Bronz z mistrovství světa v katarském Dauhá jí utekl o třináct setin sekundy. Barbora Seemanová, nejlepší česká plavkyně a specialistka na 200 metrů volný způsob, teď upírá svou pozornost vstříc olympijským hrám v Paříži. Jak se na ně připravuje? Zvládne pak ještě jeden olympijský cyklus? A proč je pletení nejlepší způsob relaxace?
Má dvě zlata z olympijských her mládeže a medaile z evropských juniorských šampionátů, na Evropských hrách v roce 2015 v Baku i o rok později na olympijských hrách v Riu byla nejmladší členkou výpravy.
V květnu 2021 se díky triumfu na dvoustovce stala teprve třetí českou mistryní Evropy v dlouhém bazénu, o pár měsíců později na hrách v Tokiu si na oblíbené trati doplavala pro šesté místo, a stala se tak první českou plavkyní v olympijském finále po jednadvaceti letech.
Formu na letošní vrchol sezony ladila Seemanová i s dalšími českými plavci na několikatýdenním soustředění v Thajsku. „Je tam obrovské tréninkové středisko, kde je padesátimetrový i pětadvacetimetrový bazén, tři posilovny, atletická dráha a ubytování,“ říká.
„A je tam samozřejmě teplo, což je v našich chladnějších měsících příjemné. Lépe se v těchto podmínkách trénuje,“ doplňuje čtyřiadvacetiletá sportovkyně, která je nositelkou hned několika českých plaveckých rekordů.
Jak vypadá takové plavecké soustředění? Jaký máte režim?
Chvíli po osmé se sejdeme na bazéně a každý z nás si dá svou rozcvičku. V devět hodin pokračujeme tréninkem ve vodě. Dopolední blok trvá 2,5 hodiny, plaveme šest až osm kilometrů. Po obědě máme odpočinek a to samé se opakuje odpoledne.
Denně tak můžeme naplavat i šestnáct kilometrů. Po večeři máme regeneraci: Buď saunu, masáže, ledovou lázeň, nebo cokoli, co potřebujeme.
Jak trénujete „na suchu“?
Zapojujeme všechny svaly, takže nejdůležitějším tréninkem na suchu je právě zmíněná rozcvička před bazénem. Na tom si dáváme záležet, hlavně v zahraničí je na to kladený velký důraz. Pak ale trénujeme i v posilovně, kam chodíme třikrát až čtyřikrát týdně.
Foto Sportegy
Dočetla jsem se, že studujete. Jak se dá váš plavecký program skloubit se školou?
Studuji, ale teď se škole upřímně moc nevěnuji. Studium mám proto pozastavené.
Dá se vůbec dělat sport na vrcholové úrovni a u toho studovat?
Skloubit to určitě jde, ale člověk musí mít jedno tréninkové zázemí. Pokud bych trénovala jen v Praze, myslím, že by to šlo o dost lépe.
Já ale hodně cestuji, do Prahy se většinou vracím na čtyři nebo pět dní, a to jednou za dva měsíce, což to dost komplikuje. I když samozřejmě existují sportovci, kteří to v pohodě zvládají, v mezinárodním plaveckém světě to zas tak běžné není.
Proč se příprava nedá dělat v Česku? Nejsou tu dobře vybavená tréninková střediska, nebo je problém ještě jinde?
Já osobně jsem se do ciziny přesunula ze dvou důvodů. Jedním z nich je trenér, který nepůsobí v Česku. Druhým jsou pak podmínky pro trénink. Například v Praze není žádné podobné tréninkové centrum jako v Thajsku. Pro ilustraci: padesátimetrový plavecký bazén v Podolí má jen 25 stupňů a v takových teplotách se zkrátka plave hůře.
Aby byly výsledky, musejí mít sportovci odpovídající zázemí.
Problém jsou i pronájmy drah na českých bazénech. Je to tu nejen hodně drahé, bazény si navíc chrání svá místa pro veřejnost. To je na jednu stranu skvělé, na druhou tu pak máte lidi, kteří trénují na olympijské hry, ale nemají kde.
Jakou dělá absence tréninkového centra vizitku českému plavání?
Ideální vizitka to samozřejmě není. Je asi pochopitelné, že máme méně peněz než třeba australští nebo američtí plavci. To ale neznamená, že se do sportu nemá investovat. Aby byly výsledky, musejí mít sportovci odpovídající zázemí. U nás to máme nastavené trochu naopak: Napřed se po nás chtějí skvělé výsledky, aby se tu vůbec něco postavilo.
Nemluvím ale jen o plavání, myslím, že podobně jsou na tom i jiné sporty. A je to vidět právě na tom, že se mnoho úspěšných českých sportovců nepřipravuje doma, ale v zahraničí.
Nedávno jsem se bavila s plavcem Miroslavem Knedlou a ten se bude letos stěhovat do USA. Zvenčí to vypadá, že většina talentů odchází pryč za lepším…
Je to tak a myslím, že můžu mluvit i za Míru, když řeknu, že nás osobně to také upřímně bolí. Cestovat je samozřejmě fajn, ale vzdát se domova nás také něco stojí. A jediný způsob, jak podmínky změnit, je zlepšovat se a plavání tím co nejvíce propagovat.
Rok od roku je to ale lepší a veřejnost díky našim úspěšným plavcům vidí, že nejezdíme na závody jen jako na výlety. I tak tu rozhodně je prostor pro zlepšení. Jen připomenu, že v USA je plavání společně s atletikou nejsledovanější olympijský sport.
Jak se vlastně v Česku profesionální plavec uživí?
Já jsem „vydržovaná“ od Victorie (Vysokoškolské sportovní centrum, pozn. red.), jejíž jsem členem. Tohle mám jako své zaměstnání, dostávám normálně měsíční plat a je to můj nejstabilnější finanční pilíř. Victorie mi proplácí i soustředění nebo letenky.
Pak mi finančně pomáhá i svaz, který přispívá na mezinárodní závody, reprezentační akce. Pak mám ještě podporu od Olympijského výboru. Ta se rok od roku zlepšuje a mám za to, že se to projevuje i na výsledcích.
Vedle toho máte ještě rozjeté spolupráce se značkami jako Toyota nebo Kiehl’s. Jsou pro vás jako pro sportovkyni komerční spolupráce důležité?
Plynou vám z toho extra peníze a je to vlastně jediná cesta, jak si plaváním můžu vydělat nebo se zabezpečit do budoucna. Plavání přece jenom není tenis, kde dostáváte prize money. Většinou to bývá tak, že když člověk v Česku s plaváním skončí, je na nule.
Foto Sportegy
Prize money nejsou v plavání vůbec?
Dostáváme odměny za české rekordy a medaile. Rozdávají se i odměny od světové plavecké organizace za finálová umístění na mistrovství světa, to samé se pak děje i na evropské úrovni. Ale s prize money v tenise se to samozřejmě nedá vůbec srovnávat.
Cítíte s blížícími se olympijskými hrami větší mediální tlak?
Myslím, že každý kvalifikovaný olympionik už to začíná cítit. Pro mě osobně to ale není tlak, spíš takové šimrání, které mi pomáhá se na závod naladit. Beru to spíše pozitivně, rozhodně mě to nijak neobtěžuje. Všechnu pozornost se navíc snažím dávat do tréninku a příliš se nesoustředím na to, co bude.
I tak ale do Paříže jedete s titulem nejlepší české plavkyně. To vás neznervózňuje?
Já sama se tak neoznačuji, mám kolem sebe mnoho jiných šikovných plavců. Takže ne, tento titul mě nijak nesvazuje. Navíc být nejlepší česká plavkyně je sice fajn, ale když se podíváte do zahraničí, není to nic, na co by se měl člověk upínat.
Daleko větší tlak je pro mě to, že na minulé olympiádě jsem se dostala do finále a zajistila českému plavání po dlouhé době opravdu dobrý výsledek.
Máte nějaké techniky, jak tento tlak porazit?
Nejlepším lékem na stres je trénink. Potvrdilo se mi, že když se začnu soustředit právě na trénování a ne na to, co ode mě očekávají ostatní, dokážu tlak zvládat lépe… Někdy se to samozřejmě daří lépe, někdy hůř, ale to je sport.
Probíhá před olympiádou vedle fyzické přípravy i nějaká psychologická průprava?
Před olympiádou ještě máme spoustu menších závodů, takže se člověk může mentálně nachystat na nich. Zkusí si, jak reaguje, když je nervózní, a co naopak na tyhle stavy pomáhá. Každou sezonu se člověk učí, poznává svoje tělo i hlavu.
Co jste se o svém těle či hlavě dozvěděla naposledy?
Na mistrovství světa jsem trochu prozřela. Vždycky jsem si totiž myslela, že před startem musím být hodně nabuzená, až naštvaná. Dlouho to pro mě byla meta, protože jsem tohle nastavení měla spojené se všemi svými úspěchy.
Když jsem ale šla na rozplavbu sto metrů kraula den poté, co jsem skončila čtvrtá ve finále na dvě stě metrů a spala jen pár hodin, ukázalo se, že nemusím jít do bazénu s tím, že potřebuju všechny rozsekat. Celé ráno jsem byla v klidu a na start jsem šla s tím, že to prostě jen zkusím zaplavat, co nejlépe umím.
A plavala jsem velmi dobře. Dokonce tak, že jsem stejný výsledek nebyla schopná zopakovat ve finále. Donutilo mě to trochu přemýšlet o tom, co vlastně na závodech potřebuji.
Pařížská olympiáda bude už vaše třetí. Jak se liší Barbora Seemanová, která jela v roce 2016 do Ria, od té letošní mířící do Francie?
Do Ria jsem odjížděla jako šestnáctiletá, byla jsem ze všeho vyjukaná. Nevěděla jsem, co dělám, kde jsem. Ze všeho jsem byla nadšená, ale zapomněla jsem plavat rychle. Tahle olympiáda tedy byla spíš o tom to všechno zažít, načerpat zkušenosti a poměřit se se světem. Byla to taková facka, abych neusnula na vavřínech.
V Tokiu už jsem vyjukaná nebyla a soustředila jsem se opravdu jen na plavání a vyšlo mi to tam do puntíku. Byl covid a my sportovci jsme byli vystresovaní z testů a opatření, já jsem díky tomu zapomněla být nervózní z plavání.
V Tokiu jsme byli vystresovaní z testů na covid a zapomněla jsem být nervózní z plavání.
To bylo velmi pozitivní, i když olympiáda byla kvůli pandemii dost zvláštní. Letos se proto těším na plné haly!
S jakou ambicí do Paříže pojedete?
Moje disciplína jde hodně dopředu, olympiáda bude hodně našlapaná, bylo by mi proto ctí, kdybych si stejně jako v Tokiu zaplavala finále. A ideálně si ještě zlepšila osobní rekord. To je můj sen.
Kdy vlastně ve vaší disciplíně přichází vrchol?
Říká se, že u žen je ideální věk mezi 21 a 25 lety. U mužů to může být klidně ještě o pět let později.
Zvládnete po Paříži ještě jeden olympijský cyklus?
Nechci si to nijak plánovat, nicméně zatím nepřemýšlím o tom, že bych s plaváním končila. Poslední dva roky mě to začalo hodně bavit, dostala jsem nové impulzy, takže si proces tréninků opravdu užívám. Ale ano, kdybych se dlouhodobě nijak neposouvala a nezlepšovala, nebudu to rozhodně nijak hrotit.
Chtěla byste se někdy věnovat i trenérské činnosti?
Vůbec. Že bych měla vstávat brzy ráno a trávit dlouhé hodiny na bazéně, mě vlastně neláká. Být trenér je navíc velká zodpovědnost a myslím si, že bych sama k sobě byla hodně kritická.
Jaká jste jako svěřenkyně? Mají to s vámi trenéři těžké?
Jsem jednoduchý i komplikovaný sportovec. Jsem pracovitá, nevadí mi dělat věci navíc, ráda se ve sportu vzdělávám. Ale někdy všechno rozpitvávám až příliš. Jsem hodně sebekritická a hned z věcí dělám závěry. Když třeba plavu o dvě setiny pomaleji než normálně, okamžitě jsem naštvaná, že se nezlepšuji.
Kdybych to měla vyjádřit čísly, řeknu, že z osmdesáti procent jsem dobrý svěřenec, z dvaceti procent mě někdy ovlivňují právě moje špatné nálady.
Rebelujete někdy proti trenérům, nebo ve čtyřiadvaceti letech už má tohle člověk za sebou?
Já to mám rozhodně už za sebou. Musím říct, že teď víc než kdykoli dřív opravdu poslouchám a dělám věci nad rámec tréninku. Snažím se od trenérů nebo jiných plavců brát maximum. Rebelováním bych šla sama proti sobě a naštěstí už mám rozum, že to vím.
Foto Sportegy
Zmínila jste, že děláte i věci nad rámec tréninku. Jaké?
Hodně koukám na svoje videa. Na trénincích se natáčíme a já jsem schopná ty stejné zpomalené záběry sledovat klidně i dvacetkrát a s oblibou hledám chyby. Chodím i navíc do posilovny, zůstávám po tréninku v bazénu a piluji techniku. V týmu se navíc motivujeme a ordinujeme si víc, než po nás chtějí naši trenéři.
Jste perfekcionistka?
Rozhodně. Občas se mi stává, že se soustředím tak moc, až je to kontraproduktivní.
Na kolik procent žijete plaváním?
Na soustředěních a na závodech hodně. To bývám unavená, chodím spát kolem deváté večer a na nic jiného moc nemám energii. Mimo sezonu je to trochu lepší a zajímám se i o jiné věci než jen bazén.
Jak relaxujete?
Většinou se dívám na blbý seriál nebo si pletu. Počítání ok mi dost zaměstnává hlavu, takže nedokážu přemýšlet nad čímkoli jiným. Když jsem doma, ráda si větrám hlavu jízdou na koních.
To pletení mě zaujalo. Pokud se nemýlím, tak na olympijských hrách v Tokiu obletěl svět snímek jednoho plavce, který si mezi závody v hledišti pletl. Je to u plavců běžné?
To byl Tom Daley, skvělý skokan do vody! Jestli je to běžná praxe, nevím, nikoho jiného vlastně neznám. Myslím, že každý máme nějaký koníček, jen není vidět, protože jsme pořád ve vodě.
To mě přivádí k poslední otázce: Když jsem se připravovala na náš rozhovor, byla jsem překvapená, jak často musíte zodpovídat otázky na svoji postavu. Vadí vám to?
Záleží na situaci. Já tyhle otázky dostávám dennodenně, my plavci jsme přece jenom devadesát procent času v plavkách, kde je všechno vidět. Myslím ale, že když už na to někdo narazí, myslí to primárně pozitivně. Poznámky na tělo neberu jako nevhodné, k plavání jednoznačně patří.
