Týden před českou premiérou jsme viděli nejočekávanější horor roku jménem Longlegs, který provází zkazky o nevídané hrůze, již zhmotňuje k nepoznání namaskovaný Nicolas Cage v roli vraždícího satanisty. Jenže je to celé trochu jinak…
Jedním z nejpoužívanějších výrazů posledních let jsou vibes, jimiž se označují jakési pocitové významy, které mohou lidé nebo věci vyvolávat. Mluví se tedy spíš o tom, jaké o sobě vyvolávají zdání, než jaké ve skutečnosti jsou. Musíte zároveň někdy číst mezi řádky, abyste pochopili, jaké „vibrace“ máte dešifrovat. Mít čuch na atmosféru.
Nový film Longlegs, jenž míří do českých kin vyfutrovaný hlavně nadšenými americkými ohlasy, je právě jenom o vibes. Chce ve vás vyvolat pocit, že sledujete mrazivý, ponurý, výtvarně i herecky vycizelovaný horor, který takzvaně šilhá po umění než aby prvoplánově zaléval publikum krví. Jenže ten pocit se dostaví jen zřídka, když se ukáže, že všechny artefakty vyskládané na tomto moodboardu jsou duté.
A cože tady máme? Mladou agentku FBI Lee – jež by se klidně mohla jmenovat Clarice Starling z Mlčení jehňátek – která díky svým senzibilním schopnostem začne rozplétat dekády starý, avšak stále se opakující případ mordů, během nichž otec vyvraždí celou rodinu, aby pak obrátil zbraň proti sobě. Na místě činu se vždycky najde šifrovaný vzkaz někoho cizího, kdo tam podle důkazů vůbec neměl být, ale jaksi vedl vrahovi ruku.
Když v první scéně muž jménem Longlegs přijede na zahradu opuštěného domu, aby pak cupital sněhem a dělal „kuku“ na zvídavou dívku s polaroidem, zatrne vám, podobně jako když později doručuje další šifru agentce Lee. Není totiž pořádně vidět. Když ho ale pak jeho představitel Nicolas Cage vymodeluje do své další obligátně maniakální pózy, tentokrát Marilyna Mansona, jehož čeká drag vystoupení v roli něčí babičky, přichází zklamání.
Takových nenaplněných příslibů je Longlegs plný. Umísťuje děj do prázdných amerických předměstí devadesátých let, většinou ale jen pověsí do záběrů z kanceláří detektivů portrét Billa Clintona, jako kdyby šlo o nějaký úžasný detail. Láká na potměšilost ďábelské entity, již nejde lapit, pak však uhne ke klišé motivu děsivých panenek, jimiž žánr přetéká. A hrozí symetrickými kompozicemi obrazu tak intenzivně, až se přelije skoro do parodie.
Režisér Osgood Perkins se totiž tváří, že to má celé pevně v rukách, často ale začne plašit víc než publikum. Nejpozději ve chvíli, kdy detektivové dorazí do domu jediné přeživší, kde všude visí obrácené kříže a na podlaze je Kristus přibitý, což za dvacet let zevrubného vyšetřování patrně nikdo z FBI neobjevil, je jasné, že jako promyšlená detektivka ve stylu Sedm, Outsidera na HBO nebo Zodiaca prostě Longlegs u diváků neprojde.
Vkročíme tedy do okultního teritoria rouhačských rituálů, které mají zase patrně připomínat Děsivé dědictví, kde temné síly také svíraly rodinu, která o tom neměla vůbec tušení. Ale zatímco žánrový etalon Ariho Astera stál na uvěřitelných traumatech, tragédiích a výčitkách, v Longlegs takový návrat domů působí jako znouzectnost, která celou záhadu rozplete v duchu scenáristického panikaření. Tohle vajbit nebudete.