Někdy se člověku prostě vůbec nechce psát. Zkusím to. I když zpráva, kterou jsem dostala dnes nad ránem, patří k těm, které nikdy slyšet nechcete, natož o nich potom něco napsat.
Bára Rektorová, skvělá a statečná Sushiqueen, máma dvou dětí a úžasná žena, zemřela v noci na pondělí, čtyři minuty před půlnocí 11. srpna, obklopená svojí rodinou. Bylo jí 38 let.
Znaly jsme se několik let. Bára podnikala v gastronomii, vyráběla sushi a ze své firmy Sushiqueen postupně vybudovala úspěšnou značku, o které pochvalně mluvily i špičky v oboru. Se svým společníkem, japonským mistrem sushi Yukim Omakim, dodávali sushi té nejvyšší kvality do firem i do hotelů, pořádali sushi večírky, objednat jste si od nich mohli i domů.
Jejich sushi bylo bez nadsázky to nejlepší, které lze v Praze ochutnat – i ve srovnání s největšími a nejznámějšími sushibary. Měli prostě skvěle našlápnuto.
Poprvé jsem o Báře do Forbesu napsala v květnu 2016. Pár týdnů předtím jsem totiž narazila na její blog. V něm velmi otevřeně napsala o tom, co ji potkalo. A o čem jsem tehdy neměla tušení. Bára Rektorová totiž neměla jen úspěšný byznys, nový krásný dům (nedlouho předtím koupila krásnou, moderní nízkoenergetickou dřevostavbu se střechou pokrytou živými rostlinami v Jílovém u Prahy, svůj vysněný dům se zahradou a krásným výhledem), dva malé syny a nový vztah. Báře diagnostikovali glioblastom, nejzhoubnější ze všech známých mozkových nádorů.
Místo toho, aby si bezstarostně užívala nové krásné bydlení, svůj dobře fungující byznys a synovy zážitky z prvních týdnů ve škole, změnil se na podzim 2015 Báře život doslova ze dne na den. Začalo to zabrněním tváře. Trvalo sotva patnáct sekund a Bára jej připisovala nevyspání, angíně, kterou doléčovala, nebo rozvíjejícímu se pásovému oparu, na který odmala trpí.
„Vůbec by mě nenapadlo, že o něco jde. Mávla jsem nad tím rukou. Ale tátovi se to nějak nezdálo.“ Bylo to štěstí – Bářin otec je totiž neurolog a maminka zdravotní sestra. Pro jistotu ji poslali na magnetickou rezonanci.
„Jela jsem tam normálně vlastním autem. Maminka mě objednala na 17. listopadu, na státní svátek, a všichni tam na mě byli zpočátku dost protivní. Šla jsem na půlhodinovou rezonanci a po ní koukám, najednou jsou všichni jako vyměnění. Strašně úslužní, ochotní a milí. Říkala jsem si, tyjo, být paranoidní, myslím si, že mi tam našli něco strašnýho,“ smála se Bára, když mi o tom později vyprávěla.
Bohužel to tam opravdu našli. V jejím mozku lékaři objevili čtyři centimetry velký novotvar, glioblastom.
„Doba přežití nemocných glioblastomy se v některých případech počítá na měsíce. Když se nedá operovat, možností léčby je málo. Nádor pořád roste, pak praskne a člověk umře na krvácení do mozku,“ vyprávěla Bára a člověk měl z jejího tónu pocit, jako by se nechumelilo. Jí operaci naplánovali hned na následující týden.
„V tu chvíli jsem nechápala, co se děje. Rozumíte, člověk přijede na rutinní vyšetření, na večer si naplánuje rande, a oni vám najednou strčí do ruky kapačku a nedovolí vám vstát z postele. Jsem z lékařské rodiny, takže vím, že když doktoři začnou používat slova jako ložisko nebo novotvar, není to dobré,“ líčila Bára Rektorová.
„Doktor mi řekl, ať nic neodkládám a jsem co nejvíc času s dětmi. Korunu tomu nasadila sestřička, která přišla s přijímacím protokolem a hned v první kolonce měla dotaz, jak to mám s vírou. Jinými slovy, jestli si budu přát přítomnost kněze. Hned se omlouvala, že se takhle ptají každého. Ale nedá se říct, že by to člověka uklidnilo.
Bára měla ale štěstí v neštěstí. Její nádor tehdy vyoperovat šel a lékaři ho vyjmuli celý. „To se skoro nikdy nestává,“ těšilo Báru. Následná léčba byla dlouhá, čekaly ji kontroly, a nejen to. Když jste ji potkali, byla vždy hezky oblečená, na hlavě měla šátek a přes rameno kabelku. Nebyla to ale součást bohémské image.
Pod šátkem byla oholená hlava oblepená elektrodami, které jí do mozku vysílaly léčivé impulzy, a v kabelce podlouhlé baterie, které elektrody napájejí. Bylo to nepohodlné, elektrody ji pálily, ale brala to jako nezbytnou součást svojí léčby, která trvala další dva roky.
„Čert vem vlasy nebo obličej oteklý z léků. Dětem jsem řekla, že máma nosí takovou léčivou čepičku, a ony to vzaly bezvadně. Vím, jaké jsou prognózy. Ale vůbec si nepřipouštím, že by to se mnou nedopadlo dobře,“ říkala mi tehdy ve své kuchyni a já nevěděla, co k tomu říct – tolik odhodlání a statečnosti člověk jen tak neviděl.
Jenže Bára tyhle řeči neměla ráda. „Nejsem odhodlaná ani statečná, to jsou kecy. Nechci s ničím bojovat, štve mě to a je to nespravedlivý, že se to stalo mně. Občas se mi vůbec nechce vstát z postele a občas taky nevstanu. Řeči, že se člověk s rakovinou z něčeho poučí a že ho něco posílí, jsou pěkná blbost. Mně je většinou hlavně blbě a je to nanic,“ říkala otevřeně a bylo to strašně sympatické.
Taky se zlobila, když o komkoli noviny napsaly, že „prohrál boj s rakovinou“. „To prostě není fér. Jaká prohra? Každý z nás děláme, co můžeme. Nikdo z nás si tohle nevybral. Co když prostě nechceme bojovat, ale prostě jenom žít? A když to nedopadne, tak jsme selhali? Tahle klišé, to je prostě nehoráznost, je to necitlivé a nemocné to trápí,“ upozorňovala často.
Oporou v nemoci i následném uzdravování jí byli rodiče, její dva synkové a její přítel Vilém Rubeš, ten, se kterým měla mít rande onoho osudného 17. listopadu. Ten, který mi na mé první návštěvě v Jílovém vařil kafe. A naprosto skvělý chlap, který se později staral prakticky úplně o všechno.
„Pardon, máme prázdnou ledničku, teď jsem byla týden u rodičů, dostala jsem chřipku, což v mém stavu není žádná výhra,“ vysvětlovala mi tehdy Bára. Viléma tehdy jen opatrně označovala za nového přítele. „Je to spíš budoucí přítel. Jak jsem teď nemocná, je všechno strašně rychlé. My dva spolu ještě pořádně nechodíme, ale on už zná moje děti, moje rodiče, stará se o mě a u mě doma vaří novinářům kafe. S tou diagnózou není na co čekat,“ popisovala tehdy nový vztah.
Přítomnost nového muže ale měla i další důvody – na sebe a své zdraví musela být opatrná. Báru totiž začaly postihovat i náhlé epileptické záchvaty, následek sedmihodinové operace mozku. „Když se to stalo poprvé, byla jsem doma sama, jen s dětmi. Cítila jsem, že to na mě jde, ještě jsem stihla zavolat našim. Ti už pak jen slyšeli volání a dětský pláč. Od té doby nejsem sama ani vteřinu, pořád je tu někdo se mnou, paní na hlídání, přátelé, rodiče nebo Vilém. Musím přece taky někdy pracovat,“ říkala.
Báru Rektorovou totiž ani na minutu nenapadlo, že by činnost své firmy pozastavila a soustředila se na léčbu. A z jejího života s nemocí vznikl osobitý motivační program, který postupně sledovaly desítky tisíc lidí.
„Moje práce mě, myslím, zachránila. Nejde o ten hashtag #ilovemyjob, který ke mně tak nějak patří. Jde o mnohem prozaičtější věci, o kterých se moc nemluví a netweetuje. Jde o peníze. Jde o zaměstnance a další lidi, kteří jsou na vás existenčně závislí. Jde o hypotéku a obživu. A já, zřejmě už opravdu nevyléčitelná optimistka, od počátku počítala s variantou, že přežiju. Že mě možná čeká dlouhá léčba. Že bude důležité být v klidu a nenervovat se tím, jestli mám zaplacené složenky,“ psala Bára Rektorová na svém blogu na portálu navolnenoze.cz.
Právě tady se žena, která byla „na volné noze“ víc než patnáct let, rozhodla podrobně popsat své zkušenosti s podnikáním ve stínu vážné nemoci a sepsat pár důležitých zásad pro lidi, kteří jsou v práci závislí jen sami na sobě.
„Spousta přátel i kolegů podnikatelů se mě ptala, jak jsem tak krizovou situaci zvládla. A pár lidí mi na férovku dokonce napsalo, že by si takový nádor na mozku nemohli dovolit, protože by to jejich podnikání zničilo. Pro ty mám jednoduchou odpověď. Mě by to před pár lety zničilo taky. Proto považuji za důležité se o tuto svou zkušenost podělit a píšu tento článek,“ psala Bára na blogu, kde vedle sugestivních zážitků spojených s léčbou formulovala i pravidla, kterých by se měl v byznysu podle ní držet úplně každý.
Zní na první poslech jednoduše. Vytvářejte si finanční rezervu, ať máte jakýkoli příjem. Dejte na zkušenosti ostatních. Čtěte si o podnikání a čtěte i o podnikání v krizi. Uvážlivě volte okruh svých přátel a spolupracovníků. Nastavte si procesy, vytvářejte plány, mějte dobře zorganizovaný čas. Na 90 procent věcí vám stačí papír a tužka. Cvičte, i když se vám nechce. Udržujte se v kondici fyzické, ale i psychické.
„Zní to banálně, možná až nudně. Ale divila by ses, kolik podnikatelů ještě ve 40 letech žije od faktury k faktuře, na konci měsíce počítají poslední koruny, riskují, i když mají třeba rodinu a malé děti, a vůbec si nepřipouštějí, že by z toho kolotoče mohli nečekaně vypadnout. A ani o tom nechtějí přemýšlet, protože vědí, že by to okamžitě mělo fatální následky. Nejen pro podnikání, ale i pro běžný život,“ říkala mi Bára.
„Vím, že pocity z nemoci jsou nepřenosné, ale moje podnikatelská zkušenost přenosná je. Máte rozjetý byznys, máte velké plány, daří se vám, a najednou vám řeknou, vypořádejte si věci, napište závěť, rozlučte se. Neříkám, že si má každý kreslit takhle katastrofické scénáře, ale byla by velká náhoda, kdyby se vám během deseti let nestal žádný karambol. A je dobré být na to alespoň trochu připraven. Pro spoustu lidí, které znám, by byla obrovským problémem třeba i zlomená noha nebo několikatýdenní nemoc.“
Že měla absolutní pravdu, potvrdil i zájem, který o její rady byl. Postupně začala o podnikání v krizi přednášet, psala knihu, natáčela videa, která se po sociálních sítích šiřila přímo organicky. Poskytovala rozhovory, kde o své nemoci i práci a svých podnikatelských principech mluvila velmi otevřeně. Kolem Báry se vytvořila komunita, která spolu s jejími nejbližšími přáteli sledovala všechny její radosti i úspěchy – třeba když si po dvou letech mohla nechat konečně elektrody z hlavy sejmout a začaly jí konečně zase růst její nádherné tmavé a husté vlasy. A snažila se ji podpořit, když přišly horší dny. Třeba na přelomu roku, když se ukázalo, že se její nemoc vrátila.
Bára věci brala tak, jak přicházely. Už dříve dělala poradenství pro lidi, kteří podnikají v gastronomii. „Někdy je mi z toho úzko. Říkám lidem, aby se nebáli, ale aby byli vždycky zodpovědní tak, aby mohli kdyžtak začít zase znova. Ne, nemáte být přizdisráč. Ale nevidím ráda, když lidi riskují, protože jim chybí disciplína. Každý člověk si může vybudovat rezervu. Jde to vždycky. Ale jasně, dělat rezervy je nudný, není to sexy a nikoho to nebaví,“ tvrdila Bára Rektorová.
„Dlouhodobě podnikat je vlastně taky nudné. Nejsou to dennodenní výhry a rozhovory do Forbesu. Je to rutina, proces, nekonečné opakování. Je to jako s hubnutím nebo s čímkoli jiným. Nejde to rychle, pokud to má k něčemu vypadat, musíte hlavně vydržet. A musíte být konzistentní. Když vydržíte něco dělat konzistentně a dobře, lidi si toho všimnou, ale chvíli to trvá. Je to ale ten nejpřirozenější, organický způsob růstu a vyplatí se to,“ říkala.
Její přednášky měly sílu. Zažili jsme to opakovaně i my ve Forbesu – Bára Rektorová naposledy vystoupila i na našem Forbes Women’s Summitu ještě letos v červnu. Ptala jsem se jí ještě dva dny před akcí velmi opatrně, jestli má dost sil na to, se zúčastnit. Měla. A po telefonu mi téměř vynadala, že pochybuju. „Je mi dobře a hrozně se na to těším,“ řekla mi. „Beru to vlastně trochu jako terapii, když o tom můžu mluvit, vždyť mě znáš. A jsem hrozně ráda, že se takových věcí můžu účastnit a někomu třeba pomoct.“
Na summit přišla a byla samozřejmě výborná. Zábavná, vtipná, plná energie. „Myslím, že není výhra chlubit se tím, že někdo pracuje 70 hodin týdně. To je nedostatek disciplíny. Já mám třeba doma flipchart. Všechno si píšu. Kdybych to neměla před sebou, byla bych ztracená,“ řekla nám v sále.
A dodala, že jí v systematičnosti paradoxně pomohl i fakt, že je matkou dvou malých dětí. Dřív prý žila bohémsky a s plány si nedělala hlavu. „Ale s dětmi to už nejde, nemůžete tři dny makat do bezvědomí a pak celý jeden den spát. Děti vám systém do života prostě vnutí. Dnes jsem za to hodně vděčná. Na druhou stranu mi pomáhá i to, že jsem nikdy nebrala věci příliš vážně. Smysl pro humor a určitý nadhled jsou totiž dobré vždycky. I v takhle těžké situaci.“
Děkuju, Báro. Pokusím se toho držet. Ale teď to bude hodně těžké, to říkám rovnou. Nikdy na tebe nezapomeneme.
Nezapomenu.
