Derniéru inscenace Racek živě přenášenou z Dejvického divadla vidělo ve čtvrtek víc než třicet tisíc lidí ve vyprodaných kinosálech po celém Česku, novinku souboru s názvem Krkavci zatím zhlédlo jen pár desítek šťastlivců. Proč se o ní mluví jako o jedné z nejvýraznějších premiér sezony?
Jméno vyzdvihovaného divadelního režiséra Jana Friče se v posledních letech v médiích objevovalo ani ne tak v souvislosti s novou tvorbou, jako spíš se situací v živé kultuře obecně. Svěřil se s tím, že načas hledá práci mimo obor, protože se ani v jeho pozici nejde režií důstojně uživit, aby zároveň neslevil z kvality.
I v Krkavcích, jedné z her, s nimiž se vrátil, postavy v jednu chvíli kvůli financím nemohou žít tak, jak byly zvyklé. Po smrti průmyslníka Vignerona se kolem vdovy a třech dospělých dcer začínají slétat dravci v tělech právníků i architektů, kteří jim s větší či menší mírou úlisnosti tvrdí, že po nebožtíkovi podědí jen pakatel – a že by se zbylého majetku měly vlastně zbavit.
O dramatu, které napsal francouzský spisovatel a dramatik Henry Becque už na konci devatenáctého století, se nyní v reakcích píše, že ukazuje korozivní účinek peněz na lidské vztahy, což má být prý „stále aktuální“.
Kde byste ale čekali zjevný moralizující vykřičník, Frič s dramaturgyní Martou Ljubkovou spíš staví záludnější otazník – minimálně v tom, kdo je vlastně oběť.
Už úvodní obraz večírku ještě před zprávou o odchodu patriarchy v sobě má lehkou ironii, kdy herci s mikroporty „dabují“ zastaralou slovenskou televizní inscenaci promítanou přímo na scénu, jejíž kostýmované kašírovanosti upouštějí páru – a i když už je jasné, že na tom jsou vdova s dcerami zle, nezdá se, že by si to ve všech drobných uchechtnutích plně uvědomovaly.
Na scéně Dragana Stojčevského imitující jakousi smuteční síň se jedná především performativně. Krkavci v podání Ivana Trojana, Tomáše Jeřábka a Jaroslava Plesla pozůstalým Kláry Melíškové, Veroniky Lazorčákové, Antonii Formanové a Anny Fialové sdělují své manipulace blahosklonným způsobem, své záměry však odhalují mimoděk, totiž bezuzdným hltáním nabízených chlebíčků.
Foto Patrik Borecký
Foto Patrik Borecký
Sami také něco přinášejí, ale opět hlavně v přefouknuté zdvořilostní zkratce, když se v náručích truchlících žen kupí další a další pugéty čerstvě nařezaných květin, které mají imitovat upřímnou soustrast tam, kde patrně žádná není.
Inscenaci, o níž se už teď mluví jako o nejlepším kusu Dejvického divadla za poslední roky, se celkově nedá upřít tento balanc zajímavých paradoxů, kdy jistě sledujeme tvar celkem průhledný a nepřekvapivý, zároveň však soustředěný a vtahující, který si i přes jasně vymezené motivy zachovává jistou interpretační nepoddajnost.
Notoricky stále vyprodaná scéna s Krkavci na konci dubna zavře, aby se mohla pustit do dlouho plánované rekonstrukce, která mimo jiné navýší kapacity hlediště o zhruba padesát míst.
Při takovém zájmu to bude patrně plivnutí do moře – už od září by ale mělo být možné vidět nejen tuhle dejvickou novinku v prostorách bývalého multikina Galaxie, na jehož úpravy se rozjela i sbírka. Jak ostatně v Krkavcích zdůrazňuje Trojanův Teissier: obchodní jednání se nesmí přerušovat!
