Dobře ušitý kaftan může vydržet dekády, předávat se z generace na generaci i strážit mizející řemeslo. Ukazuje to film Modrý kaftan, který se po úspěšných premiérách v Cannes i Karlových Varech dostal do české distribuce – a patří mezi pozoruhodné jarní novinky.
Příběh filmu se točí kolem Miny a Halima, kteří provozují v Maroku obchod s tradičními oděvy. On je šije, ona prodává. Do jejich rutiny však vstoupí někdo třetí.
Když si v anotaci přečtete, že tím příchozím je mladý pohledný učedník, který změní křehkou rovnováhu jednoho vztahu, představíte si další milostný trojúhelník, s jehož hranami si filmaři pohrávají snad každý měsíc.
Původem marocká režisérka Maryam Touzani je však spíš obchází, aniž by je přitom znecitlivila. Jenom se ve svém zdrženlivém, tichém filmu vůbec nevyžívá v excesivní podobě vztahových kotrmelců, která často podobné snímky definuje.
Přitom by lkát, bědovat a křičet šlo – je tady krutá nemoc i napůl skrývaná homosexualita, tedy témata, kvůli nimž by se Touzani mohla propadnout do přepjatého melodramatu vedeného stokrát propranými scenáristickými volbami.
Režisérka jde ale naštěstí hlouběji, aby nerušeným tempem odhalovala základy, na nichž vztah Miny a Halima stojí. O tak intimních skutečnostech se někdy špatně mluví, proto se Modrý kaftan odehrává v pohledech, pohybech i promlčeních, aniž by zůstal vágní. Jen ví, kde se ukrývá život.
V něčem tak připomíná filmy izraelského režiséra Ofira Raula Graizera jako Cukrář či Amerika, v nichž vzkvétají nečekaná pouta mezi postavami, které by spolu podle našich předsudků neměly snad ani promluvit.
Podobně delikátní, tajnůstkářská a taktní je i Touzani, tudíž se vyhne většině hrozících klišé, ačkoli by někdo mohl namítnout, že její postavy jsou v určitých chvílích až příliš šlechetné.
Modrý kaftan je však ve finále snímkem, který ví, že na těch nejdůležitějších věcech se pracuje v skrytu a dlouho, ačkoli je okolí třeba nemusí chápat. Je to jedno, nikdo jim je nenutí.
Touzani totiž jemně zdůrazňuje, že lidské vztahy často opisují trajektorie, které mohou být pro cizí pozorovatele zcela nepochopitelné, což ale vůbec nesnižuje jejich pravdivost. Snad toho o nás tahle režisérka odhalí ještě hodně.