Důstojné pokračování, nebo film, který nikdo nepotřeboval? Viděli jsme Gladiátora II režiséra Ridleyho Scotta, možná nejvyhlíženější film konce letošního roku. Očekávání ale raději kroťte, což je ještě eufemisticky řečeno…
Ridley Scott má v Hollywoodu speciální pozici. Sedmaosmdesátiletý veterán sice svoje nejlepší filmy natočil už před několika dekádami, jeho jméno je však i v posledních letech spolehlivou značkou. V Hollywoodu ho mají rádi hned z několika důvodů.
Kolem jeho titulů, které tradičně přilákají áčkové hvězdy, pokaždé vznikne aura události, o níž se mluví, někdy dokonce i v souvislosti s Oscary, jakkoli hlavně v technických kategoriích. Mají ho rádi i studioví hlavouni, protože točí rychle a spolehlivě, takže mu není třeba posílat na plac script doctory, aby mu koukali pod ruce při případných přetáčkách.
Výsledek pak většinou nikoho úplně nerozhicuje, jde ale zároveň většinou o neurážející standard, nad nímž se dá alespoň mluvit o poctivém řemeslu, když už nejde pochválit nic dalšího. Někdy je to horší (Vetřelec: Covenant či Exodus), někdy lepší (Marťan nebo Poslední souboj).
V případě druhého Gladiátora, který právě vstupuje do kin, se sice v kuloárech proslýchalo, že šlo o chaotickou produkci, při níž se zranilo několik lidí a ochranáři si stěžovali na kruté zacházení se zvířaty, dalo se to ale svést na zmatky s hollywoodskými stávkami. Horší je, že novinka odhaluje, že Scottův způsob práce má přece jen limity.
O tom, že nebyl důvod se ke Gladiátorovi vracet, nemá smysl psát, to je všem jasné, Scott se studiem Paramount se to ale rozhodli udělat stylem toho nejlínějšího „legacy sequelu“.
Tedy pokračování, které je v některých motivech zároveň i remakem milovaného pětioscarového filmu z roku 2000, který udělal hvězdu z Russella Crowea a popustil stavidla filmům jako Troja, Král Artuš nebo Alexander Veliký.
Takže o co jde? Paul Mescal tu hraje Lucia, tajného syna Croweova Maxima, což nejenže cynicky pošlapává odkaz původního filmu, jde ale i o známou scenáristickou berličku.
S její pomocí směšně pajdaly už nové Star Wars či poslední bondovky, kde se také v duchu telenovely protagonisté na poslední chvíli dozvěděli, že jsou něčí bratři či dcery, což mělo patrně přidat na osudovosti a dodat motivaci tam, kde jinak bolestně chyběla.
Tady se s Luciovou honbou po pomstě propojují jalové palácové intriky, které směřují nejprve k souboji s generálem Pedra Pascala, u nějž se máme patrně přidržovat sedačky, jenže obě postavy se před tím viděly asi dvakrát?
Srovnejte to s pečlivým build-upem, jímž se proti sobě štvali Maximus s Commodem Joaquina Phoenixe v původním filmu, a získáte představu, jak nervydrásající pro vás nové klání v Koloseu asi bude.
Místy si dokonce říkáte, jestli není chyba ve vás, že už možná opravdu máte poruchu pozornosti, kvůli níž se nedokážete vůbec napojit na cokoli, co se na plátně odehrává, slova jako tempo, rytmus či gradace ale v podání Gladiátora II ztrácejí jakýkoli obsah.
Scott tady zkrátka režíruje jak ponocný, jehož se možná marně pokoušeli probudit ve střižně, což bylo patrně jediné místo, kde se dělo něco opravdu dramatického.
Bohužel se zde neprodá ani bezelstný patos původního filmu, který mu tak dodával šťávu na základní, až pudové úrovni, jež diváka donutila se držet Maxima jako klíště.
Jenže Mescal… Mescal se na roli vůbec nehodí. Jdou mu menší, komorní dramata typu Všichni moji cizinci nebo Aftersun, jako lídr v kristuskách, který má ostatní burcovat do boje, není přesvědčivý.
Vypadá, jako kdyby musel primárně burcovat sám sebe, jako kdyby všechnu tu zuřivost, o níž se neustále jen mluví, tahal vyloženě z paty, protože je zvyklý na mnohem jemnější práci s emocemi.
Už dlouho tady nebyl takový „miscast“, kdy si říkáte, jak to Ridley mohl nevidět a myslet si, že chybějící charisma geroje prostě zalátá armáda trenérů v gymu. Přitom to opravdu důležité, tíhu konfliktu vedeného pomstou, unést vůbec nedokáže.
Samozřejmě za to nemůže jen on. I kdyby Lucia hrál někdo jiný, jen těžko se vypořádá s mrtvolně nenápaditým scénářem, kvůli němuž nejde ani o onen bujarý „chlapský“ blockbuster typu Top Gun: Maverick, který také zapadal do kastlíku zmíněných legacy sequelů, jenže aspoň skrze Toma Cruise předával euforický optimismus, jemuž nešlo nepodlehnout.
A nelze se vůbec bavit ani o zajímavém režisérském excesu, jako byly v poslední době Megalopolis nebo Joker: Folie à Deux, což jsou velkofilmy, které teď zpětně chcete vzít kompletně na milost.
Tady totiž římské bakchanálie spočívají v tom, že si postavy sdělují, jak nesmějí zapomenout na své kořeny, a že jejich činy jsou ozvěnami minulosti. Nebo to byla budoucnost? Přítomnost? Je to jedno, asi máte představu.
Pozornost tak kradou CGI souboje s nosorožci, opicemi či žraloky postrádající zemitost, která by prodala práci kaskadérů, již zde tvůrci evidentně vidí jen jako jednu z lehce nahraditelných alternativ jedničkám a nulám. Že je obraz zase protažený filtrem, z něhož vám má být patrně šoufl, jde poznat i z traileru.
Jediný, kdo si to trochu užívá, je Denzel Washington v roli obchodníka s otroky, který všechny různě osahává, syčí na ně nebo je podřezává, bohužel sem ale přicupital z úplně jiného filmu, což ještě umocní zabité finále.
Ne, ukázkovější příklad nesoudné, avšak zároveň vypočítavé marnosti, tedy toho, co je špatně na současném Hollywoodu, jsme tu už dlouho neměli v tak ryzí podobě.
Pokud se o Deadpoolovi s Wolverinem dalo říct, že je vítězstvím marketingu nad filmem, nový Gladiátor ukazuje, že nemusíme mít pifku jen na komiksy. Ale zase je fajn, že horší blockbuster už letos patrně neuvidíme.
