Je jednou z nejslavnějších českých topmodelek, která v devadesátých letech dobývala svět. Svůj barvitý život plný úspěchů, ale i pádů vtěsnala do knihy, kterou si nadělila k padesátým narozeninám a nese její jméno.
O tom, že Tereza Maxová není jen krásnou tváří, ale také silnou osobností, která stojí mimo jiné i za úspěšnou nadací pro opuštěné a znevýhodněné děti, se čtenáři přesvědčí na třech stovkách stran její dobrodružné pouti za svobodou.
Knihu, která vznikla ve spolupráci s novinářkou Veronikou Bednářovou, slavná modelka pokřtila v pražské kavárně Slavia. „Je to dárek nejen pro mě, ale především pro moje děti,“ říká Tereza Maxová.
Sedíme spolu u jednoho ze stolků v kavárně, kde díky své kráse i výšce nepřehlédnutelná Tereza přitahuje pozornost ostatních hostů. Oprávněně. Je usměvavá, milá, a když k nám v jednu chvíli přistoupí starší žena s žádostí o podpis knihy, ochotně do ní věnování napíše a ještě se s ní na památku vyfotí.
Když se díváte na knihu Tereza, co vás napadne jako první?
Že je člověk rád, že to má za sebou. Ani jsem nečekala, kolik je za tím práce. Když mi řekli, že bude kniha, byla jsem nadšená. Od začátku jsem věděla, že nechci, aby to byla autobiografie.
Měla jsem spoustu nápadů, chtěla jsem, aby tam bylo hodně fotografií, aby tam byly mé deníky, které jsem si deset let, den po dni psala. Jsou v nich básničky, jízdenky, reportáže z cest, jaká byla v konkrétní zemi politická situace, kolik se toho dováželo, vyváželo, úplná wikipedie. Nakonec to pro mě byla i forma psychoterapie, protože jsem to musela všechno pročíst. Znovu zjišťujete, jaká jsem v těch osmnácti, devatenácti letech byla, jak jsem byla ze všeho nadšená, objevovala svět. To by vydalo na deset životů.
Mně osobně se moc líbí černobílá fotografie na obálce. Vybírala jste ji vy?
Vizuální stránku jsme probíraly společně, ale měla jsem obrovskou důvěru v Zuzku (Zuzana Lednická měla na starosti grafickou úpravu, pozn. red.) a bylo fajn, že sáhla i do jiných fotek.
A co se týče obálky, tak jsou určité fotky, které byly mezníkem mé kariéry a jednou z nich je i tahle, která byla titulkou časopisu Glamour. Mám doma zarámované a vystavené jen tři fotografie z doby modelingu. Právě tady tu od Mikaela Janssona a pak dvě od Karla Lagerfelda.
Fotografii na obálku vybrala Zuzka a všechny tři jsme s ní souhlasily, i když těch návrhů bylo samozřejmě mnohem víc. Je také složité ošetřit práva fotografů, každému musíte napsat a požádat o souhlas. Ale Mikael je můj dlouholetý přítel a byl rád, že mi ji mohl věnovat.
Díváte se na sebe na fotografiích ráda?
Ne, a proto možná ty fotografie nemám doma vystavené. Mám hodně vysoké nároky, člověk pracoval s výbornými fotografy, měl krásné vlasy, mejkap a teď když někam jedu na dovolenou, tak si říkám, ježíšmarjá, jak to vypadám. Mám asi trochu jiný úhel pohledu. Na druhou stranu já sama ráda fotím, naučila jsem se rozumět světlu, číst ho, zachytit moment a okamžik, to mě baví víc než být před kamerou.
Jaká část je pro vás v knize nejosobnější, kde jste se musela nejvíce odhalit?
Určitě deníky. To je velmi syrové psaní, musely jsme je hodně cenzurovat, spoustu stránek jsme nemohly ani otisknout. Jde o pohled nezatížené devatenáctileté holky, které bylo v cizině samotné smutno.
Byla jsem tam bez rodiny a ze začátku i bez přátel, ani jsem pořádně nerozuměla cizí řeči. Psala jsem si všechno, fakta, ale i drby třeba ze zákulisí přehlídek. Určitě silným momentem pro mě byl rozvod mých rodičů, stěhování naší rodiny z Ústí nad Labem do Prahy, moje puberta.
Ale já jsem takový romantický patriot, věřím, že vždy bude líp, a když jsem se vracela do vzpomínek a momentů tady v Česku, dělalo mi to moc dobře. Protože ač jsem strávila dětství v komunismu, tak bylo krásné, vzpomínám na radostné Vánoce, na výlety.
Pamatujete si, kdy jste si přestala deníky psát? Kdy přišel ten moment?
Byl to rok 2000, kdy se mi narodil syn. Rozhodla jsem se, že už nebudu pracovat a užiju si mateřství naplno. To jsem netušila, že se po roce budu vracet do práce a budu za to vlastně ráda. Byl to rok, kdy jsem si říkala, že se stávám mámou a čeká mě zase nové dobrodružství. Předtím jsem třeba za týden navštívila tři světadíly, byl to svět pozlátka, přehlídek, byl nepřístupný.
Dnes je vše hodně otevřené. Já měla možnost pracovat s těmi nejvyhlášenějšími fotografy, návrháři, v backstage jsme se setkávali s různými rockery, nehrozilo, že si vás v zákulisí bude někdo fotit, že bude někdo dělat selfie. I proto jsme se mohli nerušeně bavit, byla to jedna velká jízda. Dnes je člověk zahlcený všemi vyretušovanými fotografiemi, kde vypadají všichni dokonale a ztrácí to autentičnost té doby.
Já mám třeba fotku, kde vypadám jak blázen, ale je to proto, že jsem byla nadšená, když do Paříže přijel v roce 1990 Havel a já patřila mezi čtyři modelky pozvané do paláce na jeho setkání s prezidentem Chiracem. Sice na té fotografii úplně dobře nevypadám, ale zachycuje tu přirozenou radost.
Kdybyste měla začínat v dnešní době, lákalo by vás to?
Nevím. Mě to ani dříve nelákalo, byla jsem holka z Československa, která nebyla nikde kromě Jugoslávie. Svět módy jsem viděla maximálně, když se volila Miss Polska a my to chytali na polské televizi. Neměla jsem ani představu, co krása je a jestli se tím dá živit. Možná proto bylo objevování nového světa lepší, člověk přijel nezatížený.
Neznala jsem všechna ta známá jména a byla jsem o to nadšenější, nestěžovala jsem si, víc jsem si to užívala. Dnes bych možná víc taktizovala. Přece jen už znáte jména časopisů, agentur, vybírala bych si, pro koho fotit, pro koho ne. Kdežto tehdy jsem byla ráda, že jsem v Paříži, že vidím Eiffelovku a můžu jít nakupovat do těch nejlevnějších obchodů. Byla jsem vděčná, že si můžu zkusit stát před kamerou.
Pamatujete si na svou první přehlídku? Měla jste trému?
Ne. Když jsem šla svou první přehlídku, bylo to pro Chanel, nervozita tam nebyla, protože jsem ji neznala. (smích) Škoda, že to tady ta generace už nemůže zažít, v dnešním modelingu už mají spoustu informací, jsou na to školy, tisíce agentur, spousta estetických úprav, retuší, velká konkurence.
Výhoda dnešní doby je, že se propaguje obrovská rozdílnost, kdežto v té mé to byly dané míry 90-60-90, nejméně 178 centimetrů. Byla to taková ta typická krása. Dnes je pojem krásy širší, což je zase fajn, protože to dodává sebevědomí více ženám.
Nás lidi znali, byl za námi příběh, byly jsme malá skupina, jedna velká rodina, dostávali jsme ještě od návrhářů oblečení. Mám doma třeba Diora, Lagerfelda, Johna Galliana. Ten, když dělal svou první přehlídku, chtěl, abychom ji šly zadarmo. Dal nám za to oblečení a já ho pak rozdávala v Ústí nebo tetě v Pardubicích.
Opusťme na chvíli přehlídková mola a pojďme k vaší nadaci. Ta slaví v lednu čtvrt století. Když jste ji tehdy zakládala, věřila jste, že vydrží a že si své dárce najde?
V životě vás potkají momenty, které vám v tu dobu připadají nedůležité a až po čase zjistíte, že ten moment byl jeden z nejdůležitějších. Ať už to bylo stěhování mé rodiny z Ústí nad Labem do Prahy, nebo fakt, že jsem šla zrovna do toho tanečního souboru, kam potom přišla Milada Karasová (tehdejší ředitelka agentury Czechoslovak Models, pozn. red.) nebo že jsem náhodou potkala na ulici svého prvního manžela. A stejně tak přišla nadace.
Byl rok 1997, ještě neexistovaly zákony o nadacích, všechno se tvořilo. A já přišla s pocitem, že chci pomoci. V té době jsem hodně pracovala, zkolaboval mi organismus a já se vracela z New Yorku domů, do mých milovaných Čech, k mamince, za čerstvým vývarem.
Byla jsem finančně zabezpečená a říkala si, že chci někomu pomoci. A napadly mě děti. Ve Zlatých stránkách jsem si našla kojenecký ústav na Praze 4 a zašla tam. A to byl ten moment, ten pocit, že je to polozapomenutý svět, o kterém nikdo nic neví, o kterém se nemluví, a já věděla, že to není v pořádku. Možná jsem tomu chtěla dát tu pozornost, když já jí měla tolik.
V těch mých denících mám zaznamenané, jak jsme v roce 1996 ještě s dalšími studentkami jely pomáhat na Moravu, která byla zasažená povodněmi. V gumácích jsme vynášely zabahněné věci z kojeneckých ústavů, které se musely evakuovat. A já najednou viděla, že to není jen jeden kojeňák, že těch ústavů je víc. A potom po roce vznikla nadace, která už té pomoci dala konkrétní řád a pravidla.
Znáte osudy dětí, kterým vaše nadace pomohla?
Ano. A to i ty, kde ta pomoc úspěšná nebyla. Ale to je součástí života, někdy se to nepovede. Ale na druhou stranu jsou tam statisíce dětí, kde to smysl mělo.
Znala jsem třeba sedmiletou Bohunku, které jsme pomohli s hudebním vzděláním. Už odmala chtěla být operní pěvkyně. A dnes opravdu je, vystupuje v Plzni a sama pomáhá tamnímu dětskému domovu a zanedlouho porodí své čtvrté dítě.
Nebo jsem se po deseti letech znovu setkala s dvojčaty, která jsem si brávala z ústavu i domů. Díky nadaci je adoptovala česko-anglická rodina, a když jsem viděla, jací z nich jsou gentlemani a jak se jim daří, měla jsem radost. Jeden z nich bude právník, druhý je výborný kadeřník, jsou to super kluci.
Nepřepadl vás někdy zmar, když jste ty děti v ústavu viděla? Neměla jste potřebu vzít si je všechny domů?
Ne, byla jsem mladá holka, která přijela ze světa módy a věřila jsem tomu, že když tam půjdu a budu brečet a litovat je, ničemu to nepomůže. Možná mám v sobě odolnost. Když vidím problém, chci ho řešit. Takže jsem se vždy ptala, co můžu udělat.
Samozřejmě pak přijdete domů a ty příběhy vám jedou v hlavě a je to obrovská tragédie, když trpí dítě za nezodpovědnost rodičů a nese si s sebou těžká traumata. Ale vždy jsem si říkala, že jim nijak nepomůžu, když nad tím budu hořekovat. Takže jsem cílevědomě a pečlivě šla za tím a věřila, že můžu něco změnit.
Na začátku nadace jsem se radila třeba s paní Magdou Vašáryovou nebo s lidmi z Výboru dobré vůle. Všemu jsme se učili, ale snažili se jít zároveň jinou cestou, nevyšlapanou. A věřím tomu, že jsem opravdu kus práce odvedla a že jsem tady nebyla zbytečně.
Běháte ráda?
Já po té sportovní škole raději ne, tam mi to tím přístupem zaměřeným jen na výkon tak otrávili, že jsem dlouho sport nedělala. A jak dnes modelky propagují cvičení a zdravou stravu, tak já si pamatuju na naše léta. Před přehlídkou jsme buď nejedly vůbec, nebo jen to, co jsme stíhaly – croissanty či sendviče někde v zákulisí, ráno si daly skleničku šampaňského. A nikdo nestrčil nos do fitka, nepamatuji si, že by někdo chodil cvičit.
Když jsem začínala s jógou, koukali na mě na začátku devadesátých let jak na blázna. Až později jsem se ke sportu vrátila, začala hrát basket a dělat věci, co mě baví. Dnes se jdu ráda projít do lesa, nebo podél moře a nutím do toho i rodinu, která už tak ráda není. A miluji tanec.
Ptám se kvůli tomu, že jednou z akcí, na které získáváte pro nadaci peníze, je Hýbejte se s Teribear?
Já bych byla ráda, kdybych běhu přišla na chuť, ale zatím to tak není. Ale Teribear je něco jiného, úplně jinak se vám běhá, když víte proč. A jsem moc ráda, že se akce stala takovým veřejným populárním happeningem, který ale není tolik o těch kilometrech jako o tom, že pomůžete někomu, kdo to potřebuje. To lidi spojuje.
Dnes se stále více mluví o tom, že se kojenecké ústavy zruší. Co vy na to? Bude dostatek pěstounů, kteří se o děti postarají?
Nikdy nezapomenu na to, když jsem v roce 1996 vstoupila do toho kojeneckého ústavu. Říkala jsem si, že bych jednou chtěla všechny ústavy zavřít. A netušila jsem, že taková zpráva konečně přijde. Každá transformace je bolestivá, ale je to důležité. Dítě by mělo vyrůstat v rodině, ústavní péče prostě dobrá není.
Pravdou je, že se systém změnil, posunul k lepšímu. Já si ještě pamatuji deset dětí v kovových postýlkách, vysoké stropy, zdravotní sestřičky po chodbách a ticho. Jste v domě plném dětí, ale je tam ticho, sterilní, nemocniční prostředí. Jasně, dnes jsou už rodinná centra, buňky, ale pořád to dítě potřebuje jednu náruč, někoho, koho má jen pro sebe. Takže ten přechod bude složitější, ale doufám, že se ho v roce 2024 dočkáme.
Na druhou stranu asi by tu mělo zůstat nějaké krátkodobé místo, kam se budou moci umístit například týrané děti. Vidím také velkou díru v systému, kdy se musí více pracovat s biologickými rodiči. Nedávno jsme byli v ubytovně v ostravském ghettu, kde byla maminka, která se divila, proč její sedmiměsíční dítě upadlo do kómatu, když mu dávala k jídlu stále dokola jen čínskou polévku. Vůbec netušila, že to není pro něj dobré, sama pochází z dětského domova, manžela má ve vězení. Nikdo jí nic nevysvětlil, neukázal, neporadil.
Co vás dnes živí?
Já měla to štěstí, že mě živila devadesátá léta a dobře jsem investovala. Ale samozřejmě mám manžela, který se stará o to, abychom si žili jako rodina velmi pohodlně a já se mohla věnovat tomu, co mě baví. Ale můj manžel se nadřel, já se nadřela a nemáme to ani jeden zadarmo.
Jsem ráda, že děti vyrůstají v mezinárodní rodině, že máme s manželem podobné hodnoty. Jsem ráda za to, že ho mám, a za to, že jsem mohla být součástí těch devadesátek, kdy jsme si jako modelky vydělaly dost peněz, takže dnes nemusím být závislá na partnerovi. Protože pro mě je ta nezávislost a svoboda, nejen finanční, ale i v rozhodování, moc důležitá.
Zaujalo mě, když jste řekla, že jste investovala. Takže jste neutrácela vydělané peníze za drahá auta, oblečení, šperky?
Kdepak, já jsem byla šetřivá. Ale měla jsem víc investovat do nemovitostí v Praze, když to dnes vidím. (smích) Tím, že jsme byly součástí velkých agentur, měly jsme k dispozici i spoustu odborníků, třeba co se investic nebo bankovnictví týče. A jejich rad jsme využívaly. Navíc jsme měly štěstí, že naše kariéra trvala dlouho, dnes je velmi krátká.
