Od alternativních uměleckých a výstavních prostor v pražských Vysočanech až k respektované soukromé Trafo Gallery v Holešovické tržnici. Takovou cestu s ní ušla její ředitelka a spoluzakladatelka Blanka Čermáková. Jak tu vzniká výstavní plán? A co by pomohlo privátním galeriím i umělcům v Česku?

Trafo Gallery letos slaví osmnáct let. Plnoletá pražská soukromá galerie, která v minulosti uspořádala výstavy takovým jménům, jako jsou Michael Rittstein, Jaroslav Róna, Jakub Špaňhel či Jan Kaláb, ušla za dobu svého fungování dlouhou cestu. 

Její spoluzakladatelé, Blanka Čermáková, Jan Kaláb, Michal Cimala a Jakub Nepraš, začínali s alternativním prostorem v budově bývalé trafostanice a elektrorozvodny ČKD. Po osmi letech se Trafačka, která uspořádala kolem dvou stovek uměleckých akcí, přetransformovala na respektovanou soukromou galerii.

„Když jsme před osmnácti lety začínali, byli jsme vyzrálá ucha. Šlo nám hlavně o to umělce vystavovat a prezentovat. Pro mě osobně byla tehdy představa, že umění prodávám, až nepřijatelná,“ vzpomíná Blanka Čermáková, ředitelka Trafo Gallery. 

Situace se ale změnila. Spoluzakladatelé Trafačky v průběhu let zakládali rodiny a řešili, zda v projektu, který z velké části dotovali, pokračovat, nebo pro něj najít i byznysově funkční model. Tak se zrodila prodejní Trafo Gallery s bohatým výstavním programem, jež před několika týdny získala od České asociace vizuálního umění cenu Galerie roku. 

V jejím čele stojí od začátku fungování právě Blanka Čermáková, která dlouhá léta působila na AVU. Dnes je nejen tváří galerie, ale také autorkou výstavního plánu. V něm je letos Jan Vytiska, Ira Svobodová nebo František Skála. 

Jak vypadá běžný den ředitelky galerie?

Ideálně si každé ráno zacvičím. Pak při dojíždění do práce trávím čas telefonáty a funguji ve své pojízdné kanceláři. Tady v Holešovické tržnici je každý den velmi různorodý – míváme tu schůzky se sběrateli, vyplňujeme granty, připravujeme publikace. Děláme tady zkrátka všechno pro to, abychom umění, které vystavujeme, také dobře prodávali. 

Když nejsme zde v kanceláři, jezdíme na veletrhy, kde prezentujeme české umění zahraničním divákům a sběratelům, čemuž se chci do budoucna věnovat aktivněji.

Náplň práce je opravdu různorodá, až spletitá a nepravidelná. A to mě na tom baví. O to víc mě rozesmutňuje, když si někdo myslí, že jako ředitelka galerie chodím do práce ve tři odpoledne a večer sedím s umělci nad sklenkou vína…

Jak velký máte tým?

Dohromady nás je kolem pěti, všechny jsme ženy, ale máme samozřejmě velkou síť externistů – kurátory, grafické designéry, fotografy nebo lidi, kteří nám instalují výstavy.

Já celou galerii zaštiťuji, nejen že mám za ni odpovědnost, ale jsem také její tváří. Komunikuji se sběrateli, starám se o naše vztahy, někdy i přátelství, a tahle stránka fungování galerie stojí a padá se mnou. Že mnoho věcí stojí na jedné osobě, je bohužel u malých institucí normální. 

Zapomněly jsme zmínit to nejdůležitější, a to že jste také tvůrkyní programu výstav.

Ano, ten plánujeme přibližně s dvouletým předstihem. Umělci potřebují někdy i rok na to, aby výstavu připravili. Na program – i když ho připravuji já – ale nejsem sama. Diskutujeme o něm společně se spolumajiteli galerie, Janem Kalábem, Jakubem Neprašem a Michalem Cimalou. 

Každý z nás máme jiný vkus, jiné zkušenosti, odlišný úhel pohledu, což ale celému procesu sestavování výstavního plánu velmi pomáhá. Nestává se, že bychom tu vystavovali umělce jen proto, že je to něčí dětský sen, nebo že bychom rádi nějakému umělci pomohli. Výběr je vždy dobře vyargumentovaný, což mě trochu zbavuje odpovědnosti, že náš program je jen odraz mého osobního vkusu. 

info Foto Trafo Gallery

Výstavní program Trafo Gallery je velmi různorodý – nesoustředíte se pouze na střední generaci umělců, jako v dobách vysočanské Trafačky, ale i na mladší umělce nebo umělecké matadory. Proč?

Ne všechny výstavy, zejména mladých, méně známých umělců, jsou profitabilní, takže výstavní plán musí být dobře vyvážený. Na jedné straně stojí dobře etablovaní umělci – v minulosti například Jaroslav Róna nebo Michael Rittstein –, kteří se přirozeně prodávají za vyšší částky, a ty pak doplňujeme těmi mladšími, jejichž díla ještě nedosahují takových sum.

Jak vy osobně přicházíte na nové umělecké talenty?

Obcházím klauzury, diplomky, zatím primárně pražských vysokých škol. Jakmile ale potřebuji získat větší přehled, třeba brněnské či ostravské scény, oslovím síť skvělých kurátorů, s nimiž jako galerie spolupracujeme. V jednom člověku bohužel nejde uhlídat všechno.

Stalo se vám někdy, že jste někoho zařadila do výstavního plánu, ale než na něj došla řada, ukázalo se, že není tak kvalitní nebo stabilní, jak jste si myslela?

Ještě ne. Vy sami musíte k oslovení člověka uzrát – energie a finance, které dáváte do přípravy jeho výstavy, jsou nemalé. Oslovujeme proto jen ty, jejichž energii a práci stoprocentně věříme. Myslete si, že je to klišé, ale já opravdu nemůžu prodávat, čemu sama nevěřím či nerozumím. Musím dílo obdivovat, jinak bych ho nemohla sběratelům doporučit. 

Myslete si, že je to klišé, ale já opravdu nemůžu prodávat, čemu sama nevěřím či nerozumím.

Kdo jsou vaši sběratelé? 

Skvělá skupina lidí z naprosto všemožných oborů i generací. HR ředitelé, majitelé nemocnic, developeři, architekti, chirurgové, mladé rodiny nebo lidé, kteří si zkrátka chtějí pověsit něco hezkého domů a žít s tím. Jsou to ti, kdo si rádi obohacují svoje domácí či pracovní prostředí něčím, co mohou obdivovat. Spojuje je jen chuť nechat se dílem, umělcem obklopit a ovlivnit. 

Jaký vztah se sběrateli jako ředitelka udržujete? Jde o přátelské vztahy?

Máme blízký, ne klasicky obchodní vztah, máme mezi sebou důvěru. Na dovolené spolu ale se všemi nejezdíme. (smích)

A vztahy s umělci?

Tam je to stejné. Většina z nich by byla schopna prodávat i z ateliéru, ale my jako galerie jsme tady od toho, že je dobře odprezentujeme v kvalitním prostoru, dáme jim čas na samotnou tvorbu a představíme je potenciálním sběratelům. A proto je musíte poznávat, odkrývat jejich osobnost, abyste je dokázali co nejlépe, ideálně srozumitelně představit dál. 

Jak k sobě lákáte nové sběratele?

S každým autorem je spojená jiná cílová skupina lidí a přicházejí s nimi noví sběratelé, i návštěvníci. Naším cílem je proto být vidět v médiích i na sociálních sítích, aby se o tvorbě daného umělce dozvědělo co nejvíce lidí. Nové sběratele také získáváme díky doporučení, dobrým referencím. Pomáhá nám k tomu mimo jiné naše publikační činnost.

Přesto mám pocit, že na rozdíl od jiných soukromých galerií na sociální sítě tolik netlačíte, respektive komunikujete na nich uměleckou linku, ale do větších vpádů do soukromí – ať už vašeho, nebo umělců – se příliš nehrnete. Bráníte se tomu záměrně?

To asi souvisí s tím, že obecně nenabízíme umění lidem, kteří ho mají jen na odiv. Snažíme se být opravdu pro všechny, ne jen pro určitou skupinu lidí. 

Jak jste ale řekla na začátku, jste tvář galerie. Necítíte tlak na to, abyste byla více vidět? Některé soukromé galerie na tvářích svých šéfů a zaměstnanců doslova stojí.

Každá galerie naštěstí není stejná a my fungujeme jinak. Máme tolik práce s tím prosazovat umělce a nemáme upřímně moc času prezentovat sami sebe. Samozřejmě si někdy říkám, zda jsem v tomto ohledu zvolila správný přístup, ale jsem ráda, že některé sítě mám ryze soukromé. 

Jak vnímáte konkurenci soukromých galerií v Česku? Panuje mezi vámi rivalita?

Do jisté míry ano, a proto si myslím, že je načase, abychom hromadně přistoupili k exkluzivním smlouvám s umělci. Galerie mnohdy dávají třeba i miliony do prezentace umělců na výstavách či zahraničních veletrzích a nedává smysl, aby za několik měsíců autor z této snahy těžil s jiným galeristou. Bylo by proto dobré si tu vymezit skupiny umělců, s nimiž každá galerie chce a bude spolupracovat, abychom si takzvaně nelezli do zelí. 

Chápu, že si chtějí umělci vyzkoušet i jiné galerijní prostory, ale pro nás všechny je samozřejmě nejvýhodnější kontinuální spolupráce a je zbytečné, abychom se tady prali o jednoho malíře či malířku, zvlášť když jich v Česku máme hodně, kteří za to stojí. Ráda bych dodala, že se tu nebavíme o smlouvě do konce života, ale třeba jen na několik let. 

info Foto Trafo Gallery

O koho se místní galerie perou?

O Zdeňka Trse, o Iru Svobodovou, je jich ale více.

Naposledy jste na zahraniční veletrh Contemporary Istanbul přivezli Ester Knapovou a Pavla Duška. S nimi exkluzivní zastoupení plánujete?

Ano, to jsou zrovna autoři, s nimiž bychom dlouhodobě spolupracovat chtěli. A oni s námi také. 

Teď v exkluzivním zastoupení nemáte žádného umělce?

Pouze Jana Kalába, našeho spoluzakladatele. Aukce, charitativní výstavy za něj pak řeší Galerie Kodl.

Platí, že stejně jako jiné privátní galerie máte padesátiprocentní provize?

Nebudu vám říkat přesné číslo, ale máme je menší. V zahraničí je standard minimálně padesát procent, v Česku se podobným směrem několik galerií také vydalo. My jsme v tomto ohledu nechtěli tolik tlačit na pilu. V tom je výhoda, že mě brzdí mí tři kolegové, umělci, kteří znají pohled z druhé strany stolu.

Je nějaký umělec, s nímž byste ráda spolupracovala, ale ještě se to nepovedlo? 

Ráda bych udělala výstavu Jiřímu Sopkovi a Janu Hendrychovi, ale na jejich díla nemám dostatečně velké výstavní prostory. Přijde mi, že v generaci 60+ je spousta skvělých, stále aktivních umělců, kterým není ani ze strany státních institucí věnováno dostatečně prostoru.

Tržnice stojí o to, abychom tu my a Jatka78 zůstali a aby pro nás vybudovali kvalitní prostředí.

Čeká Trafo Gallery v rámci rekonstrukce Holešovické tržnice nějaká změna, například stěhování?

Tržnice stojí o to, abychom tu my a Jatka78 zůstali a aby pro nás vybudovali kvalitní prostředí. Může se však stát, že se naše haly budou rekonstruovat a my se budeme muset na čas přesunout. Může se také přihodit, že budeme muset zredukovat počet metrů našich ateliérů.

Byla bych ráda, kdyby se nám povedlo zachovat nebo navýšit kapacitu výstavních prostor, protože se ukazuje, že se občas ocitáme na hraně. Vernisáže a komentované prohlídky bývají tak plné, že by nám větší výstavní prostor slušel. 

Na jakou výstavu v Trafo Gallery se tento rok nejvíc těšíte?

Jeden můj kamarád říká: Nejvíc se těším na tu výstavu, která je nejblíže. S tím souzním. Nemám v hlavě jedinou výstavu, na niž bych se upínala, vždy mě fascinuje, co všechno dokážou daní umělci vymyslet. Abych vám ale dala konkrétní jména: těším se na Jana Vytisku, Františka Skálu a moc i na blížící se Iru Svobodovou.