než 4–5 hodin (mladí, nezkušení a nesoustředění dokonce nedají ani 2 hodiny). Mám stejnou zkušenost, a tak se při nedělním plánování ani nepokouším plánovat na den více než 3–4 hodiny hluboké práce.
Jak to vypadá, když hluboce pracuji?
Můj den tedy probíhá do značné míry podle striktního rozvrhu řízeného bloky hluboké práce. Snažím se jich držet co nejlépe, čemuž pomáhá několik opatření:
- kalendář mi dává pár minut předem upozornění, že se blíží daný blok
- před delším blokem dobře předzásobuji mozek energií (je nezbytné doplnit sacharidy, ideálně „dlouhé“) a někdy si taky udělám zelený čaj či matchu, kávu už pár měsíců nepiju (účinky zeleného čaje jsou rovnoměrnější v čase, vydrží déle a nezpůsobují tak nárazové a velké čerpání energie)
- na začátku bloku přepínám mobil do leteckého režimu;
- pochopitelně povypínám všechny notifikace a rušivé elementy na počítači; pokud mám otevřený prohlížeč, s nímž musím pracovat, zavřu zbytečné taby apod.
- dalším krokem odříznutí se je fyzická izolace, spočívající v tom, že – pokud pracuji z domu – se zavřu v pracovně a na kliku dám cedulku, v redakci, kde se nemohu zavřít do samostatné místnosti, aspoň na stole vztyčím tento varovný prst, a kolegové mě nesmí rušit;
- pokud se nelze fyzicky izolovat, používám „dělostřeleckou metodu“, tedy spíše „traktoristickou“ – pořídil jsem si v Hornbachu masivní protihluková sluchátka – skvěle tlumí nejen zvuk traktoru – část tohoto článku jsem napsal o víkendu v obýváku, kde se děti dívaly na Harryho Pottera: já neslyšel skoro nic;
- samotná hluboká práce má jednu skvělou vlastnost: čas strašně rychle letí, díky vysokému soustřední a pocitu smysluplnosti či aspoň jasně definované důležitosti vzniká flow, stav plynutí, který vám zanechá skvělý pocit i na mnoho dalších hodin, kdy se brodíte bažinou mělké práce (i proto je dobré začínat hápéčkem: abyste měli pak už „nadděláno“)
Co mi hloubka dala a vzala?
Uvědomuji si, že od nasazení HP se změnil nejen můj způsob plánování, ale především pohled na mou práci jako celek.
Nasazení hápéčka mě přimělo udělat některé nepopulární změny v mém životě (když jsem se poprvé exaktněji podíval na své plány a na to, jaké mám reálné možnosti, došlo mi, že některé projekty i záliby musejí prostě ustoupit tomu, co je pro mě nejdůležitější – aspoň v tuto chvíli). Tedy: HP vede k minimalismu.
Stejně tak jsem se definitivně stal fandou ještě intenzivnějšího delegování, protože pokud se chcete ponořit do hluboké práce, je dobré tam vplout s vědomím, že někdo šikovný pracuje na věcech, které se musejí udělat, a vy je prostě sami udělat nestihnete (i když by vás to bavilo).
Už jen závěrem
Jednou z častých námitek, kterou od vydání Newportovy knihy slýchám, je, že hluboká práce není pro každého. Možná není, ale podle mého názoru stojí za vyzkoušení, ať už děláte, co děláte. Nejde o to, aby se člověk odřízl na rok od společnosti, anebo si – tak jako já – denně plánoval bloky HP.
Hodně záleží, co vlastně od života či své práce očekáváte. Možná vás vaše současná práce nebaví právě proto, že ji nejste schopni dělat pořádně a trochu cítíte, že ji pro samou zahlcenost a mikromanagement flákáte.
Nemusíte si hned plánovat, že napíšete knihu – třeba vám udělá dobře jen jednoduché přesunutí některých pracovních činností, které děláte za plné dostupnosti, do režimu, kdy se na ně budete moci plně soustředit.
A i pokud by šlo o tu knihu: pro začátek postačí, když si naplánujete hodinu týdně, například v pátek ráno. Ono vás to vtáhne a budou se dít věci.