Po třech humorných, absurdních, ale nikdy se nevysmívajících sériích skončil jeden z nejsvéráznějších seriálů posledních let.
John Wilson vyrážel s kamerou do ulic New Yorku hledat krásné, pomíjivé momenty, které se na první pohled vůbec zajímavé zdát nemusely. Dokud je nezaznamenal a nedal jim svým specifickým komentářem důležitost.
Po dlouhý čas si ani samotné HBO, tedy stanice, která Wilsonův výsostně specifický seriál vysílala, nebyla jistá, jak jej propagovat.
Dalo by se říct, že jde o současnou show, která připomíná populární vlogy točené z pohledu protagonisty. Ale na YouTube bychom jen těžko hledali podobnou kombinaci poetických a zcela bizarních výstupů, s nimiž John Wilson přichází.
Základní myšlenka, s níž seriál prodal, je ostatně také velmi digitální. Jde o sérii jakýchsi návodů, jak vyřešit palčivé otázky života. Už onen název Jak na… připomíná mnoho jiných internetových videí, která nám slibují instantní řešení do pár minut. Self-help knihy a videa bují v posledních dvou dekádách a slibují nám jednoduché odpovědi na složité otázky.
John Wilson ale v podstatě dělá úplný opak. Spíš mate, než že by cokoli pořádně objasňoval, protože jde tolika různými směry, až se dá po skončení epizody jen těžko říct, co jsme se to dozvěděli.
Tedy ne že by nás neměl co učit, ale premisa každého z osmnácti dílů se téměř vždy ukáže být pouhou záminkou pro jeho mnohem hloubavější zkoumání toho, co to vůbec znamená být v dnešním světě naživu a jak být dobrou osobou navzdory všem pracovním i osobním okolnostem, které nás často ženou k sobectví.
Jako když ve finálním dílu první série, který má být o vaření dokonalého rizota, přejde na stopáži necelé půlhodiny z původního čistě gastronomického plánu do úvah o smrtelnosti a zásadní potřebě odvděčit se člověku, který nám v životě pomohl.
V tomto případě se jedná o bytnou, která Johnovi často, aniž by chtěl, vařila nebo mu pomáhala s praktickými záležitostmi v jeho bytě, třeba s praním prádla. Trávili spoustu času společně sledováním nekonečných seriálů a s různými vtípky nad dobrým jídlem.
Když se bytná má přestěhovat, cítí náš hrdina potřebu jí všechnu tu laskavost vynahradit. Dokonalým rizotem, které se nakonec stane spíše symbolem než opravdovým cílem. Napadá mě jen velmi málo seriálů z poslední doby, které by byly tak empatické a primárně zaměřené na dobrotivost, aniž by sklouzávaly do patetičnosti.
Jak na… je láskyplné dílo, ale zároveň podvratné, vtipné a místy laskavě škodolibé, a tak se vyhýbá škatulkám infantilní pohádky. Pořád je v něm přítomný reálný život, kde se bůhvíjaká citlivost nevyplácí, ale stejně v podání Wilsona stojí za to se o ni pokoušet. Navzdory všem.
Dnešní svět je komplikovaný a zahlcený digitálními informacemi, které se šíří z místa na místo, a někdy nevíme, co si s nimi počít.
John Wilson nabízí, že nás tímto komplikovaným světem provede a na banalitách, jako je vaření zmiňovaného rizota nebo čistění uší či podstata lešení, spíš ukazuje, jak jsme všichni roztržití, zmatení, frustrovaní, a že jedno téma nás odvede k tisícům dalších pomocí pár kliků… Nebo střihů.
V rukou méně schopného tvůrce by se takový fragmentární koncept mohl rozpadnout, ale Wilson drží vše pod pevnou rukou a vždy nám ukáže, že se vlastně nedá ničemu pořádně porozumět. Zbývá jen žasnout.
Kouzlo jeho pořadu po tři série bylo především přiznání, že nemáme nic pod kontrolou, ale že to možná nevadí. Věci se dějí náhodně a nám nezbývá než to všechno pozorovat a občas se ostýchavě zapojit.
Je to svým způsobem antiteze všech příruček, které nám slibují klíč k životu. John nám slibuje jen to, že se ho s námi pokusí hledat, ale je téměř jisté, že při tom hledání selžeme, a co najdeme místo toho, budou skuteční lidé a jejich fascinující příběhy plné ztrát a bolesti. Ale nevyhnutelně také radosti a lásky a dojetí nad těmi nejobyčejnějšími věcmi.
A především, pro seriál typického, nadšení pro ty nejzvláštnější koníčky. „V průběhu natáčení jsme zjistili, že je mnohem větší šance, že každý člověk má nějakou podivnou obsesi, o které moc nemluví, než že by byl normální,“ řekl Wilson nedávno pro magazín Esquire.
A tak se dostaneme do světa lidí, kteří soutěží ve vypěstování největší dýně, nebo do kroužku zapřisáhlých sběratelů vysavačů, ornitologů, popíračů jedenáctého září nebo k fanouškům, kteří si sami sebe představují jako modré avatary z prozatím dvou filmů Jamese Camerona.
Největší kouzlo seriálu ale tkví v tom, že sám Wilson je tak trochu podivín, a tak se na lidi, které točí, nikdy nedívá shůry. Naopak je vidět, že jeho obrovská empatie a trpělivost jim umožňuje před jeho všetečnou kamerou být sami sebou.
Právě díky tomu sledujeme sérii zhruba půlhodinových filmů jako určitou velmi svéráznou studii současné společnosti. Smějeme se rozhodně, protože naprosto vykloubených momentů je tu v každém díle víc než dost, ale málokdy na úkor lidí na obrazovce.
Jejich zájmy jsou možná na první poslech legrační, ale Wilson si s nimi povídá tak dlouho, dokud nám jeden z největších sběratelů vysavačů v Americe neřekne, že se se svým umírajícím tátou sblížili skrz tento podivuhodný koníček.
Wilson je rozhodně komik a má obrovský talent najít ty nejpodivnější bytosti mezi námi a rozmluvit je, ale není tam proto, aby je potupil. Sám má podivínskou obsesi vše zaznamenávat a podobná videa, jako má teď v šestatřiceti konečně na HBO, točí celý život. A to donedávna pro nikoho, jen sám pro sebe.
Je za kamerou pro to, aby své atypické hrdiny zvěčnil. A hlavně aby dal hlas těm, kteří by ho normálně na takhle velké platformě nikdy neměli. I když to jsou snílci, ztroskotanci, šílenci, zapálení chovatelé koček, samotáři, lidé se zlomeným srdcem či lidé celoživotně bez lásky. Každý má v jeho hledáčku šanci se vyjádřit.
Tvoří tak ve svém vlastním vidění světa empatický portrét rozmanité plejády lidí, kteří žijí v letech 2019 až 2023. A tím vlastně nechtěně (projekt začal před jakýmikoli opatřeními) zmapoval, alespoň v rámci mainstreamu, nejdůsledněji podivné roky pandemie. A všeho, co bylo těsně před ní a co bylo v měsících po ní.
Díky dokumentárnímu aspektu je Wilsonův seriál jedním z mála děl, co poměrně nedávnou zkušenost reflektují citlivě, aniž by skrz všudypřítomné roušky nějak tendenčně otravoval. Nebylo zbytí, zaznamenával svět, jaký v té době byl, a tím vytvořil specifickou časovou kapsuli, na kterou se můžeme i za deset let podívat a vrátit se do té podivné nejistoty, která provázela pandemické roky.
Navíc s obrovským humorem a zkoumavou zvědavostí, která Wilsonův seriál provází a skrz kterou nebude nikdy možné ho zaškatulkovat jen do nějakého covidového artefaktu, kterým by se jinak mohl stát.
Už jen tím, že Wilson mluví celou dobu k sobě v druhé osobě, tedy oslovuje nás jako diváky, nás vždycky od začátku do konce angažuje ve svém dobrodružství, a že to dobrodružství je pořádné. Téměř nikdy nám neodpoví na otázku, kterou si ve svém návodu položí, ale velkým, okružním letem nás přinutí zamyslet se nad mnohem důležitějšími a… často mnohem zábavnějšími tématy.
Jeho střih má navíc dokonalý cit pro absurdno, a tak může popisovat krásu čokoládové tyčinky nalezené po dvou dnech v kapse od bundy (v zimě, neroztopené) a do toho snímat pohřeb, kde muži kráčejí s rakví, která takovou tyčinku připomíná.
Nikdy to nevyznívá lacině nebo krutě, protože se hned po chvíli střihne na něco obdobně zvláštního, ale přirozeného a lidského. Wilsonův přístup k natáčení je zvídavý, ale nikdy ne senzacechtivý.
Když narazí na zvláštnost, chce jí porozumět. Fixuje se na maličkosti, což vychází z jeho první práce po filmové škole, kdy hledal důležité momenty v dlouhých hodinách záznamů soukromého detektiva. Ale právě v tom nejmenším nachází krásu, kterou často v každodenním shonu nevidíme.
Jeho filozofií je, že téměř každý má zajímavý příběh. Stačí se jen zeptat a mít o druhou osobu opravdový zájem. Pokud třetí série byla skutečně poslední, jak se zdá, skončila v nejlepším. A nám divákům podala výzvu zkusit se po pandemickém uzavření do sebe zase dívat víc po okolí, po lidech kolem nás.
Možná budeme překvapení, že nás můžou o životě naučit ti, od kterých bychom to čekali nejméně, víc než takzvaní guru osobního růstu. John Wilson nás tři roky naváděl k tomu dívat se pozorněji na svět. Naslouchat mu, pozorovat a pokusit se ostatní příliš nesoudit. A skrz všechny ty nepřeberné rozmanitosti kolem nakonec porozumět více sami sobě.
Nikdo není normální, jak řekl v již citovaném rozhovoru. Díky němu a obrovské skupině lidí, které za dobu svého natáčení vyslechl, se tomu věří lehko. Nebojme se vlastních podivností. Bez nich bychom to nebyli my.
