Je mu šestadvacet, v branži se pohybuje přes deset let, na kontě má na tři desítky výrazných filmových a televizních rolí. Před pár týdny potvrdil nositel slavného příjmení Oskar Hes i vrozené nadání pro tanec. „Vítězství ve StarDance mi přineslo úplně nový rozměr popularity.“ Bere ji ale s velkou pokorou.
Je to prostý fakt. Oskar Hes dostal do vínku mimořádné umělecké nadání. Hereckou všestrannost, fotogenickou tvář, elegantní zjev, vyzrálý herecký projev. A k němu i pohybový talent. Nic z toho ale není žádným objevem roku. Oskar Hes si už přes deset let systematicky, cílevědomě a s velkým entuziasmem buduje svou jasnou pozici v nejmladší herecké generaci.
„Měl jsem od prvního dne štěstí na role – i na režiséry,“ tvrdí dnes. Tak snadné to ale nebylo. Ve skutečnosti je za jeho úspěchem hlavně velká poctivost a důsledná, intenzivní příprava, se kterou přistupuje ke každé nové roli, ke každému zadání.
Pár filmových a televizních snímků, v nichž kritika jeho role vesměs velmi ocenila, stačí zmínit namátkou: Dukla 61, Zátopek, Král Šumavy, Bratři, kde Oskar Hes ztvárnil Josefa Mašína, či Zápisník alkoholičky. Zhostil se i partů v populárních televizních seriálech a minisériích (Iveta, Kriminálka Anděl, Rédl, Pustina). Spolupracuje s Janem Hřebejkem, Alicí Nellis, Ivanem Zachariášem, Davidem Ondříčkem, Danem Svátkem.
Ovšem až vítězství ve StarDance, v níž se hned po prvních dílech díky své muzikálnosti, očividnému pohybovému talentu a výjimečné kreativitě uvedl jako jednoznačný favorit celého klání, mu přineslo ohromnou, okamžitou popularitu.
Co ještě v článku zazní?
- Jak změní kariéru vítězství v televizní soutěži, na kterou se s 2 miliony lidí dívá i celá umělecká branže.
- Proč se tak dlouho vyhýbal sociálním sítím, i když má téměř 100 tisíc lidí na Instagramu.
- Jak ho ovlivnilo dětství mezi tanečníky, se slavným otcem a maminkou baletkou.
- Co cítil, když se poprvé osobně setkal s Josefem Mašínem.
- Proč je rád, že nemá hypotéku.
Není divu – taneční soutěž spojující profesionální tanečníky s amatéry z řad známých osobností, která vychází z globálně úspěšné britské licence, si v Česku během let získala naprosto fenomenální oblibu. Každý soutěžní večer nynějšího, třináctého ročníku taneční show sledovalo v Česku v přímém přenosu v hlavním vysílacím čase 1,5 až dva miliony lidí napříč generacemi.
Velkou oblibu si získaly Oskarovy příspěvky na Instagramu, kde osobitě provázel zákulisím oblíbené televizní show. „Sociálním sítím jsem se přitom dosud spíš vyhýbal, nepovažuju je za tak důležité pro svou kariéru, tohle mě ale vysloveně bavilo,“ říká. A mnohé svým spíše zdrženlivým postojem k populárním platformám možná překvapí.
Jen na Instagramu totiž Oskara sleduje už téměř sto tisíc lidí. „Vnímal jsem prostě, že je během StarDance důležité vytěžit ten potenciál, který sítě mají, a spojit ho se zájmem diváků. A tak jsme s Vojtěchem Frajtem, s nímž tyhle věci vymýšlíme, vytvořili koncept, kdy si ze StarDance děláme trochu legraci a zároveň ukážeme zákulisí s jistou nadsázkou.
Trocha černého humoru, trochu tu nervozitu odlehčit. Myslím, že se nám to povedlo, mělo to velkou odezvu, máme už miliony zhlédnutí. To mi dělá radost.“ Nejen vítězství, o kterém rozhodli televizní diváci, ale i celá mnohaměsíční účast ve StarDance v něm prý dodnes doznívají. A to nejen fyzicky.
„Pro mě byla StarDance neuvěřitelná jízda, pět horských drah najednou. Byl to pro mě nesmírně intenzivní zážitek ve všech směrech a jsem za tu příležitost velmi vděčný. Otevřelo mi to neuvěřitelné možnosti. Nejen v rámci zviditelnění se, ale i proto, že jsem se za pár měsíců naučil hodně nového, tanečních prvků i dost teorie a jiných věcí, které můžu v další kariéře využít. Bylo skvělé u toho být,“ říká dnes.
„Myslím, že mi StarDance může otevřít nějaké nové obzory. Nová okna. Možná mě viděli lidé, kteří mě ještě jinde neviděli. Je to fenomén, generační věc. U obrazovek se scházejí celé rodiny, týká se to obrovské masy lidí. Sledují ji samozřejmě i profesionálové z naší branže. Takový zásah je pro moji kariéru velká věc. A naštěstí jsem si tam neudělal úplně ostudu,“ směje se.
K nově nabyté zkušenosti – i popularitě – přistupuje s velkou pokorou. „Stávají se mi věci, co se dříve nestávaly. Jako tuhle při představení ve Švandově divadle, kde hraju. Vylezu na jeviště, nadechuju se do ticha k první replice, ještě jsem ani neotevřel pusu – a potlesk,“ diví se.
Mít to v krvi
Nadání v mnoha uměleckých oblastech, ale též velkou pracovitost a cílevědomost zdědil Oskar Hes po rodičích. Jeho otec Richard Hes byl významný český choreograf a tanečník, zakladatel legendární skupiny UNO. A také spoluautor fenomenálně úspěšného muzikálu Dracula, který v devadesátých letech definoval tuzemskou muzikálovou scénu.
Oskarova matka Marcela Karleszová je rovněž známou tanečnicí, bývala baletkou, později i sólistkou skupiny UNO. „Rodiče mě nesmírně ovlivnili, byli mi vždycky velkou inspirací. Správně mě nasměrovali k pohybu,“ přiznává Oskar Hes. Na umělecké scéně prakticky vyrostl.
„Fenomén skupiny UNO jsem pochopil až v pozdějším věku. Od prvních krůčků jsem se ale motal kolem tanečníků, kolem divadla. Naši nás často brávali na zkoušky, vyrůstali jsme v umělecké sféře, takže pro mě bylo naprosto přirozené následně jít touto cestou. Bral jsem to jako hotovou věc.“
A tanci se i sám věnoval od útlého dětství – spolu s bratrem, dvojčetem Oliverem, který se dnes živí jako umělecký truhlář, strávil dětská léta ve folklorním souboru Valášek. „Máma nás tam zavedla jako do kroužku – a chodil jsem tam sedm let. Moc si těch roků cením. Tam jsem totiž nasbíral první zkušenosti s tím, co je to rytmus, seznámil jsem se se svým tělem, naučil jsem se s ním pracovat. Dostal jsem dobrý základ.“
Nakonec vydržel až do patnácti. „Pak už jsem měl potřebu trochu se vymezit, zarebelovat si, jak to tak v pubertě bývá, a šel jsem na čtyři roky do taneční skupiny Out of Bounce. Pravidelné tréninky, vystoupení, byli jsme několikrát první v republice. Tancovali jsme street, brazilský funk a tak dále, to mě moc bavilo,“ vzpomíná.
A k tomu přišla studia na Konzervatoři Jaroslava Ježka. „Jazz dance, balet, současný tanec, nové styly… Dvanáct hodin pohybu týdně, to bylo hodně,“ vypráví Oskar Hes. Pohyb je zkrátka jeho přirozenou součástí. Rozumí mu. I proto si mohl ostatně dovolit ve StarDance vymyslet některé freestylové choreografie, s nimiž pak s partnerkou soutěžili. Porotci jedné z nich tleskali vestoje.
Foto Benedikt Renč
Už vím, co nechci
Ke své kariéře dnes Oskar Hes přistupuje s ohromnou ctižádostí, pracuje na sobě a snaží se rozvíjet po všech stránkách. Na konzervatoři prý ale ještě nevěděl, co přesně chce dělat. „Bavil mě pohyb a bavilo mě bavit lidi, už jako dítě jsem měl rád diváckou odezvu. Dělal jsem pořád nějaké legrace, předváděl jsem se, šaškoval. Film ke mně ale přišel sám,“ vypráví Oskar, který už jako dítě účinkoval v několika televizních reklamách, dětských pořadech a dokumentech.
Pak začal chodit na castingy. A zaujal. „Začalo to Pustinou a nastartovalo to zájem a chuť režisérů se mnou spolupracovat. Jsem za to rád a vděčný, i když jsem k tomu přišel jako slepý k houslím,“ říká s tím, že filmové a televizní herectví je dnes jeho primárním příjmem. „Důležité je pro mě také divadlo, dabing i další aktivity.“
Pokud říká, že měl štěstí na role, mluví pravdu. Potkaly ho filmové i televizní projekty s dobře napsanými scénáři, výtečně natočené renomovanými režiséry, mnohdy výpravné dobové produkce, které jako by Oskarův herecký typ trochu přitahoval. Dukla 61, Zátopek, Král Šumavy i Bratři – všechno dobové kostýmní role a příběhy odehrávající se v minulosti.
„Měl jsem štěstí potkávat při práci tvůrce, kteří mají desítky let vybudované jméno, kteří mě vzali pod křídla a herecky mě udělali. Třeba David Ondříček – s ním pracuju od osmnácti, vytáhl si mě z castingů, sedli jsme si lidsky, osobně, ale i spolu rádi děláme. Zároveň se vždycky snažím být připravený, přípravu já nepodceňuju nikdy, naopak, je pro mě stěžejní.
A štěstí fakt přeje připraveným. Součástí Oskarovy přípravy prý bývá i dlouhé soustředěné studium, které samotnému natáčení předchází: „Rád si zjišťuju věci o době, v níž se příběh odehrává, čtu si o ní, snažím se nastudovat co nejvíc o té postavě, kterou hraju. Kdo to byl, jak žil, kdo byla jeho rodina, jak asi přemýšlel. Chci být autentický,“ vysvětluje Oskar Hes pravidelnou součást svojí práce a rutiny, která ale není u každého herce běžná.
Pečlivá příprava se mu prý vyplatila například při natáčení filmu Bratři, kde ztvárnil Josefa Mašína. Film natočil režisér Tomáš Mašín a šlo vlastně o součást jeho vlastní rodinné historie – sám je vzdáleným příbuzným bratří Mašínů.
„V případě Mašínů jsme přípravě věnovali opravdu řadu měsíců. Studovali jsme knihy, dokumenty, filmy, sledovali rozhovory i jsme se s Pepou Mašínem potkali osobně. Mně to ohromně pomohlo v celkovém vnímání toho příběhu a věřím, že se to pak odrazilo i v mé roli. Bratři pro mě byli obrovská herecká příležitost, i tím, že příběh bratrů Mašínových je pořád vnímán jako kontroverzní. O tom filmu se zkrátka mluvilo.“
On sám však příběh skupiny bratří Mašínů už jako tolik kontroverzní nevnímá. „Na tuto historii pohlížím v kontextu doby, kdy se tyto události staly. Pro mě, který jsem Josefa Mašína hrál, bratři Mašínové spadají spíš do tábora hrdinů. Dokážu pochopit jejich motivace a rozumím jim, jinak bych to asi nemohl hrát. Pro mě to byla jedna z mých rolí, důležitá role, a ztvárnil jsem ji nejlépe, jak jsem v tu chvíli dokázal,“ věří.
Ke své kariéře se Oskar Hes snaží přistupovat zodpovědně. A všestranně. A také už dozrál. Ví, co chce, ale i to, co už nechce. „Jsem strašně rád, že jsem dospěl do pozice, kdy mám víc a víc prostoru a příležitostí dělat si věci po svém. Což je strašně osvobozující.“
Jsem strašně rád, že jsem dospěl do pozice, kdy mám víc a víc prostoru a příležitostí dělat si věci po svém.
„Vždy je tu režisér, který je na prvním místě, a toho je třeba respektovat, ale snažím se se všemi spolupracovníky vždy vést dialog, který vyústí ke kompromisu, kde budeme všichni spokojení. Je to ku prospěchu všech,“ myslí si Oskar Hes a jeho sebevědomí i cílevědomost působí v tu chvíli vysloveně sympaticky.
S rozmyslem Oskar přistupuje i ke své vlastní imagi. „Pět nebo šest let spolupracuji se Stáňou Šlosserovou, zakladatelkou značky Slušíto a renomovanou oděvní výtvarnicí a stylistkou, která v minulosti spolupracovala i s mnoha hollywoodskými produkcemi. Je to špička ve svém oboru. Pomáhá mnoha veřejně činným osobnostem s přístupem k módě, opravdu pozdvihuje úroveň toho, jak se v Česku lidé oblékají.“
„Mnohokrát mi pomohla, díky ní vnímám módu jinak. Oděv může člověka kultivovat. Stáňa byla také iniciátorkou mé spolupráce se značkou Anthony’s, dříve T. M. Lewin, jíž si také velmi vážím. Jde o velice elegantní oblečení, které podle mě můžou nosit i mladí lidé a být šik a cítit se dobře. Tam přijdu, domluvíme se, co potřebuju, oni se o mě postarají, je to na úrovni,“ těší Hese.
„Líbí se mi, když jsou lidé ochotní se mnou komunikovat, diskutovat a k cíli dojdeme společně. Prostě nejsem produkt, který jen plní požadavky. Díky tomu mohu prosazovat svůj pohled na věc. Mohu si práci i čas korigovat podle sebe,“ říká.
„Jsou nabídky, které nelze odmítnout, protože jsou strašně zajímavé, ale pak jsou věci, které odmítám, a jsem moc rád, že si je můžu dovolit odmítnout. Samozřejmě uznávám, že jsem ve velmi komfortní situaci – nemám doma dvě malé děti a tři hypotéky, a tak nemusím točit to, co točit nechci. I to je svoboda, která mi momentálně vyhovuje,“ dodává.
Komfortní pozice, plánování času a možnost říct ne, to je jedna věc, nicnedělání ale Oskar Hes dvakrát nevyznává. „Neumím moc odpočívat ve smyslu, že bych se válel doma na gauči. Mám dost brzo výčitky svědomí, potřebuju něco dělat, posouvat se dál. Pro mě navíc válení není aktivní odpočinek, není to zdravá forma. Mělo by se na to pohlížet opačně. Pro mě je kombinace zábavy a práce ideální stav.“
Výčet jeho plánů ovšem naznačuje, že diář se mu po StarDance zase rychle zaplnil. Před sebou má tři projekty pro Českou televizi (prý opět vesměs historické kusy, od středověku po padesátá léta), chystá dva divadelní projekty, další se rýsují.
„Baví mě dělat víc věcí najednou. Přijde mi na práci úžasné, že se můžu potkávat se stále novými lidmi i s těmi, které mám rád, a že si snad držím nějakou kvalitu. A výsledky, které jsou za mnou vidět, za ty se nestydím. Můžu si říct – jsem na svou práci hrdý, mám ji rád a chci v tom dál pokračovat. Když mi zdraví dovolí, chci v tom vydržet co nejdéle.“
