Má za sebou jednu z nejdražších, ale také nejnavštěvovanějších výstav v historii. A z velké části za to vděčí svému řediteli Filipu Suchomelovi. Právě on přivedl do liberecké galerie světově uznávanou německou autorskou dvojici Nea Raucha a Rosu Loy.
Manželský pár vystavil díla, která ještě nikdy v takovém rozsahu neprezentoval. Do Liberce se tak několik měsíců sjížděli návštěvníci nejen z Česka, ale také ze zahraničí, především z Německa. Dohromady výstavu lipského rodáka a jeho ženy vidělo kolem dvaceti tisíc lidí.
„To je velký úspěch. Celková návštěvnost za loňský rok byla téměř 54 tisíc lidí. Nikdy jich tady tolik nebylo, srovnatelné množství, asi 48 tisíc lidí, dorazilo před deseti lety na otevření galerie,“ říká Filip Suchomel.
Ostatně právě to byl jeden z cílů, které si vytyčil, když před třemi lety do galerie na post jejího šéfa nastupoval. Zatraktivnit ji a přilákat do ní co nejvíce významných umělců, za nimiž budou lidé přicházet.
To se vám daří, alespoň loňská čísla jsou toho důkazem. Byla to pro vás výzva, když jste se do výběrového řízení tehdy hlásil?
Určitě. K Libereckému kraji mám vztah už od dětství, kdy jsme sem jezdívali k příbuzným na chalupu. Navíc vyučuji na zdejší Technické univerzitě a viděl jsem možnost udělat spoustu nových věcí. Začal s tím už bývalý ředitel Jan Randáček, jenže po jeho odchodu v roce 2021 šla ta prestiž strašně rychle dolů. Bylo to takové nešťastné období.
Prvotně mi šlo tedy hlavně o to, galerii zviditelnit. Má sbírku, která čítá pětadvacet tisíc předmětů, což nás řadí na pozici čtvrté největší galerie v zemi. Chtěl jsem, aby se stala místem setkávání, místem pohody, odpočinku. A dalším z těch hlavních cílů bylo také dostat sem kvalitní umění a být galerií minimálně středoevropského formátu.
K tomu vám nedávno skončená výstava Nea Raucha určitě pomohla.
Liberec je nádherné město s krásným okolím a já považoval za důležité, aby v něm mohli lidé potěšit i svého kulturního ducha. A hledal jsem, jak využít toho, že je sousedem Německa i Polska. Proto mě napadl právě Neo Rauch, s nímž jsem se setkal na výstavě v Rudolfinu v roce 2007. Využil jsem toho, že se s ním dobře zná malíř Tomáš Plesl, a oslovil ho, zda by nechtěl vystavovat v Liberci.
Foto Neo Rauch
Foto Neo Rauch
Foto Neo Rauch
Foto Jakub Volný
Nebylo to jednoduché, protože on je opravdu světovou hvězdou, která vystavuje v těch nejvýznamnějších galeriích světa, a je velice žádaný na uměleckém trhu. I proto jsou jeho díla velmi nákladná a drahá na zapůjčení i na pojištění. Zároveň s ním jsem chtěl představit i jeho ženu Rosu Loy, což mi trochu pomohlo, protože Rosa má zdejší kraj ráda.
Výstavu jste kurátoroval společně se svou ženou, kterou jste si přizval ke spolupráci. I tím byla výjimečná. Je to váš cíl? Nepřebírat výstavy, ale dělat je úplně nově?
Ano, přesně tak. A myslím, že ta spolupráce byla povedená, půjčili na ni věci, které běžně nepůjčují, které mají doma v obýváku a mají k nim nějaký osobní vztah. Což se teď po té naší výstavě změnilo, jak mi říkali kolegové ze zahraničí. Byli jsme takoví průkopníci.
Ostatně velkou část naší výstavy, tak jak jsme ji postavili, převzali teď do jedné nizozemské galerie. My jsme měli štěstí i díky prostoru, který naše galerie nabízí. Oba autoři byli nadšení z bazénové i podbazénové haly, které byly pro velkoplošné formáty jejich děl ideální.
Letos vás čeká čtrnáct výstav, z nichž za mnohými stojí opět známá zahraniční jména. Už na konci února se představí maďarská umělkyně Zsófia Keresztes. I s tou chystáte výstavu přímo na míru liberecké galerii, že?
Ano, jak už jsem říkal, snažíme se dělat výstavy tak, aby na nich lidé viděli něco úplně jiného než dosud. To byl případ Nea Raucha a bude i Zsófie. Ta dokonce neměla ještě nedávno některá díla ani hotová. Pracuje především se skleněnou mozaikou, kterou teď ještě doplnila textilem, což je trochu vazba na náš kraj.
V zahraničí ji zařadili mezi sto nejvýznamnějších umělkyň současnosti. Před třemi lety slavila úspěch na Bienále v Benátkách, kde byla její instalace hodnocena jako jedna z nejzajímavějších. Jejími stěžejními motivy jsou ženské tělo, příroda a lidské vztahy.
Velkou výstavu pak chystáte i společně s Milanem Kuncem. Malířem, který emigroval do Německa, a jeho dílo je proto mnohem známější za hranicemi než u nás. Chcete to napravit?
Milan je velký humorista, pracuje často s nadsázkou, jeho díla jsou tím pádem přitažlivá a pro současné publikum zajímavá. A mně se zase líbilo, že je to autor, který funguje na obou stranách hranice, jak v Česku, tak v Německu. Studoval na Akademii výtvarného umění v Praze a kolem roku 1968 emigroval.
Nastoupil na düsseldorfskou akademii, kde studoval u profesora Josepha Beuyse a Gerharda Richtera, takže má školu těchto významných umělců, a zároveň šel v těch sedmdesátých letech cestou politické satiry.
V roce 1980 například odjel do Moskvy, odkud přivezl několik satirických děl, ve kterých parodoval komunistické zneužívání ideje olympijských her, které byly tehdy západním světem bojkotovány kvůli sovětské invazi do Afghánistánu. Byl vlastně velmi odvážný a je až s podivem, že ho tam nezavřeli.
Ve svých dílech tak trochu pranýřuje naše zlozvyky, takovou tu spotřební společnost a povrchnost. Myslím, že to bude zajímavá výstava, která donutí návštěvníky k zamyšlení nad naším často konzumním způsobem života. I když on sám je velmi komplikovaný autor, protože má na všechno dost jasný názor, a kurátorská práce s ním není jednoduchá.
Jaký u vás dostane prostor?
Jeho dílo bude jak v bazénové hale, tak nahoře na ochozech. Milan Kunc je skutečně velmi výrazný, je zastoupený v těch nejvýznamnějších uměleckých sbírkách Evropy. V Česku vystavoval v devadesátých letech v Belvederu a v roce 2022 v Praze, v Kampusu Hybernská.
Je to krásně opravený prostor, na úrovni paláce Kinských, jen o něm zatím tolik lidí neví, což je škoda. I proto doufám, že u nás se mu dostane pozornosti, jakou si zaslouží, a bude to taková hravá výstava, čemuž napovídá i její název A krása bude.
Pro mnoho lidí to navíc bude příležitost jeho dílo vůbec poznat, že?
To je bohužel u nás v Česku běžné, že s tím, co je v cizině úplně automatické a normální, máme velký problém. Na Západě jsou lidé od dětství naučení navštěvovat galerie a získávat z vystaveného umění novou pozitivní energii. U nás se jde tak maximálně do divadla, málokdy však na výstavy. A i ve veřejnoprávních médiích je výtvarné umění pořád tak trochu popelkou. Chápu, že třeba StarDance přinese mnohem větší sledovanost, ale program by měl být přece vyvážený.
Dbát na kulturu by se mělo mnohem více i ve školách, výtvarná výchova se dá dětem a studentům i přiblížit atraktivně, navíc je dokázáno, že právě výtvarná kultura posiluje v lidech kreativitu a fantazii. Proto i naše galerie má spoustu programů pro školáky, kde se mohou s uměním seznámit i jinak než jen ve školní lavici. A je to také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli nabízet všem návštěvu stálých expozic po celý rok zdarma.
Zatímco autorské výstavy jsou zpoplatněné. Za což jste občas terčem kritiky…
Nám to tak ale dává mnohem větší smysl, než když jsme měli volný vstup každý čtvrtek. Stálé expozice mají být zdarma, aby se lidé mohli bezplatně seznámit s uměním. A nevidím nic špatného na tom, mít zpoplatněné speciální, krátkodobé výstavy, které přinášejí velkou pracovní i finanční zátěž. Ale na druhou stranu ta částka není zase tak extrémní, když půjdu do kina, zaplatím stále dvakrát víc.
Foto Jakub Volný
Když se ještě vrátíme k výstavám, zaujala mě v jejich výčtu vernisáž japonského kaligrafa Kojiho Kakinumy. Hádám, že k němu máte coby japanolog a bývalý ředitel Sbírky asijského umění v Národní galerii blízko.
Koji Kakinuma je další výrazný světový mistr, který dělá performance v rámci představení tradiční kultury kaligrafie. Ale jde na to úplně jinou cestou, moderním způsobem, vzniká takový action painting. Díla to jsou opravdu hodně impozantní, hlavně tím, jak jsou velká. Kakinumovi se líbí prostor naší galerie, kde je může nechat „rozehrát“. Ale výstava je to velmi nákladná a připravit ji bude dost náročné. Jen dovoz děl sem bude stát více než milion korun.
Obrazy jsou velké, některé měří devět krát čtyři metry, naštěstí jsou děleny na jednotlivé části, jinak by se nám ani nevešly do vchodu. Nicméně už se na to všichni moc těšíme, už jen proto, že Koji Kakinuma dosud nikdy v Evropě nevystavoval. Zatím jen v Americe a v Asii.
Kurátorství se ujmete vy?
Ano, pro mě je to radost, nechci jen sedět v kanceláři a úřadovat. Ale je pravda, že kapacitu mám maximálně na jednu výstavu ročně. Těch ostatních se ujmou naši šikovní kurátoři. Chceme oslovit různá spektra návštěvníků, takže třeba v tomto roce máme tři výstavy, které se týkají hodně mladých, začínajících umělců, vlastně ještě studentů. Oslovili jsme tři školy. V únoru se představí se svou keramikou a porcelánem studenti ateliéru keramiky Milana Pekaře z pražské UMPRUM.
Další bude výstava věnovaná Technické univerzitě a její katedře designu, kde si lidé budou moci prohlédnout nejzajímavější magisterské práce za poslední tři roky, a na podzim se ještě představí studenti z železnobrodské sklářské školy. Myslím, že je důležité dát mladým začínajícím umělcům prostor právě v takové kamenné instituci, jako je ta naše. Navíc tím k nám můžeme přivést další mladé publikum.
Tomu by mohl napomoci i nový vizuální styl, který galerie mění po deseti letech. Co vás k tomu vedlo?
Deset let je dlouhá doba. Navíc oblastní galerie je takový trochu zavádějící název, neboť navozuje dojem instituce regionálního významu vystavující pouze regionální umění. A to není pravda. Máme třeba jednu z nejzajímavějších holandských sbírek nebo výbornou sbírku francouzské barbizonské školy z devatenáctého století. Klíčovým prvkem změny tak bude nové logo Galerie Lázně Liberec a hlavním grafickým prvkem písmeno L. Symbolizuje jak slovo Lázně, tak slovo Liberec.
Za změnou stojí grafik Štěpán Malovec, s nímž spolupracovali také tvůrci nových webových stránek ze studia Depozitiv. Galerie, Lázně, Liberec jsou teď hlavním mottem, které se objevuje v rámci vizuálního stylu i na webu.
Chystáte i nové funkce, že?
Web bude především přehlednější a lépe strukturovaný. Kromě informací o výstavách a dalších doprovodných akcích si tam lidé budou moci najít vstupenky nebo nakoupit věci z našeho design shopu. Jeho první část jsme otevřeli v prostorách galerie loni v říjnu a tu druhou budeme mít v provozu od 28. února.
Dbát na kulturu by se mělo mnohem více také ve školách, výtvarná výchova se dá dětem a studentům přiblížit i atraktivně.
Nabízíme v něm díla renomovaných designérů, která takhle pohromadě lidé v okolí nikde jinde neseženou. Důležitou součástí jeho nabídky jsou vlastní merkantilie, které vyrábíme často přímo ve spolupráci s vystavujícími autory.
Velkou výhodou vaší galerie je jednak její místo, protože leží na Masarykově třídě, jež v Liberci patří k nejhezčím, a pak také velká zahrada, kterou pro veřejnost v létě otevíráte. Máte s ní nějaké další plány?
Připravujeme architektonický projekt, jak by měla zahrada vypadat, aby byla opravdu návštěvnicky přátelská. Už nechceme, aby fungovala jako parkoviště, otevřít ji plánujeme pro širokou veřejnost. Vytvoříme v ní speciální stezky, po nichž budou moci lidé chodit a poznávat umění, s proměnlivou sochařskou výzdobou.
Namísto bývalé trafostanice chceme postavit rezidenční místo pro umělce, kde by mohli tvořit a kde by se mohly konat menší výstavy nebo workshopy. Ale jako vždy, bude záležet na penězích. Odhaduji, že se vejdeme do deseti milionů korun, a budu rád, když se nám projekt do dvou let podaří zrealizovat.
O tom, co vás přivedlo právě do Liberce, už jste mluvil, ale jaká byla vaše cesta k umění a co vás přilákalo právě k japonské kultuře?
Japonsko miluju, je to nádherná země. Mám rád její kulturu, léta se věnuju vztahům mezi Západem a Východem. A k umění jsem se dostal díky svým rodičům. Můj otec byl také historik umění a zakládal nynější středočeskou galerii, v dětství jsme s rodiči stále jezdili po památkách, po zámcích, hradech a tam jsem viděl pokoje vybavené orientálními předměty. A to mě bavilo.
Jsem vystudovaný kunsthistorik a japanolog, a když jsem po skončení univerzity začal pracovat v Náprstkově muzeu a pak v Národní galerii, překvapilo mě, že historie asijských zemí není vlastně vůbec pořádně zpracovaná. A tak jsem se tomu začal věnovat.
Udělal jsem výstavy japonského porcelánu a japonského laku, jedny z prvních v Evropě. Vydali jsme k nim katalogy, které jsou dnes ve všech muzejních knihovnách. Evropa tohle téma objevovala relativně pozdě. Nebo přehodnocovala ten svůj, řekněme, možná až koloniální pohled na Asii i samotné Japonsko.
Vracíte se do Japonska často?
Jezdím tam skoro každý rok, i teď tam budu mít nějaké přednášky na univerzitě. Japonské umění má nám všem stále co říci a jeho osobitost stále více objevuje i mladá generace, třeba skrze mangu či anime. A proto jsem rád, že budeme moci japonské umění čas od času představit i v naší galerii.
Japonská kultura je velmi zajímavá, je výrazně jiná než evropská, má jiná specifika, odlišný přístup k dekoru, perspektivě nebo využívá jiné výrazové prostředky. Ostatně Japonsko bylo od sedmnáctého do poloviny devatenáctého století zcela uzavřené světu, a pro řadu Evropanů tak bylo až mystickým místem.
Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučil japonsky?
Učil jsem se na univerzitě, ale nejsem překladatel, takže japonštinu užívám především v běžné komunikaci a při práci s odbornými texty a prameny.
Kolik musíte znát znaků, abyste si zvládl plynule číst?
Musíte jich znát nějakých osmnáct set, ale dohromady jich má japonština přes pět tisíc. Řada z nich se ale nepoužívá a společnost je vlastně nepotřebuje. Nebo jsou tak specifické, že i Japonci se musejí občas podívat do slovníku nebo na internet, co vlastně znamenají.
