Instantní klasika, nejlepší romantický film roku a možná i posledních několika let. Snímek Joachima Triera Nejhorší člověk na světě sklízí pozitivní ohlasy už od loňského uvedení na filmovém festivalu v Cannes. A 17. března dorazí i do českých kin.
Protagonistka snímku Julie (Renate Reinsve) je devětadvacetiletá žena, která bude mít brzy narozeniny. Neví, co přesně si počít se životem, a žije ve vztahu, ve kterém od ní její přítel Aksel (Anders Danielsen Lie) očekává určitá rozhodnutí a vůli posunout se dál. Ona ale netuší, jestli to chce – a co vůbec chce.
Její zmatek rozčísne setkání s Eivindem (Herbert Nordrum). Ačkoliv se režisér na pozadí milostného trojúhelníku tematicky dotýká strachu z budoucnosti, přijetí zodpovědnosti a nekonečného počtu možností – tedy typických problémů dnešních mileniálů – Nejhorší člověk na světě má do generační výpovědi daleko. Proč? Protože ho napsali dva skoro padesátiletí muži.
Talentovaný a schopný scenárista dokáže vytvořit autentickou a zajímavou postavu i bez osobního prožitku její zkušenosti. Tady se to ale nestalo. U vztahových filmů je pro diváka důležité ztotožnit se s titulní postavou a to může udělat jen v případě, že zná detaily z jejího života a je mu jasná její motivace.
Trierův film potřeboval komplexní charakter s bohatým vnitřním životem, místo toho pracuje spíše s představou skoro padesátiletých mužů o tom, jaké jsou současné třicátnice.
Všechno, co se divák o Julii dozví, je banální: infantilně se vtírá na cizí svatby a u ničeho nevydrží, aby nemusela konfrontovat sama sebe. Je natolik plochá, že trochu připomíná horoskopy: s minimem snahy si do ní každý může promítnout to svoje. Jako by Trier a scenárista Eskil Vogt spoléhali, že to v kombinaci s jejich renomé bude stačit, aby nikdo nepoznal, jak mizerně je vlastně napsaná.
Přitom herecký výkon Renate Reinsve je solidní. Přichází ale vniveč, protože nic z toho, co Julie dělá nebo cítí, nestojí za pozornost – není ani trochu živoucí. K bližšímu napojení s ní nepomáhá ani sugestivní, místy až intimní ruční kamera.
Možná by to fungovalo lépe, pokud by ji nepřetínaly zcizovací, samoúčelné scény, v nichž se zastavuje čas a popisu děje se chápe cizí vypravěčka, a které ve skutečnosti jen recyklují už viděné – například v Amelii z Montmartru.
Nejhorší člověk na světě určitě není nejhorší film na světě, jeho problém ale je, že i když se tak tváří, vůbec nic neříká. Nemá, skrze koho by to řekl. Julie je šablonovitá třicítka s emocionálně nedostupným otcem, která ve světě pozdního kapitalismu neví, co chce v životě dělat, a je definovaná výhradně svými vztahy. Nic víc.
Její vágnost je nejcitelněji znát v poslední třetině snímku, kdy definitivně ustupuje do pozadí a prostor dostává jediná plastická postava v celém příběhu – ne náhodou je to skoro padesátiletý muž. Ve finálním rozhovoru Julie s Akselem patrně měla být hlavní sdělovací síla filmu, místo toho ale při něm jen vyvstává otázka, jestli by nebylo lepší, kdyby to celé bylo o něm.
