Každý si něco neseme, i když je to pro nás vlastně nesnesitelné a určitě to už dlouho přenášíme, hrají si se slovy postavy v nové činohře Nové scény Národního divadla, v níž se i po vás chce, abyste něco snesli.
U vchodu do hlediště si můžete vzít svícen, talíř, obraz nebo dokonce koberec, s nimiž se ale neposadíte do hlediště, ale projdete schody dolů rovnou na scénu. V jeden moment hry s názvem Všem se nám uleví se začne všechno bytové příslušenství, které už je trochu veteší, dlouze katalogizovat, jako kdyby šlo o posvátné artefakty.
Na jevišti se před vámi otevře kvádrovitá dekorace obložená platy na vejce, z níž vyjde manželský pár v podání Marka Daniela a Martiny Preissové. Vynesli celotělové vlněné kostýmy, které působí hlavně pohodlně. A proč by si taky neudělali dobře?
Ustaraní rodičové se přísně drží tradic včetně slavnostní neděle s husou k obědu, jejich syn (Petr Vančura) ale nevypadá, že by byl vděčný za to, co mu rodiče „vydobyli“. Do bytu, který má zdědit, se tak brzy nastěhují noví nájemníci, kteří jednu takovou nedělní husu najdou v mrazáku.
Text mladé režisérky Elišky Říhové, pro niž jde o první divadelní zkušenost po studiu na DAMU, však není lineární anekdotou, spíše absurdní komedií s řadou dějových výpustek, jíž udává rytmus hlavně pětice bubeníků, nikoli uzavřené pointy v jednotě místa a času.
Téma bazírování na tradicích, které jsou mezigeneračně nepřenosné, by se mohlo snadno zvrhnout v tezovitou přednášku, Říhová se ale během půldruhé hodiny vyvléká z jednoduchých soudů hravostí.
Proto je tak škoda, když nechává najednou mladé postavy řešit, zda měla nalezená husa hezký život na biofarmě, nebo vtipkovat o nápoji maté, jako kdyby najednou nevyřčené generační pnutí musela doslovně, vtíravě a zkratkovitě pojmenovávat.
Její text je přitom nejsilnější tehdy, když se herci mohou točit na fragmentech říkanek, vyprázdněných frází a tragikomických výčitek, které stvrzují talent autorky, jejž se rozhodně vyplatí do budoucna sledovat.
To do Dejvického divadla už jdete na jistotu, pokud tedy seženete lístky. Drama Každý má svou pravdu od Luigiho Pirandella se tam mění ve výkladní skříň ansámblu, který tentokrát žene skoro každou větu, grimasu i gag do vyhrocené komediální hyperboly.
Klára Melíšková, Martin Myšička, Veronika Khek Kubařová, Hynek Čermák, Lenka Krobotová či Jaroslav Plesl hrají členy jedné širší italské rodiny, která se těsně po první světové schází v zakouřeném činžovním bytě, aby vyřešila záhadu.
Ve sto let staré hře, kterou v Dejvicích adaptoval režisér Michal Vajdička, nejde o nic zásadního, jako krádež nebo vraždu, jen o trojici nových nájemníků, kteří se do městečka přistěhovali. Tajemník (Lukáš Příkazký) prý doma vězní svoji manželku (Antonie Formanová), již tak pořádně nemůže navštěvovat její matka (Zdeňka Žádníková).
To si alespoň myslí skupinka příbuzných zcela posedlá drby a klepy, které mají často prozaické vysvětlení. V hlučné kuchyni se ale vztahy nových sousedů mění v obří konspiraci, již v jeden moment začne rozplétat i senilní prefekt v podání Ivana Trojana.
Název Každý má svou pravdu vám vlastně ještě před začátkem ozřejmí, o co na jevišti půjde, protože se skutečně začne ukazovat, že tahle záhada je do určité míry nerozluštitelná, každá z postav se ale vlastně spokojí se svojí verzí událostí.
Překvapit tak může vlastně jen míra fyzické komedie ve ztřeštěné nadsázce, kdy se v jedné místnosti potácí opilý prefekt, nedoslýchavá sousedka Jany Holcové i duo matka-dcera Melíškové a Kubařové, které sdílí stejné reakce i naddimenzované tělesné partie.
I když se tak zejména ve druhé polovině stanou některé gagy nebezpečně repetitivní, v Dejvicích mají v rukou pravděpodobně další divácký hit.
