Původně chtěla být jazzovou zpěvačkou. Když si však v šestnácti poslechla nahrávky operní legendy Marie Callas, bylo rozhodnuto. Mezzosopranistka Bella Adamova vystudovala klasický zpěv v Londýně, Kolíně nad Rýnem a Hannoveru a improvizaci na basilejské hudební akademii. Před několika lety se vrátila do Prahy, kde jako dítě vyrůstala. A v tradičně svázaném prostředí klasické hudby hned způsobila menší poprask.
Její kosmopolitní přístup k životu i k repertoáru nelze přehlédnout. Napříč žánry se pohybuje s lehkostí, která je v klasické hudbě vzácná. Přirozeně přepíná mezi několika světovými jazyky, ráda spolupracuje s umělci mimo svůj obor a hudbu vnímá jako prostředek k vyprávění vlastního příběhu – vždy skrze ucelený koncept.
Narodila se v Grozném, hlavním městě Čečenska, krátce před začátkem válek. S rodinou nejprve odešla do Moskvy, odkud se kvůli rostoucímu útlaku čečenské komunity v Rusku přestěhovali do Prahy. To jí byly tři roky.
Foto Elizaveta Kuznetsova
O sobě říká, že je dítětem „třetí kultury“ – tak se v angličtině označují lidé, kteří vyrůstají mimo svou původní komunitu a kombinují různé kulturní vlivy. Na své kořeny je hrdá, zároveň ale přiznává, že dotěrných dotazů na svůj původ za těch pár let působení v Praze dostala už příliš.
Životní výzvy dokázala přetavit ve svou největší devízu – vnitřní sílu a otevřenost k překračování hranic. Zatímco jiní by bojovali s pocitem neukotvenosti a s neschopností hudební kritiky je jakkoli zaškatulkovat, Bella si přesahy napříč žánry i kulturami vyloženě užívá a naprosto cíleně se vymyká všem zažitým představám o operní pěvkyni.
S grácií sobě vlastní zpívá písně Gustava Mahlera, Händelovy árie, skladby soudobých autorů a k tomu přidává špetku jazzu i improvizace.
Téma domova a sounáležitosti se odráží i na jejím posledním albu There is Home z roku 2023. Natočila ho společně s německým pianistou Michaelem Geesem a najdete na něm písně Mahlera, Mussorgského či Brittena, ale i improvizace na poezii Anny Achmatovové, Pabla Nerudy či vlastních básní.
Netradiční koláž na přebalu, za níž stojí oceňovaná fotografka Michaela Karásek-Čejková, v konzervativním prostředí klasické hudby vzbudila lavinu kritiky a údivu. Bellu to však jen povzbudilo k dalšímu překračování zažitých mantinelů.
Jméno Bella Adamova se na české hudební scéně objevilo zničehonic. Čím to?
Bella Adamova se objevila, protože je strašně tvrdohlavá a nemůže si pomoct. A ví přesně, co chce.
A co tedy chce?
Já vím, že v Česku se to moc nenosí, že člověk to má spíš skrývat. Ale všechno je to promyšlené. Nepřemýšlela jsem jen nad tím, jak to dělat po umělecké stránce, ale sledovala jsem kariéru ostatních umělců, kteří jsou dva tři kroky přede mnou.
Pozorovala jsem, co dělají, na jaké soutěže jezdí a co se s nimi potom stalo. Nebo kdo je jejich agentem. Jednoduše řečeno, snažila jsem se zjistit, proč jsou tam, kde jsou. A pak jsem se snažila udělat všechny ty možné kroky, abych se dostala tam, kde jsou oni.
Takhle jsem se třeba přihlásila na písňovou akademii festivalu Heidelberger Frühling. Nevyšlo to, zkoušela jsem to třikrát a ani jednou mě nepřijali. Ale nakonec jsem stejně zpívala na jejich festivalu.
Nebo písňová soutěž Franze Schuberta v Grazu. Jela jsem tam a věděla jsem, že chci vyhrát. Kvůli tomu jsem oslovila profesora písně, klavíristu Jana Philipa Schulze v Hannoveru – je to specialista na soudobou hudbu a hodně jeho studentů vyhrávalo soutěže.
Když jsem za ním přišla s repertoárem, který jsem chtěla na soutěži přednést, na všechno mi řekl ne. Diskrétně jsem uronila slzu, protože jsem pochopila, že se budu muset naučit milion nových věcí, které budou složitější než to, co jsem chtěla přednést. Ale tahle zkušenost mě nakonec strašně posunula a formovala můj současný umělecký profil.
To bylo v létě 2022, ale přípravy začaly dávno předtím. Nad tou soutěží jsem přemýšlela asi pět let, než jsem tam vůbec jela. To, že jsem teď vidět víc, je důsledek deseti let opravdu systematického přemýšlení o tom, co chci, čeho jsem schopná a co mi jde.
Foto Michaela Karásek Čejková
Prolínání mezi různými žánry a kulturami je pro vaši tvorbu charakteristické. Jak si vysvětlujete, že se tak stalo?
Začalo to na škole v Londýně, kde jsem studovala na Trinity Laban Conservatoire of Music and Dance. Tam jsme měli například soutěž v improvizaci. Ale láska k různorodým věcem ve mně byla vždycky. Nevím proč, odjakživa mě to přitahovalo.
Po škole jste se ale vrátila do Prahy. V jednu chvíli jste také dělala v rodinné kavárně v centru.
Dlouho se mi nedařilo. Třeba během covidu se mi nezrušil žádný koncert – žádné jsem totiž neměla! Nebyl to pro mě krok zpátky, spíš život jako obvykle. Zas tolik jsem toho neztratila, jen jsem viděla, jak tyhle věci chodí. Dál jsem se připravovala na soutěže a pracovala jsem na sobě.
A práce v kavárně? I když byly lockdowny, měli jsme aspoň otevřené okénko. Byla jsem ráda, že mám kam jít.
Ale pak se to náhle zlomilo. Kdy to bylo?
To byla soutěž Schumann in Zwickau v červnu 2021, kde jsem vyhrála hlavní cenu. Chvíli nato jsem jela do Innsbrucku na soutěž barokní hudby. Nic jsem nevyhrála, ale zjistila jsem, že se vůbec můžu dostat do finále. A to bylo příjemné zjištění.
Vždycky jsem měla nějaký vnitřní pocit, že to dobře dopadne, ale nevěděla jsem jak. Ale když ti svět začne naznačovat, že to možná vidí podobně, začneš nabírat na odvaze.
Strašně mi taky pomohlo sledovat živé přenosy ze soutěží. Najednou tu byl důkaz, jak neperfektní jsou i ti, co vyhrávají. Nemyslím to nijak zle – je to fajn pocit, že člověk nemusí být bezchybný, aby uspěl. Jen musí mít něco extra.
Foto Petr Chodura
Co myslíte, že to „extra“ je? Nebo alespoň u vás?
Autenticita a přístup k sobě samému. Point of view. Mít názor. Dobrých zpěváků a hudebníků je spousta a každý má něco jedinečného. Já ráda sdílím svoje vlastní příběhy skrze hudbu a improvizaci. Tomuto způsobu interpretace se v angličtině říká radical vulnerability – radikální zranitelnost. Díky improvizaci se dostanu do přítomného okamžiku mnohem rychleji. Je to pro mě forma meditace.
Tvůj strmý vzestup loni vyvrcholil, alespoň prozatím, vystoupením na londýnském festivalu BBC Proms. Společně s Českou filharmonií pod vedením Jakuba Hrůši jste ještě s dalšími sólisty provedli Janáčkovu Glagolskou mši. Nebyl pro tebe takto stylový návrat do Londýna jistým zadostiučiněním?
Totální! Z Londýna jsem odjížděla v roce 2014 – s titulem v kapse, ale bez práce. Nebyla jsem nejúspěšnější ze třídy, nedostala jsem se na magistra. V té době jsem měla zdravotní potíže a prošvihla předzpívání. Takže návrat na BBC Proms byl pro mě absolutním zadostiučiněním. Londýn je v naší branži něco jako Mount Everest.
V Londýně teď také sídlí vaše nová agentura, IMG Artists, která vás od loňského prosince zastupuje. Naopak v rámci české scény se o vás stará agentura Makropulos. Jak vůbec práce s agenty funguje?
O tomhle jsme s Martinou Výrkovou (ředitelkou agentury Makropulos, pozn red.) mluvily od začátku – že naše spolupráce bude primárně zaměřená na Českou republiku a Slovensko. Je to logické, protože menší agentura, byť sebelepší, jednoduše nemůže dosáhnout na celý svět. Mám strašnou radost, že jsem součástí Makropulos, ale tohle je realita.
Takže jsme si hned na začátku řekly, že když přijde něco ze zahraničí, bude z toho mít radost i za mě. Je to poctivý člověk, kterého respektuji, a v Česku jsem si nemohla představit lepšího parťáka, který by do toho šel se mnou. Mám někoho, komu můžu důvěřovat – a to je dar, který rozhodně nepovažuji za samozřejmost. Od začátku mě v tom podporovala.
Reprezentování zahraniční agenturou je často pro uměleckou kariéru velký milník. Co od toho čekáte vy?
U mého současného agenta Thomase Waltona mně imponovalo, že zastupuje zpěváky s výrazným a specifickým profilem. Často pracují s konceptuální dramaturgií, dělají soudobou hudbu a snaží se hledat nové cesty. Navíc zastupuje i dirigenty – a to je pro mě perfektní kombinace.
Oslovila jsem ho, protože nejsem mainstreamová. Nepojedu do Metropolitní opery předzpívávat Verdiho árie. Možná se to v budoucnu změní, ale teď to nejsem já. A bylo mi jasné, že nemůžu být u jen tak nějakého agenta, který chce být součástí standardního operního provozu.
Všechno se stalo tak, jak mělo. Když jsem o něm poprvé slyšela, měla jsem pocit, že právě on bude můj agent. A pak jsem mu půl roku nepsala – čekala jsem na svůj moment. Ten přišel právě na BBC Proms. Mých osm taktů si vysloužilo hodně pozitivních recenzí. Slyšela jsem, že tam Thomas byl, a tak jsem se mu ozvala.
Jak a podle čeho si vybíráte repertoár?
Třeba teď zpívám to, co jsem se učila, když mi bylo osmnáct. Ale tehdy jsem na to ještě vůbec neměla hlasovou kapacitu. Od začátku jsem například věděla, že chci zpívat všechny mahlerovské písně. Jediné, co mi ještě zbývá nastudovat, je Píseň o zemi. To je jediný Mahler, kterého si musím zazpívat, než umřu. Všechno ostatní je mi – s trochou nadsázky – jedno.
Pro můj hlasový typ existuje skvělý repertoár, ale v Česku se moc nehraje. Moje vysněné role jsou Charlotta z Werthera, Lukrécie z opery „Zneuctění Lukrécie“ Benjamina Brittena nebo Carmen. To největší přání s novou agenturou je dostat se k uměleckým snům, ale taky správným větším operním rolím.
Chcete se víc posunout na operní pódia?
Určitě, hraní mě strašně baví. Mluvím hodně o koncertní činnosti, protože mě baví i dramaturgie – vždycky mě to táhlo k vytváření konceptů. Ale v opeře jsi jako pěvec součástí velké mašiny. Když se to povede, je to sen, když ne, je to prostě jen práce.
Kromě promyšleného repertoáru máte, zdá se, také hodně promyšlenou image. Do jaké míry hraje ve vašem uměleckém světě koncept brandu?
Vždycky se mi líbilo, jak transparentní je Lady Gaga, když o sobě mluví jako o umělkyni. To ona vnímá svou práci spíš jako brand – je to ona, ale zároveň není. Podle mě skromnost k personě umělce nepatří, to patří do naší soukromé sféry. Spousta lidí se ale stydí mít ambice a přemýšlet o tom, jak na ostatní působí. Já o tom přemýšlím taky – ale ne ve smyslu sebe sama, spíš ve smyslu svého umění.
Svoje umění vnímám jako Gesamtkunstwerk. Pro mě je koncert především estetickým zážitkem. V ideálním světě bych chtěla vytvářet projekty tak, aby nešlo jen o dramaturgii a program, ale i o to, co budu mít na sobě, jaké bude světlo, videoprojekce – a klidně i vůně nebo květiny v prostoru. Kdyby nebyly limity rozpočtu, řešila bych i to, co si mají obléct hosté a jaké koktejly budou pít. V ideálním světě bych byla kurátorkou všeho. Sleduju svůj instinkt a snažím se vcítit do sebe – co mi přijde správné.
Máte někoho mimo hudební branži, s kým se vám dobře spolupracuje?
Spolupracovat s fotografkou Michaelou Karáskovou, která vytvořila cover k albu „There is Home“, pro mě byla velká věc. Strašně se mi líbí, co dělá. Když jsem se chystala ji oslovit, byla jsem si jistá, že mi nikdy v životě neřekne ano. A nakonec se z nás staly kamarádky. Stejně tak mě baví tvorba Nikol Bokové. Obě přemýšlejí globálně, nejen v rámci svého oboru. Mám také ráda estetické cítění designéra Martina Kohouta.
Na tyto spolupráce často není vyhrazen rozpočet. Fotografie k cédéčku jsem financovala z vlastních zdrojů. Našla jsem stylistku a make-up artist a do celého projektu šla s tím, že to bude moje investice, protože takhle to chci.
Mrzí mě, když na to nemám čas. Když jsem měla míň práce, měla jsem tyto věci o hodně více vypiplané. Ráda bych třeba dlouhodobě spolupracovala se stylistou, abychom měli všechno připravené dopředu.
Foto se svolením Belly Adamové
Cédéčka jsou v dnešní době také určitým způsobem koncept.
Cédéčka jsou dneska strašně drahá vizitka. Je to piece of art, nevnímám to komerčně – nebo alespoň do té doby, dokud nebudu mít nějaké větší jméno. Buduji tím něco, co po mně zůstane, jak mě lidé budou vnímat. To je to, co po naší umělecké činnosti zůstává. Co zůstalo po Marii Callas? Její nahrávky.
Tenhle způsob koncepčního myšlení mám spíš od popové a mainstreamové hudby. Björk. Kendrick Lamar. Radiohead. Ale taky třeba sopranistka Anna Prohaska. Nebo pianista Michael Gees, se kterým jsem natočila poslední dvě CD.
Určitě tedy nevymýšlím kolo. V zahraničí se tohle všechno děje, nejsem průkopnice.
Jak tedy přemýšlíte o svých dalších krocích? A co máte v plánu v blízké budoucnosti?
V plánu mám jak komorní nahrávky, tak nahrávky s orchestrem. Určitě to bude hudba dvacátého století. S Pavlem Černochem a Janem Bartošem připravujeme mimo jiné písňový cyklus Leoše Janáčka, Zápisník zmizelého, který vyjde také jako nahrávka pro Supraphon.
V Praze budeme 9. dubna uvádět cykly písní Almy a Gustava Mahlerových. V Dánsku a ve Francii chystáme inscenované koncertní provedení baletu „Sedm smrtelných hříchů“ od Kurta Weilla. A s dirigentem Tomášem Netopilem připravujeme barokní program.
Foto Celina Friedrichs
Co byste si do budoucna přála pro českou scénu?
Aby se klasická hudba nedávala někam stranou, mimo ostatní kulturu. Byla bych ráda, kdyby nás ostatní umělecká odvětví přivítala mezi sebe. Pořád se na nás dívají jako na podivíny, kteří k nim nepatří, ale i my jsme součástí kultury. Na druhou stranu si za to částečně můžeme sami. Ráda bych, abychom přestali kulturu rozdělovat podle žánrů a začali o ní přemýšlet jinak.
Když přemýšlím o repertoáru, přemýšlím o tématech. Bavíme se o lásce, o pocitu vyděděnosti, o rasismu, o nerovnosti pohlaví – a o tom, jak se můžeme spojit, abychom o těchto tématech skrze umění debatovali. Mám do budoucna vymyšlených několik projektů, které přesahují hranice klasické hudby, a chtěla bych, aby se o nás zase víc mluvilo v mainstreamu. Obecně nemám ráda rozpory. Cílem je pro mě spíše sjednocovat.
