Sdílím s vámi výběr z mých nejoblíbenějších letních festivalů. Mnohé z nich se sice letos kvůli pandemii nekonají, ale může se hodit je vést v patrnosti pro případ, že někdy v budoucnu budete mít chuť na nějaký vskutku netradiční letní zážitek. Jejich konání si ale vždycky předem ověřte.
V portugalském Tomaru se jednou za čtyři roky koná takzvaný Festa dos Tabuleiros (Festival táců). Další připadá na červenec 2023. Průvod předznamenávají dudáci a ohňostroje. V jádru poté kráčí dívky v dlouhých bílých šatech s barevnými šerpami, z nichž každá nese na hlavě tabuleiro, „tác“. Doprovázejí je, rovněž slavnostně oblečení, muži. Na chvostu průvodu jdou symboličtí obětní voli se zlatými rohy a zdobení květinami, kteří táhnou povozy naložené chlebem, masem a vínem.
Každá dívka nese na hlavě tabuleiro stejně vysoké jako ona sama. Tvoří jej až třicet na sobě naskládaných speciálně tvarovaných bochníků chleba, které jsou připevněny k proutěnému košíku. Tuto „korunu“ pak zdobí papírové květy i živé rostliny a snopy obilí.
Na Světovém festivalu bodypaintingu v rakouském Klagenfurtu se každoročně scházejí umělci, jimž jako plátna slouží spoře oděná lidská těla. Pracují se štětci, houbičkami či technikou airbrushe (zřejmě nemohou vynechat ani intimní části). Sjíždí se sem přes třicet tisíc umělců z padesáti zemí světa.
Třetí neděli v červenci tisíce Rumunů oblečou kroje a vydávají se na horu Gaina v Transylvánii, kam dříve rodiče vodili své dospívající děti a hledali jim ženichy a nevěsty. Slavnost otevírají ženy v lidových krojích hrou na alpský roh.
Podle legendy, která se ke slavnosti Târgul de Fete (Dívčí trh) váže, přinesly kdysi víly do hor kouzelnou slepici (rumunsky „gaina“), která kladla zlatá vejce. Upřímně zamilované mladé páry pak jednou ročně dostávaly toto magické vejce jako dárek. Někteří místní stále věří, že svatba na hoře Gaia přinese novomanželům prokazatelně štěstí.
Porjong je menší město na západním pobřeží Jižní Koreje. Dva týdny v červenci sem však proudí tisíce lidí na tradiční Bahenní festival.
Na nejoblíbenějším korejském festivalu zažijete bahenní wrestling, bahenní skluzavky či si v blátě zaplavete. Bahenní jámy, bazény, masážní zóny, a dokonce bahenní vězení. Je to jeden velký svinčík, ale také zábava. (Letos – moc teda nevím, jak to funguje – by měl být online.)
A pokud preferujete něco čistšího, je tu Festival vodních pistolí v jihokorejském Soulu. Při téhle mokré divočině určitě zapomenete na červencový pařák. Součástí dvoudenního festivalu je deštníková show, vodní koncert a také pistolková svatba. (Upřímně, kdo by nechtěl vyprávět vnoučatům o své svatbě na festivalu vodních pistolek?) A oba dny vrcholí jak jinak než vodní bitvou.
V Maramalu v Keni jsou dva dny na konci srpna vyhrazeny dromedárům – jednohrbým velbloudům. Kmen Samburů zde každoročně pořádá dostihy s mezinárodní účastí.
Na dostizích hrbatých tvorečků jsem už byla jednou v Abú Dhabí. Ten pohled na „žokeje“ hopsající na hrbech velbloudů si živě vybavuji doteď. Pořádají tu i dostihy, kde stavějí na start lidi vedle velbloudů. Velbloudi vyhrávají.
V srdci japonské prefektury Hokkaidó leží město Furano, které je známé svými levandulovými poli, lyžařskými středisky – ale také Pupíkovým festivalem, který se tu koná již od roku 1969. Jde o dvoudenní slavnost a soutěž, na kterou přijíždějí tisíce tanečníků, kteří mají na břichách namalované kníraté klauny, různá zvířata, japonské postavičky a jiné roztodivnosti.
Kdo se chce zúčastnit, namaluje si na břicho obličej a obličej skutečný skryje pod slamákem nebo jinou pokrývkou. Pořadatelé soutěžícím pupíkům převlek zdarma poskytnou. Mají-li nějakou výhodu pupíky dovnitř, nebo ven, to nevím.
Festival Esala Perehera neboli Festival zubu je každoroční událost konající se v městě Kandy na Srí Lance. Trvá patnáct dní a jeho smyslem je uctívání relikvie Buddhova zubu. Ten symbolizuje počátky buddhismu v této malé ostrovní zemi skoro před dvěma tisíci lety. Každý večer se zde koná průvod slonů, doprovázených umělci a muzikanty.
Samotným vrcholem je přehlídka tisícovky umělců a stovky slonů. Kly těch větších jsou zdobeny zlatem a hedvábnými střapci, někteří mají dokonce na nohou náramky. Bojovníci za práva zvířat z pochopitelných důvodů ze slavnosti radost nemají, ale krása to je.
Lotyšská asociace blondýn každý rok pořádá takzvaný Go Blonde Festival. Jde o průvod plavovlasých žen oděných v růžové ulicemi Rigy. Stal se největším festivalem svého druhu na světě. Aspoň tady si blondýny užívají více zábavy, jak se o nich říká.
A ještě zůstaneme u blond. Festival zlatých retrívrů. Zlaťáci se svými páníčky se v červenci sjedou na akci pořádanou Skotským klubem zlatých retrívrů na místě, kde bylo plemeno vyšlechtěno. Prvně se slavnost konala v roce 2006, kdy se připomínalo padesáté výročí existence organizace.
Na akci se sejdou stovky psů se svými majiteli. A samozřejmě se zde vyhlašuje i král/královna festivalu. Plemeno vyšlechtil v 19. století skotský statkář Dudley Marjoribanks, který je známý hlavně jako státník Lord Tweedmouth. Mimochodem, v Praze se každoročně na svátek svatého Patrika scházejí majitelé irských setrů. Takže jestli tyhle čtyřnohé zrzky máte rádi, startuje se na Václavském náměstí.
V malém městě Buñol ve španělské provincii Valencie se na konci srpna každoročně koná slavný festival La Tomatina. Sejde se tu zhruba čtyřicet tisíc nadšenců, aby se celí potřísnili rajčaty. Na samém začátku festivalu je vztyčen kluzký kůl, na jehož vrcholu je šunka. Účastníci se snaží vyšplhat za šunkou za zpěvu a povzbuzování davu a celou scénu dokreslují kropicí hadice.
Jakmile se podaří strhnout šunku, přijedou nákladní auta plná rajčat a rajčatová bitva může započít.
Později dorazí hasiči a hadicemi smývají veškerý protlak z lidí i ulic. Kyselost rajčat má navíc dezinfekční účinky. Obdoby této události jsou v Nevadě, Chicagu, na Kostarice či v Kolumbii, ale nikde není rajčatověji než v původním Buñolu.
V Rakousku mají zase Festival házení hroznů, který zde doprovází vinobraní. Součástí je degustace vína, šlapání hroznů, živá muzika a v zahrazeném prostoru také samozřejmě bitva. Součástí je i týmová soutěž v lisování hroznů. Čtyřčlenné týmy se mezi sebou měří, kdo za časový limit vylisuje do přiděleného sudu více hroznové šťávy.
Ve finském Sonkajarvi soutěží muži v tom, kdo rychleji překoná namáhavou překážkovou dráhu – se svou chotí nebo partnerkou na zádech. Hlavní výhrou v tomto mistrovství světa v nošení manželek je tolik piva, kolik váží tratí nesená žena. Na zdraví!
A teď něco děsivého. Pokud se v noci pořád vrtíte, o International Highline Meeting Festivalu ani nepřemýšlejte. V italských Alpách u hory Monte Piana se účastníci „scházejí“ zavěšení nad propastí pouze v houpacích sítích. Říkají si slackeři, protože nad propastí visí na slackline. To je lano, které je zploštěné a více prověšené než klasické pevné lano. Může se tedy houpat a trochu házet. Brrrr!
Co tady nemůžu nezmínit, je Festival izolepy v Avonu nedaleko Clevelandu (odkud pochází značka lepicí pásky Duck Tape). Vybavuji si oblečení, sochy nebo třeba lodě ryze z lepicí pásky. Lepenkový Empire State Building a hned vedle 150kilový lepenkový cheeseburger – no kde jinde tohle uvidíte.
Festival každoročně přiláká přes padesát tisíc návštěvníků (letos ne, bohužel), vstup se neplatí a prvních 500 návštěvníků každý den dostane jako dárek jednu lepenku Duck Tape. Já ji dostala, mám ji na polici a je to dost možná můj nejpodivnější suvenýr vůbec.
