Bude to řecké, smutné a zasazené do minulosti, říká operní pěvkyni Marii Callas novinář jménem Mandrax, když ji umisťuje do honosného, avšak prázdného sálu, kde s ní chce natočit rozhovor o jejím životě. Vlastně tak definuje i nové životopisné drama chilského režiséra Pabla Larraína, které se po celou stopáž drží slov oné divy, podle níž se nejlepší umění rodí ze smutku.
Larraín do těchto temných vod nezabředává poprvé. Už ve filmech Jackie a Spencer zhustil biografické konvence do několika emocionálně náročných dnů v životě vdovy po Kennedym, respektive princezny Diany.
V případě Marii je v duchu opery logicky nejvíc tragický. Ocitáme se v Paříži (točené však v Budapešti) roku 1977 a do smrti umělkyně zbývá pouhý týden.
Maria, která ve svém bytě zobe prášky na hlavu, možná blížící se konec tuší, přesto touží zpívat, i když před lidmi naposledy vystupovala před čtyřmi lety. Její vrtochy se snaží zvládnout dobrácká hospodyně s komorníkem, Maria se ale příliš nenechá.
„Co jste si vzala?“ ptá se jí komorník. „Celý život si beru to, co chci. Stejně jako si svět bere mě,“ odpoví mu šéfová v norkovém kožichu.
V takových chvílích je těžké nebýt ironický, protože ve filmu se snad ještě víc než v Jackie a Spencer mluví v bonmotech šustících papírem, kdy i ke svým psům hovoří Maria stylem, jako kdyby rozumovala pro onoho novináře Mandraxe, který mimochodem sdílí jméno s oblíbeným medikamentem, takže žurnalistické ucho je patrně jen produktem představivosti.
I na to má ale Maria i přes svůj stav odpověď, když prohlásí, že doktoři označují halucinaci za nemoc, ale ve skutečnosti jde prý o formu příčetnosti, které nerozumějí. „Jeviště mám v hlavě,“ dodává, zatímco se v jejím bytě objevuje orchestr a na procházce kolem Eiffelovy věže propukne ve zpěv mužský sbor.
Když ale se skřípějícími zuby přijmete, že film o operní pěvkyni musí být takto přehnaný, patetický a strojený, i když se v něm Larraín bezmocně – a paradoxně – snaží být i velmi intimní, musíte uznat, že se pro roli pěvkyně nehodí nikdo lépe než Angelina Jolie, jedna z posledních velkých hvězd, která dokázala zůstat enigmou.
V nedávném rozhovoru Larraín pro list The New York Times řekl, že přestože s Jolie na filmu spolupracoval velmi dlouhou dobu, stále vůbec netuší, kým je.
To se ale velmi hodí, protože přes ony zmíněné fráze se režisérovi nedaří rozlousknout ani Marii, jíž kamera Eda Lachmana spíš opatrně následuje v exteriérech, v nichž padá světlo přezrálého léta. K reálnému předobrazu pěvkyně je to zvláštně fér.
Ve zmíněné Jackie šlo o budování mýtu, kdy první dáma mluvila o tom, že pohřeb prezidenta mělo doprovázet „víc koní a víc vojáků“, Spencer se zase proměnila v horor z panství Sandringham, kde se zašívaly závěsy a královská rodina připomínala přízraky.
V Marii však některé interpretace zůstanou zahalené tajemstvím, podobně jako není jasné, co všechno Jolie zvládla ve filmu zazpívat sama, a v čem jde o práci postprodukce.
Možná je totiž tentokrát skutečně jádro filmu v tom, že Marii nepochopíme, stejně jako jsou její služebníci nucení popostrkovat obří piano od jednoho okna k druhému, jakkoli to postrádá smysl. Hrdinka, která se utápí v sebelítosti, to ale z nějakého důvodu vyžaduje. A dobře víme, že sebelítost je paradoxně jedním z nejpříjemnějších pocitů.
