V éře, kdy jádro kultu známých osobností tvoří pubescentní influenceři a moderátoři se sykavkami či dřívější kariérou v pornobranži, se úplně zapomnělo na lidi, kteří taky něco ovládají. Kupříkladu v 70. letech za skutečnou mezinárodní celebritu platil muž jménem Gérald Genta. Nevytvořil nic menšího než několikery nejikoničtější náramkové hodinky vůbec.
Ačkoli se říká, že život začíná až po čtyřicítce, pro Géralda Gentu začal o rok dříve. Způsobil to telefonát od Georgese Golaye, tehdejšího ředitele hodinářské značky Audemars Piquet.
Zkraje 70. let Genta pro Audemars Piquet pracoval jako designér (neboli „stylista“, jak se tenkrát v branži říkalo). V té době platil brand za příkladně konzervativní švýcarskou značku z kategorie haute horlogerie. Blitzkrieg v podobě levných – a přesných – quartzových hodinek se však blížil a bylo potřeba kvapně reagovat.
Druhý den po telefonátu Genta představil svůj návrh. A ten byl nejenom mimořádný, byl doslova radikální.
Představení modelu Audemars Piguet Royal Oak na hodinářském veletrhu Basel Fair v roce 1972 způsobilo menší šok. Světlo světa spatřily první luxusní sportovní hodinky na světě. Navíc byly celé v oceli.
Četl jsem vzpomínku jistého Martina Wehrliho, který tenkrát na veletrhu značku zastupoval. Ke stánku Audemars Piquet prý přicházeli hlavouni hodinářského průmyslu a uznale pokyvovali hlavou. Za rohem ale chytračili, jak model Royal Oak značku položí a oni ji potom za pakatel odkoupí.
Model v původní krabici, kterou také designoval Gérald Genta. | Foto Watchonista
Stal
se pravý opak. Záhy skutečně vypukla quartzová revoluce, jež
pohřbila desítky švýcarských hodinářů, ovšem Audemars Piquet
i díky svému revolučnímu modelu s lunetou s typicky viditelnými
šroubky nejenže vytrval, ale navíc nalezl nové, mladší
publikum.
Pro plodného Gentu byl přitom nákres Royal Oak jenom jedním z mnoha, neboť v té době údajně přicházel i s padesáti (!) návrhy denně. Inspiraci obvykle nacházel nikoli u konkurence, ale v běžném životě. Brzy platil za nejznámějšího hodináře, a tak si mohl užívat všech slastí života, jimž se jako příkladný bonviván nijak nebránil – ba spíš naopak.
Genta s manželkou Evelyne (oba vpravo) v Paříži
Jeho dobře zdokumentované bohatýrské životní eskapády jsou také v přímém rozporu s jeho velmi chudým dětstvím a dospíváním. Narodil se v roce 1931, jako dítě tedy zažil chudobu hospodářské krize a následnou druhou světovou válku. Jeho otec byl nemajetný italský přistěhovalec do Ženevy, matka Švýcarka, jež přišla o zrak.
Genta opustil školní lavice ještě před pubertou, aby rodičům pomohl se živobytím. Únik z reality nalezl v kreslení a malbě. Zachován je například jeho vlastní portrét, kde se zkraje 50. let vyobrazil jako rebelský beatnik v černém oblečení a s bradkou. Věnoval se také výrobě klenotů, později přemýšlel o módě, ale Ženeva nebyla městem světa fashion. Byla městem hodinek.
Zkraje 50. let pozice hodinářského designéra ani neexistovala, Gérald Genta ji v podstatě zavedl. Neúnavně objížděl všechny hodinářské domy v okolí a nabízel své návrhy. Dvacet franků za nákres a domů se vracel, až když vydělal tisícovku – i proto nejsou Gentovy designy vzácností u žádného švýcarského výrobce.
Štěstí se na něj usmálo nejdřív u značky Universal, pro kterou navrhl pilotky s názvem Polerouter. Výtečně se zavedl u značky Omega, kde se postaral například o model Seamaster Polaris v kombinaci titanu a zlata a také řadu Constellation (1952). S Omegou spolupracoval až do osmdesátek.
V době, kdy mu zavolal ředitel Audemars Piquet, už Genta platil za zavedeného hodináře. Pracoval pro více hodinářských domů, které si jej najímaly podobně, jako si tenkrát módní značky najímaly jistého Karla Lagerfelda.
Čtyři roky po úspěchu Royal Oak navrhl další legendu: Nautilus. Stejně jako u Audemars Piquet Royal Oak i v případě ocelového modelu Nautilus se Gentovi podařilo nalákat mladé publikum a pokropit živou vodou konzervativní značku, tentokrát Patek Philippe. Současně se zrodily jedny z nejdražších ocelových hodinek vůbec.
Foto Antiquorum
Patek Philippe Nautilus | Foto Antiquorum
Gérald Genta svůj status mezinárodní celebrity uměl dokonale přiživovat hochštaplerským stylem života. Doslova jako doma byl v palácích arabských šejků, asijských sultánů, ale i amerických miliardářů. Do Itálie létal soukromým tryskáčem pro oděvy z kašmíru nebo proto, aby poklábosil o designu se svým přítelem Giannim Agnellim (který nosil výhradně jím designované hodinky).
Po souši se pohyboval zásadně ve ferrari, což vzbuzovalo nelibost mezi ostatními švýcarskými hodináři. Byl mezi nimi sice považován za génia, avšak současně k němu pociťovali jistý despekt.
Oč víc se Genta cítil v Evropě zneuznaným, o to spíš se mu dařilo jinde, zejména v arabských a asijských zemích. V Singapuru založil s tamější bohatou rodinou Tayových vlastní brand a vytvářel hodinky pro bohaté klienty. Se smlouváním s bohatými šejky a vytvářením originálů na míru Genta neměl sebemenší problém, ba naopak.
Gérald fotí svou ženu Evelyne Genta na obchodním večírku v Ománu.
Často šlo ale o úplné bizarnosti – například řadu erotických hodinek, jejichž krabička po otevření začala hrát znělku ze série Emmanuelle.
Se vstupem do nového milénia Genta oslavil sedmdesátku a jeho kreativní schopnosti ustupovaly. Svůj brand přenechal Singapurcům a ti jej navzdory Gentovým snahám o resuscitaci nakonec prodali. Genta až do svého skonu v roce 2011 pilně načrtával další své nákresy a maloval.
Genta v roce 2011
Mimochodem, muž, který navrhl tisíce krásných hodinek, sám hodinky na ruce nosíval prý jen minimálně. A když už, tak na rozdíl od ostatních na pravačce. Snad tím doprovázel své krédo, jež je s profesí legendárního hodináře v krásném protimluvu.
„Jsem umělec, malíř. Nesnáším, když musím dodržovat časová omezení. Dráždí mě to.“
