Elizaveta Maximová patří k nejvšestrannějším herečkám současnosti. Teď má za sebou svou nejnáročnější roli vůbec – mentálně handicapovanou Mámu. Film vysílá v neděli večer Česká televize.
Ať už jde o OnlyFans tvůrkyni, matku procházející krizí, nebo ženu zataženou do mysteriózní vražedné události – Elizaveta Maximová dokáže napříč různorodými žánry, produkcemi i formáty vtisknout svým postavám živelnost, zranitelnost i tajemnost. Herečka studovala na pražské DAMU a za posledních pět let u nás patří k těm vůbec nejvytěžovanějším.
Jen za poslední dva roky hrála v bezmála patnácti projektech. Na poli celovečerního filmu spolupracuje především s autorskými tvůrci na nezávislé půdě, v předních a divácky úspěšných seriálech si vyzkoušela krimi, komedii, historický žánr i sociální drama. Objevila se také v zahraničních produkcích.
Ráda pracujete a pracujete hodně. Jak se vyvíjel váš vztah k práci?
Práce mi dává obrovskou energii, ale bere si i svoji daň. Já říkám, že filmaři často fungují jako kočkovité šelmy. Do toho jednoho běhu dáte veškeré síly. Je tam spousta adrenalinu, běžíte do krve. Ale posléze odpadnete zcela vysíleni.
Zároveň se teprve skutečně odpočívat učím. Když jsem do projektu zapálená, uzavřu se před světem a věnuji všechno pouze jemu, vše ostatní vytěsňuji. Což rozhodně není prospěšné pro vztahy a zdraví. Nicméně ten zápal a energie, které při tvorbě cítím, za to stojí.
Na hereckých školách nás work-life balance nikdo neučil. I když nám kladli na srdce důležitost psychohygieny, nikdo nám tehdy důkladně nevysvětlil, co to vlastně je. Šlo spíš o metodu pokus–omyl, než že bychom měli nosné vedení. Teď jsem točila se studenty FAMU a také na nich vidím, že když se točí, tak se prostě točí. Vše ostatní jde stranou. O to víc obdivuji filmařky, které mají děti a nemají třeba funkční a pevné zázemí.
Jak se pak v takovém tempu přeskakuje z projektu do projektu? Nezasahuje vám to do ztvárnění postav?
Už po přečtení scénáře, i když víte, že se bude točit až za rok, se podvědomě rozjíždí imaginace. Věcí i lidí si všímáte jinak, začínáte se nalaďovat na frekvenci postavy. Vnitřní práce a vztah s postavou vámi prorůstá mnohem dřív, než začne intenzivní příprava. Najednou si všímáte pro okolí neviditelných věcí. S postavou si tak podvědomě odžijete několik měsíců, díky čemuž může být proces příprav jednodušší.
Osobně vás vnímám jako charakterní herečku, vyhýbáte se jednotné typologii. Jak si k postavám hledáte cestu?
Každá postava je zcela jiná, pokaždé začínáte odznova. Vždy pochybujete a tápete. A kdo nepochybuje a netápe, jede z filmu do filmu s jedním výrazem a nemusí nic měnit. Mě by to zabilo, vnitřně bych chřadla. Zároveň ale chápu, že jakožto bezdětná a svobodná žena nemám velkou zodpovědnost za ostatní a mohu být plně ponořena v přípravách.
Při vytváření tedy musíte vždy pochybovat?
Je pochybnost a pochybnost. Dlouho jsem hledala herecké sebevědomí. To je tak křehké téma. Stejně jako s duší, kterou můžete lehce zaprodat. Všechno můžete ztratit, když půjdete moc daleko od sebe. Když dostanu nový scénář, vždy začínám s pocitem určité nevědomosti.
Ráda se zajímám, jezdím po hereckých workshopech v Evropě. Je to tak pestrý svět a jestli mi z týdenního workshopu zůstane pod kůží jedna větička, tak je to skvělý. Ke každé postavě jdete odznova, neplatí žádný algoritmus či ozkoušenost. Zároveň musíte pečovat o křehkost duše.
Teď se zeptám spíš prakticky. Jaký je pro vás stran podmínek a času rozdíl mezi filmem a televizí? Zatímco ve filmech spolupracujete především s nezávislými a autorskými tvůrci, v televizi se věnujete žánrové a systémem podepřené seriálové produkci. Jak moc je ta dynamika odlišná?
Artové projekty nemají tolik komfortní podmínky, což vyplývá z financí. Na setu je ale mnohem více času, jeho vnímání je celkově úplně jiné. Svět je poetičtější.
A seriálové natáčení je tedy více sešněrované a v hektičtějším tempu?
Hodně záleží na režisérovi. Podmínky jsou nastavené tak, že se musí stihnout co nejvíc obrazů za den a rozpočet se kolikrát osekává. Ale fakt záleží na tvůrčím týmu. Já chci a skoro až vyžaduji čtené zkoušky. Když víte, že na natáčení je málo času, musíte mít větší přípravu. To vám nikdo nezaplatí, ale když vás čeká osm obrazů denně, prostě musíte.
Stresuje mě, když se kvůli času bere první nebo druhý „jetí“ a nemůžete si na setu věci vyzkoušet. To hodně zasahuje do mého tvůrčího procesu, a proto je příprava před natáčením absolutně klíčová.
Vracíte se ke svým rolím a zpětně analyzujete svůj výkon?
Cokoli natočíte, vidíte až třeba za rok. Máte k tomu odstup. Díváte se na záznam té konkrétní doby, na své dřívější já. Kolikrát si při sledování říkám, že jsem něco mohla vést jinudy, jinak. Tehdy jsem ale ještě neměla tu zažitou zkušenost jako teď. A za rok bude vše zase úplně jinak. Na premiérách se vždy o zpětnou reflexi snažím. Pořád mám ale projekty, které jsem stále neviděla.
Jak se hledá v hereckém výkonu autenticita a co pro vás autenticita vůbec znamená?
Kolegyně a přítelkyně Klára Melíšková mi pomáhala s přípravou na Mámu. Jezdila jsem k ní na statek, kde jsme si hodně povídaly o životě, a vedla mě k dialogickému jednání a improvizacím. A ona mi říkala: „Nesnaž se být výborná, snaž se být opravdová, v životě i práci.“ To je věta, která mě velmi zasáhla.
Být v autenticitě a pravdě – když je člověk při sobě, v sobě, prodýchává se do nějaké podstaty a cítí, že je tady a teď, napne všechny smysly. Když jste vy sám plnotučná osobnost a máte vnitřní klid, i když hrajete neurotika.
Musí to vycházet z klidu. Dřív jsem nechápala, co znamená „nechat se hrát“. Ale to je „crème de la crème”, kam můžete vnitřně dojít. Když jste tak moc v postavě, že se odpojí herecké myšlení a překvapujete sám sebe, svým způsobem nad tím nemáte kontrolu. A to poznáte. Dotknete se něčeho tak moc silného, třeba jen na třicet sekund. Ale chcete k tomu směřovat už pořád. A na dalším projektu to bude třeba minuta.
Kolik takových minut jste měla při natáčení Mámy?
Nevím. Ale myslím si, že tam jsem přesně pochopila, co to znamená.
Foto Lukáš Oujeský
V jednom z rozhovorů jste řekla, že tohle byla vaše nejtěžší role…
Byla to nejtěžší a zároveň vnitřně nejkrásnější role. Musela jsem se vzdát všeho, co fungovalo. Když mi Jiří Strach roli nabídl, hned jsem ji přijala. Zároveň jsem mu ale řekla, že to je nehratelná postava. Je to obrovský risk. Půl roku jsem chodila na psychiatrii jako dobrovolník, to byla velká zkušenost, zejména lidská. Zapojila jsem úplně všechny herecké kouče, co jsem znala.
Neměla jsem k postavě klíč. Příprava mi nastavila spoustu zrcadel, ukázala mi spoustu věcí, u nichž jsem si neuvědomovala, že je mám. Jakkoli jsem běhala kolem té postavy a snažila se na ni nahlížet ze všech stran, věděla jsem, že optika je špatná. Ale když jsem začala chodit na speciální pohybové lekce, kdy vás učí napojovat se na vlastní tělo, pochopila jsem, že postavu mohu vést pouze přes fyzično, animálno, intuici.
To jsou sice přirozené věci, zároveň jsme ale všichni tolikrát „přemalovaní“. Bylo zajímavé sloupávat své vrstvy a dostat se na dřeň řekněme základní stavby. Trvalo to dlouho. Začínáte na sobě pracovat úplně jinak, než jste zvyklí. Prvotně u této metody zažíváte „wow efekt“, postupně jde o něco mnohem klidnějšího, ale silnějšího a objevného. Musíte ale vytrvat. Je to ve své bolesti krásná cesta.
Máma je zároveň dobovým filmem, což klade i další herecké nároky. Jak se vám obecně hraje v dobových produkcích, které jsou stylizovaným zachycením určité periody?
Miluju dobovky. Vždy si uvědomím, jak šťastný člověk jsem, mám vlastně možnost cestovat časem. Neustále se vyptávám a se zálibou pozoruju práci kostýmních výtvarníků, architektů, maskérů, vše mě upřímně zajímá. Ta míra detailů, kdy třeba jen délka rukávů naruší dobovou autenticitu, je fascinující.
Jaký máte vztah ke kostýmu a masce? Pracujete s nimi konceptuálně?
Kostým, maska a rekvizity vám roli mohou zabít, nebo i vytvořit. Je to extrémně důležité. Od začátku příprav s výtvarníky komunikuji. Zároveň si určité neviditelné části kostýmu dokupuji. A když už jdete nakupovat, říkáte si, kam by konkrétní postava šla, jestli do Pařížské, nebo do second handu. Říkáte si, jestli má postava vkus a jaký. Už na svět nahlížím jejíma očima.
Do kostýmu dávám vlastní věci, mám k roli pak větší vztah. V jedné minisérii mám hodinky po příbuzném. Uzemní vás to. Kostým vytváří chůzi nebo držení těla, vše je moc důležité. Na natáčení nosím i další drobnosti, které postavu dotvářejí. Nejsou třeba ani vidět. Uklidňují mě a dotvářejí přemýšlení postavy.
To mě přivádí k filmu Světýlka, kde vám většinu času není vidět do tváře. Jaká to byla zkušenost?
S Martinem Fingerem jsme si dělali srandu, že máme dvě herecké polohy – zatažené a uvolněné břicho. Beata Parkanová vás umí vtáhnout do své vize, světa i vyprávění. Film je velmi komorní, má křehké pomalé tempo. A stejně probíhalo i natáčení. Celý štáb tuto náladu udržoval ve všech chvílích. Pro mě to bylo snové, takřka v oparu něhy.
Foto Bontonfilm
Musíte dlouhodobě pečovat o svůj hlas? Jak důležitá je disciplína obecně?
To vás učí již na škole. Nejím zmrzlinu, případně jen v létě, a velmi málo. To jsou elementární věci. Každý herec má kontakt na ORL, co ho v pět ráno vezme na obstřik hlasivek. Ve škole se učíte, jak pracovat s dechem, abyste si hlas nevyřvali. V prváku vás vezmou na ORL, kde zkoumají hlasové rozpětí, hlasivky a sluch. A pak chodíte během studia opětovně a vidíte, že rozsah se zvětšuje. Od začátku k hlasu musíte přistupovat jako pracovnímu nástroji.
Druhým opěrným nástrojem je právě fyzická stránka. Na vašich stránkách jsem četl, že umíte spoustu sportů, máte tam dokonce i šermování…
To jsme se učili na DAMU. Ale musím říct, že jsem nebyla zapálený šermíř, teď toho vlastně trochu lituji. Vždy jsem totiž nenáviděla povinný sport. Na vysoké škole to pro mě byl obrovský šok, najednou máte šest tréninků týdně. To bylo hrozný. Zpětně jsem za to však vděčná.
Nejsme v Americe, kde herci mohou věnovat rok života přípravě na jednu roli. Snažíte se pravidelně udržovat v kondici? Kdykoli může přijít role s vysokými fyzickými nároky, jedno takové natáčení (série Rekordwoman) teď za sebou máte.
Jsem teď v pracovním kolotoči, zároveň je to ale otázka priorit. Když se chce, čas si uděláte. Teď mám priority trochu posunuté. Ale během vánočních svátků bych se ke sportu ráda vrátila. Cítím, že forma trochu upadá. Rekordwoman je dobová minisérie z prostředí atletiky. Nabídka přišla pár měsíců před natáčením. A věděla jsem, že na přípravu máme jen omezený čas.
Běhali jsem tak s Janem Pernicou, jenž připravoval i Václava Neužila na Zátopka. Běh jsem předtím nenáviděla. A až Honza Pernica mi ukázal, jak je to krásný sport. Sáhla jsem si na dno fyzických sil. Ve třicátých letech, kdy se série odehrává, zároveň nebyla ženská atletika profesionální. Trénovaly jednou týdně, jinak normálně pracovaly a staraly se o rodinu – tohle byla atletika na nejvyšší úrovni. Tak jsem si říkala, že vlastně trénuji víc než moje postava.
Marilyn Monroe také musela hrát na veřejnosti určitou roli. To, co vidíme na sociálních sítích, po tom tehdy prahla média. Petr Zelenka má ve hře Beckham větu „nastal konec bulváru, přišly sociální sítě a lidi o sobě začali psát hnusné věci sami“. Mně se třeba líbí Instagram Gillian Anderson. To je pro mě velká herečka. Ano, je tam sebeprezentace, ale zároveň tam je velký osobní vklad. Je drzá a spontánní.
Je to zajímavý nástroj k budování veřejného mínění o sobě samotných. Což se také může obrátit proti vám. Dáváte určitý obsah na sociální sítě, vzbuzujete určitý dojem v lidech a pak vám kvůli tomu nemusejí dát roli. Pro mě je důležitá autenticita, kterou v sobě v rámci sociálních sítí teprve hledám. Téměř nesdílím své soukromí, chci, aby za mě mluvila především moje práce. Už tak se před cizími lidmi vnitřně odhaluji dost.
Můj týden je kolikrát nabitý tak intenzivními zážitky jako za měsíce, ale nemám přirozené vnitřní pnutí k tomu, abych to ještě dokumentovala. Ale to je momentální, kdykoli se to může změnit.
Opravdu však nesouhlasím s obsazováním lidí na základě followerů, teď je to v hereckých kruzích téma na stole. Jsem ale ráda, že spousta režisérů, kterých si vážím, toto směřování také odmítá.
