Zdeněk Pohlreich s nadsázkou říká, že se letos v prosinci chystal stáhnout do penze a užívat si odpočinku. Místo toho zažívá dramatický rok: po jarním lockdownu se přes prázdniny začali hosté do jeho podniků pomalu vracet, ale současná epidemiologická omezení přinesla další výrazný propad.
Zatímco v březnu Pohlreich spolu s Janem Punčochářem a Janem Stejskalem rozjel solidární iniciativu Vaříme nepostradatelným, v jejímž rámci rozvezli hasičům, záchranářům či policistům desítky tisíc krabiček s jídlem, uprostřed sílící podzimní vlny popisuje situaci pro Forbes mnohem pesimističtěji.
Už jsme tuto situaci zažili jednou a dnes jsme zpátky tam, kde jsme byli začátkem května. Praha je zavřený město. Večerku máme v deset a obávám se, že to zdaleka není všechno. Zejména v centru města jsou nejen hospody, ale celý sektor pohostinství na kolenou. V tuto chvíli je to prokletá destinace.
Zatímco v první vlně jsme se všichni snažili se situací vypořádat s maximálním nasazením, dnes je všude patrná skepse. I my víc přemýšlíme, jak dlouho vydržíme, než to celé vytáhneme ze zásuvky – za normálu začínají naše restaurace vydělávat peníze kolem desáté, jedenácté, protože to je chvíle, když už zákazníci sedí, jsou spokojeni, a třeba si objednají další lahev vína.
Určitě ale nebudeme začínat s tím, že bychom pohřbívali vlastní byznys nesmyslnými slevami. V centru města zkrátka chybí lidi a peníze. Takže když slevím na polovinu, matematicky to znamená jediné – že budu prodávat míň jídla za míň peněz. Nevidím, co by to mohlo efektivně přinést.
Myslím si, že zažíváme hlavně mediální pandemii. Současné dění je ukázkou toho, jak sociální sítě dokážou ovlivnit lidi a mění se v nástroj ďábla. Zároveň nám covid nastavuje zrcadlo, v jaké kondici je tato zem. Rozhodně nesdílím všeobecný názor, že nezáleží na tom, kdo za to může. Nezdá se mi, že lidé odpovědní a placení za to, aby zdravotnictví udrželi připravené, udělali všechna opatření správně.
Zároveň se ukazuje, jak strašně neelastický máme u nás sociální systém. V našich podnicích zaměstnáváme přes sto lidí, které jsme si drželi v naději, že nám pomůžou restartovat byznys, jakmile se situace zlepší. Jsou to lidé, kteří to tady léta budovali s námi.
Na druhé straně není možné, aby soukromí podnikatelé dotovali politiku zaměstnanosti. Jestli máme zaměstnanost udržet, tak nám stát musí pomoct. Jinak tady doutná gigantický sociální a ekonomický problém. Začíná období, kdy se budou lidi bát o práci. Mám známé, kteří do podniku půl roku sháněli číšníka – teď vypsali inzerát znovu a přihlásilo se čtyřicet lidí.
Sám jsem si říkal, že od prosince dostanu penzi, stáhnu se na odpočinek a budu zpovzdálí sledovat, jak to ostatním jde. Když budou chtít s něčím poradit, tak se sem dobelhám o holi, bude mi to lichotit a třeba budu trochu kyselej… Nemám černý myšlenky, říkám si, kdo už by to měl zvládnout, když ne my.
Ale zachraňovat byznys ve svém věku jsem opravdu nechtěl.
