Třicet kamenů, čtyřiadvacet trojúhelníků, dvě kostky a tisíce let historie. V České republice spousta lidí vůbec netuší, jak se backgammon hraje. O to vzácnější je světový úspěch teprve šestadvacetiletého Čecha Zdeňka Žižky: zvítězil nad dosavadním světovým šampionem z Japonska a stal se tak bez nadsázky nejlepším hráčem backgammonu na světě. Jak se mu to povedlo? A co nás hra může naučit?
Zdeněk Žižka hraje backgammon prakticky celý svůj život. Teď ve hře dosáhl pravděpodobně největšího úspěchu, jakého lze dosáhnout.
Zvítězil na prestižním turnaji Ultimate Backgammon Championship (UBC) na Kypru, porazil úřadujícího šampiona Japonce Masajukiho „Mochyho“ Močizukiho a navždy se tak zapsal do síně slávy této fascinující hry. Klání, kterému předcházel náročný kvalifikační proces, se hrálo několik hodin rozprostřených do tří dnů.
Velmi zjednodušeně se dá říct, že je backgammon mix šachů, ludo a pokeru. Je snadné hru pochopit, ale složité dokonale zvládnout. Člověk ji může hrát celý život a stále se o ní dozvídat něco nového.
Foto Forbes Česko
Vrhcábové kameny (často zvané checkers) ve výchozím rozestavení. Na snímku jsou i kalíšky na míchání kostek.
Krása backgammonu lpí v tom, že i hráč, který se sotva naučil pravidla, může mít štěstí a porazit světového velmistra. Soupeřem však není jen člověk, který sedí proti vám. Je jím i pravděpodobnost. V dlouhodobém horizontu se totiž element štěstí vytrácí a začíná se vyjasňovat, kdo je lepším hráčem. Čím víc kol se hraje, tím je to jasnější.
V backgammonu neexistuje nic jako pat či nerozhodný výsledek. Do samého konce je hra napínavá a nervydrásající. A to zvlášť, když je na stole nějaká ta sázka. I ti nejlepší hráči světa vyhrávají „pouze“ zhruba v šedesáti až pětašedesáti procentech případů.
Hrát jako stroj
Jak pak tedy poznat, kdo je opravdu tím nejlepším na světě? V turnaji UBC k tomu pomáhá počítač, což jej odlišuje od ostatních šampionátů v backgammonu. Účastní se ho jen ti nejlepší z nejlepších.
Podle indexu zvaného performance rate, zkráceně PR, lze s pomocí nejlepšího existujícího programu Xtreme Gammon 2 spočítat, jak dobře z hlediska pravděpodobnosti člověk hraje.
Pro vítězství v extrémně náročném turnaji proto Žižkovi nestačilo jen vyhrávat. Bylo nutné hrát tak, abyste drželi PR co nejblíže magické hranici 0,00. Právě tak, jak hraje dosud nejlepší vynalezený software.
Hrát úplně jako stroj však navzdory očekávání není ta úplně správná cesta, říká Forbesu šampion Zdeněk Žižka. „Snažili jsme se sice hrát optimálně, ale cílem je přehrát soupeře. Nějak mu zkomplikovat život. Úmyslně jsme se oba snažili vytvářet extrémní a těžké pozice. Toho druhého nachytat. Občas se nám to povedlo, občas jsme život zkomplikovali sami sobě.“
Hráči přitom při soupeření nevidí, kolik jejich současné PR je. To přidává zajímavý riskantní element navíc.
Žižka byl v semifinálovém kvalifikačním turnaji třikrát za sebou. „Pokaždé jsem to nějakou svojí chybou pokazil,“ reflektuje Žižka minulé kvalifikační turnaje. Postoupit do finále se mu povedlo až do třetice, když v červenci v Monte Carlu porazil kanadského soupeře Ryana Rebela. Teprve potom mohl vyzvat úřadujícího šampiona Mochyho.
Usměvavý japonský backgammonový génius Masajuki „Mochy“ Močizuki vyhrál UBC šampionát celkem čtyřikrát: téměř nepřetržitě od roku 2019, od kdy se tento formát hraje. Jen jednou, v roce 2022, jej porazil dánský showman Sander Lylloff.
A pak až teď Zdeněk Žižka, bývalý učeň legendárního charismatického hráče Falafela Natanzona, jehož životní příběh by vydal na samostatný článek.
Vedle backgammonové desky, na které se hrálo, je cenou za vítězství na turnaji sláva a prestiž. I ty se však dají náležitě zpeněžit. Úspěšní hráči totiž vydělávají jinak než vyhráváním turnajů. Učí například hrát ostatní, přičemž hodinová lekce od těch nejlepších stojí i stovky dolarů.
Dalším způsobem, jak si vydělat, je pak hraní s bohatými spoluhráči, kterým na výhře často ani tak nezáleží. Hlavní je pro ně zážitek ze hry s mistry. A vědomí, že proti nim mají šanci, ač sebemenší.
To připouští i prezident Československé backgammonové federace Jan Černý, který hraje backgammon už přes třicet let. Sám vydělává učením backgammonu tisíce korun a o podobné částky také hraje v turnajích. „Kdybych byl v Německu nebo v Americe, tak s kvalitou hry, co mám, bych určitě hezky přežil,“ říká šedesátník, který se i po třech dekádách hraní podle svých slov učí stále něčemu novému.
Vedle hraní, učení a ostatních aktivit kolem backgammonu se Zdeněk Žižka věnuje i pokeru. Není ostatně jediný vrhcábník, který tak činí: v pokeru se otáčí mnohem více peněz, což jej pro organizátory eventů i pro sponzory činí mnohem lákavějším.
Backgammonových turnajů s velkými peněžními odměnami je málo. I to je pro Žižku důvodem, proč se backgammonu už nevěnuje tolik jako dříve a dává přednost výdělečnějším aktivitám, například kryptoměnám nebo tradingu.
Podle dlouholetého vrhcábníka Černého jsou však hráči, jejichž zápasy sledujeme, jen špičkou ledovce. „Jsou lidé, kteří s bohatými hrají za velké částky, ale do toho my nevidíme. Někteří hráči záměrně nechtějí, aby se o nich vědělo. Aby se vědělo, jak dobře hrají,“ doplňuje Černý.
Menší zájem o hru s sebou ale nese i své výhody. „Backgammon je gentlemanská hra. Komunita je jako jedna velká rodina. Hra, která spojuje národy,“ popisuje Žižka. Dokonce i mezi ním a Mochym panovala před turnajem i po něm velmi přátelská atmosféra.
Podobný názor má i Černý, který se dříve roky věnoval karetní hře bridge. Jedním z důvodů, proč přesedlal na backgammon, byla podle něj „toxická“ komunita, která bridge obklopovala. „Backgammon mi dal hodně. Cestování po světě i spoustu přátel. Z devadesáti procent jsou to fajn, zajímaví lidé,“ říká Černý.
„Tahle výhra mě motivovala. A kdyby nastal nějaký boom, určitě se k backgammonu zase vrátím,“ připouští Žižka, který se podle svých slov poslední dva roky studiu backgammonu téměř nevěnoval, i když se turnajů účastnil. Více jej bavilo hrát poker. Dříve o teorii hraní backgammonu napsal i oceňovanou knihu The Žižka Method.
Foto Backgammon Galaxy
Takhle vypadá přímý přenos finálového backgammonového klání.
V Česku se ročně konají čtyři „velké“ turnaje. Účast se přitom pohybuje v nižších desítkách lidí, kteří se mezi sebou do velké míry znají, doplňuje Černý.
Komorní atmosféru podtrhuje například i fakt, že při přímém přenosu Žižkova vítězného zápasu na YouTube v online chatu s diváky živě komunikovaly backgammonové hvězdy jako legendární hráč a teoretik Neil Kazaross nebo jeden z nejlepších hráčů světa Mičihito Kagejama. To je něco, jako kdybyste sledovali mistrovství světa ve fotbale a chatovali přitom živě s Beckhamem nebo Messim.
Jak se tedy Žižka ke hře, která je v našich končinách poměrně obskurní, dostal? Vůbec poprvé mu ji jako malému ukázal jeho otec po jedné ze svých zahraničních cest.
„Backgammon mi představil táta v mých pěti letech. Od třinácti jsem se mu začal věnovat osm až patnáct hodin denně, dle časových možností. Hra mě extrémně naplňovala svojí komplexností, adrenalinem a hledáním logických implikací za všemi zahráními. Od šestnácti jsem začal cestovat po světě po turnajích a tak nějak jsem u toho zůstal,“ popisuje Žižka svoji cestu k backgammonu, jehož tradice v rodině pokračuje. Hraje jej i jeho matka a bratr.
Homér i Hugh Hefner
Předchůdce backgammonu lze vystopovat až někdy do období třech tisíc let před naším letopočtem do Mezopotámie, dnešního Iráku, kde hru dodnes zná a hraje prakticky každý včetně babiček i malých dětí. Velmi hojně se hraje i v Řecku, v Turecku, na Kypru, ale také v Izraeli a v Palestině. A to i přesto, že islám hazardní hraní zakazuje.
O hře s podobnými pravidly psal i Platon, ve své Odyseji ji zmiňoval i Homér. Ve středověké Evropě byly hry podobné backgammonu považovány za díla ďábla, která nás nutí k hazardu, k pitkám a kvůli kterým prohrajeme i ten poslední groš v krčmě.
Od doby před stovkami a tisíci lety se v historii lidstva změnilo mnohé. Základní princip hry však stále zůstává stejný, i když se pochopitelně vyvíjela pravidla a vznikaly různé variace. Na Západě se například backgammon hraje mírně jinak než na Východě. Laickým okem je hrací deska prakticky k nerozeznání od archeologických nálezů a manuskriptů z dob mýtů a legend.
Ve dvacátých letech minulého století do hry na Západě přibyla ještě takzvaná sázecí kostka: zdroj spousty vzrušení i frustrace. Když myslíte, že zrovna vyhráváte, proč nehrát o víc bodů? Problém však nastává, když se situace otočí.
Hru odpradávna provází otázka, zda v ní štěstí není důležitější než schopnosti hráčů. V americkém státě Oregon se backgammon právě kvůli své volatilní povaze dokonce stal roku 1982 předmětem soudního sporu. Zastánci názoru, že jde ve hře hlavně o um, nakonec vyhráli.
Pomohla i výpověď Paula Magriela, jednoho z největších backgammonových teoretiků všech dob a autora ikonické knihy s neinvenčním názvem „Backgammon“. Prastará hra tak nebyla prohlášena za ilegální gambling.
Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století byla backgammonovým zlatým věkem. Zejména ve Spojených státech se u hracích desek fotili milionáři, sportovci i osobnosti ze světa kultury. Profesionální hráči je pak při partiích o peníze obírali. Ale spokojené byly obě strany: náramně se u toho bavily.
Známým hráčem byl i zakladatel časopisu Playboy Hugh Hefner, na jehož párty v Playboy Mansion byla backgammonová deska druhou samozřejmostí, hned po odhalených ženách.
Vrhcáby si ale „zahrály“ také třeba ve snímku Octopussy z roku 1983, kde je s hlavním padouchem hrál legendární agent britské tajné služby James Bond. Za deskou se fotili také členové Pink Floyd, zpěvačka Tina Turner, zápasník Muhammad Ali a další. Backgammon byl tu dobu v USA zkrátka všude.
Začátkem konce zlaté éry backgammonu byly mimo jiné i počítače. Najednou šlo (i když s pomocí dnes už překonaných softwarů) spočítat, které tahy se z hlediska pravděpodobnosti vyplatí a které ne. Kdy sázecí kostku nabídnout, kdy ji přijmout a kdy raději kolo ukončit a začít znova. Ti, kdo hráli jen pro zábavu, tím pádem začali prohrávat čím dál častěji.
Na výsluní hazardu, ve kterém mění své majitele miliony dolarů, hru vystřídal poker. I proto, že jej lze z jeho povahy hrát online za peníze. U backgammonu totiž jen těžko zaručíte, že člověk u druhého monitoru nepodvádí právě s pomocí nějakého programu.
Spoiler alert: James Bond samozřejmě vyhrál.
I přes Žižkův velký úspěch si vrhcábový pamětník Jan Černý nemyslí, že se hra v Česku dočká nějaké velké renesance. Důvodem je to, že u nás chybí tradice, která je přítomná na Středním východě nebo naopak za oceánem. Podobně jako při hraní si však nemůžeme být jisti ničím.
„Třeba poker vyrostl úplnou náhodou, když byla v roce 1992 stávka v NHL. Televize najednou nevěděly, co mají dávat, a tak zkusily vysílat poker. Někdy se stanou nečekané věci, které úplně změní celou situaci,“ připomíná Černý.
Podle šampiona Žižky má ale backgammon potenciál být slavnější. „Šachovou desku má doma každý. S backgammonem je problém, že hra není dobře distribuována, a když už někde je, tak jsou pravidla napsána ne úplně srozumitelně. Pěkné desky stojí třeba i deset tisíc a u nás prakticky nejdou koupit. Musí se objednávat ze zahraničí,“ popisuje Žižka důvody, které podle něj brání masovějšímu rozšíření hry.
Ceny některých kousků se však kvůli bohaté klientele, která backgammon hraje, mohou vyšplhat i mnohem výše. Když pomineme zlatem a diamanty vykládané desky z arabských zemí, elegantní verzi za půl milionu korun nabízí například i luxusní značka Hermés.
Foto Hermés
Tahle deska od Hermés může být vaše. Pokud vám nevadí utratit za ni více než půl milionu korun.
„Mladí dnes mají milion jiných možností než hrát nějakou deskovku,“ říká Černý. To, že už dnes backgammon není synonymem ke gamblingu, pokládá za dobrou věc. „Dnes už to není o gamblerech a hustlerech. Dnes je hraní o mindgames, o technice, o duševní výdrži,“ říká.
Žižka uzavírá na pozitivnější notu. „Určitě je možné, že se hra zpopularizuje a bude o ni větší zájem. Backgammon rozvíjí přemýšlení ideálním způsobem. Spousta skillů, které se v něm naučíte, se dají využít v normálním životě,“ říká.
Backgammon své hráče opravdu učí mnohé, od práce s pravděpodobností přes risk management až po kontrolu vlastního ega. Také jim dává lekci do života možná vůbec nejcennější: totiž že i když uděláte vše správně, nakonec stejně můžete prohrát.
