Jak někde zazní smyčce Johna Williamse z ikonické melodie k Jurskému parku, přepadne mě nostalgie, protože Spielbergův film z roku 1993 byl mojí vůbec první návštěvou v kině.
Třetí Jurský svět, v němž se vracejí hrdinové právě z původních filmů a který zrovna přichází do kin, by to tak se mnou měl mít automaticky strašně jednoduché. Jenže jsem si spíš přál, aby tohle byla moje poslední návštěva kina na hodně dlouhou dobu.
Jurský svět s podtitulem Nadvláda uzavírá novou trilogii, v níž dinosaury zachraňují, cvičí a krotí Chris Pratt a Bryce Dallas Howard. Pokud si pamatujete předchozí díl Zánik říše, skončil vysvobozením části prehistorických tvorů ze zničeného ostrova Isla Nublar.
O čtyři roky později už dinosauři žijí mezi námi, pouze akorát občas potopí rybářské lodě nebo shodí auto z útesu, jak se dozvíme ze zpravodajské relace, jež nový film otevírá.
Pokud ale čekáte, že novinka bude řešit právě soužití lidí a ještěrů, na něž při kempování sprej proti medvědům úplně nestačí, režisér Colin Trevorrow vás rychle vyvede z omylu.
Pratt a Howard se totiž vydávají po stopách své geneticky naklonované „dcery“ z předchozího filmu, již unesli pytláci spolu s mládětem velociraptora Blue, které se také narodilo nestandardním způsobem. Jakkoli se za napsání předchozí věty stydím, pořád to není tak trapné, jako když to vidíte, a hlavně slyšíte na plátně.
Zatímco Pratt a Howard míří do dinosauří rezervace v Dolomitech, na scéně se objevují vědci z původních filmů, které hrají Laura Dern, Sam Neill a Jeff Goldblum.
Sice nenahánějí klony, ale řeší ekologickou katastrofu, již patrně způsobují obří prehistorické kobylky, které ničí úrodu. Opět se trochu ošívám po napsání předchozí věty, setkání polozapomenutých hrdinů z vašeho dětství však snímek vůbec neumí prodat, protože se krkolomně snaží vykoumat, jak by se stará a nová parta mohly potkat.
Celou dobu kolem toho kroužím, ale nejhorší na tomhle filmu opravdu je, že tu dinosauři vlastně nikoho moc nezajímají, protože mají všichni příliš starostí s nezajímavou, očividnou konspirací, již scénář osvětlí asi v patnácté minutě, a hledáním identity mladé dívky.
Když si dvě postavy začnou uprostřed generické akční scény vyprávět o tom, že „kvůli výčitkám vězíme v minulosti“, bolestně si vzpomenete, jak dokázal první Jurský park šponovat napětí jen třesoucí se vodou ve skleničce, když se blížil tyranosaurus, nebo když v se v prázdné kuchyni před raptory skrývala Hammondova vnoučata.
Tady se však látka opět mění v neživotnou fosilii, která nevyvolává žádný úžas, strach, zápal, nic. Jen všeobjímající nudu, která v duchu současných blockbusterů střídá jednu světovou lokaci za druhou – Pratt se třeba honí s dinosaury na Maltě, kde s těmito tvory bují černý trh. Pokaždé jde ale o atrakci zcela umělohmotnou, až si říkáte, jaká je škoda, že žijeme v době, kdy jsou těmi největšími velkofilmy marvelovky a tohle.
Zkuste možná přeběhnout do vedlejšího sálu, je velká šance, že tam potkáte Cruise.
