Její obrazy působí harmonicky a tiše. Křehká kompozice složená z abstraktních fragmentů a znaků navozuje dojem klidu, připomíná osobní deníkové záznamy zahalené do současné estetiky.
Antonii Stanové ještě nebylo ani třicet let, po jejich jemných obrazech tvořených ikonickými tahy a zdánlivě nahodilými skvrnami dnes však touží každý milovník moderního umění.
Malířka, která studovala v ateliéru umělce Jiřího Davida na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, začala obrazy tvořit jako deníkové zápisky.
„Postupně jsem na plátna zaznamenávala symboly, pracovala jsem s písmem a šiframi, které pro mě něco znamenaly. Z tohoto principu vizuálně vycházím dodnes, moje tvorba se ale abstraktizovala, čím dál více se vzdaluje od konkrétních významů,“ popisuje Antonie Stanová.
V roce 2019 tehdy teprve třiadvacetiletá umělkyně představila svou první sólovou výstavu v pražské galerii Kvalitář, od té doby se stala fenoménem české umělecké scény a svými ikonickými obrazy uhranula i milovníky umění v zahraničí.
Svoje obrazy tvoříš jako osobní deníkové záznamy, to proto teď nemívají názvy?
Svoje první obrazy jsem původně číslovala, pojmenovávala je daty, kdy vznikly. Navazovalo to na to, jakým způsobem tvořím, kdy obrazy jsou něco jako deníkové záznamy složené z prvků a fragmentů, které pro mě byly nějakým způsobem významné. Věřím však, že obraz je svým vlastním jazykem.
I proto jsem nechtěla svoje obrazy nazývat a navádět tím diváka k tomu, jak je má číst. Člověk si na význam umění musí přijít sám, v rámci kontextu, ve kterém se na něj dívá a na základě toho, jak na něj působí.
To souvisí i s tím, jak k umění přistupuješ obecně…
Ano, nejsem velký fanoušek přesvědčení, že člověk musí umění nějak zvlášť rozumět. Samozřejmě, čím větší má někdo erudici, tím lépe si dílo dokáže zařadit. Každý ale umění vnímáme sami pro sebe, prostřednictvím vlastní zkušenosti. Proto z něj dokáže mít prožitek každý, není to jen záležitost elit.
I proto je tvoje tvorba tak úspěšná na sociálních sítích?
Sociální sítě mají obrovskou výhodu právě v tom, že díky nim dnes umělci nejsou nutně závislí na systému galerií, a umění se tak vymaňuje ze své elitní role. Především Instagram tak pro umělce dobře funguje, každý si tam může vybudovat platformu a sám tak svoji tvorbu prezentovat.
Já sama nějakým způsobem záměrně pracuji s vizualitou obrazů, u které by se dalo říct, že je líbivá. Takže na Instagramu, který je na vizualitě a určité povrchnosti postavený, se může snadno uchytit.
Je Instagram pořád hlavním kanálem, přes který svoje obrazy prodáváš?
Bývaly doby, kdy jsem přes něj prodala většinu svojí tvorby. Dnes už to nedokážu posoudit, protože všechny zájemce odkazuju na galerii, kde si mohou obrazy prohlédnout a přes kterou tak dnes jde většina prodejů.
Zmiňuješ, že na sociálních sítích si může uměleckou platformu vytvořit každý. Nedevalvuje to podle tebe umění?
Trochu ano. Instagram dnes v mladší generaci umělců používá téměř každý. Pozitivem je právě to, že se tak mohou vyhnout systému galerií, který má spoustu problémů a úskalí. Zároveň sama cítím, že se tak z umění stává rychlá komodita, do určité míry devalvuje.
Na sociálních sítích tak dnes najdeme spoustu umění, které spadá pod pojem „zombie abstrakce“, tedy obrazy, které jsou sice líbivé a dobře se prodávají, ale jsou vyprázdněné. Takové umění ale postupně trh vyselektuje.
V jakém smyslu?
V tom smyslu, že umělci, kteří jsou úspěšní jenom na Instagramu, tvoří obvykle velmi ploché umění. Samozřejmě to, jestli je dílo dobré, nebo špatné, je dost subjektivní a cit pro umění si člověk vykrystalizuje chozením na výstavy a tím, že se s ním potkává v realitě. Takže ano, Instagram vám může pomoct dostat se do povědomí, a je pak na tom umění, zda se dokáže prosadit i v uměleckém světě mimo sociální sítě.
Jak se u těchto děl určuje cena?
Právě tím, jestli vás zastupuje galerie, v jakých sbírkách se objevíte, kdo ve vás vloží důvěru. Relevantní je i to, kolik výstav máte tady nebo v zahraničí. Například v momentě, kdy vás začne zastupovat zahraniční galerie, ceny vašeho umění se mnohonásobně zvýší. Zároveň se to ale nestane ze dne na den, je to plynulý vývoj.
Cena děl Antonie Stanové, kterou dnes zastupuje galerie Kvalitář, začíná na sedmnácti tisících korun. Její velkoformátové obrazy se však prodávají za cenu okolo sta tisíc korun.
A když jsi zatím jako umělec odkázaný jen na Instagram?
Funguje to tam stejně, pořád je to o tom, kdo v tebe vloží důvěru. Tady to nemusí být galerie, ale například známý influencer. To umění většinou objektivně hodnotu nemá, je to pouze materiál. Cena se pak tvoří právě celým tím procesem na trhu a samozřejmě se může stát, že je jen uměle nafouknutá.
Kolik svých obrazů obvykle prodáš?
Je to různé. Tím, jakým způsobem pracuji, tedy že na plátna prvky a znaky postupně vpisuji, mi někdy trvá vytvořit jeden obraz měsíc i více, ale někdy třeba jen týden. Momentálně se mi daří prodat většina toho, co vytvořím. Nejvíce jsem za jeden měsíc prodala myslím osm obrazů, pak je ale období, kdy neprodám nic.
Tvoříš i obrazy na zakázku?
Netvořím, udělala jsem to jenom jednou. Tehdy mi byla sympatická vize klienta, kterému se líbily dva obrazy a přál si takový, který by spojoval aspekty obou do jednoho. Obecně to ale nemám ráda, v přístupu, kterým tvořím, se to ani úplně nedá. I když totiž dbám na vizuální stránku, pořád pracuji hlavně s osobními pohnutkami.
Když říkáš, že pracuješ s vizualitou, která je v jistém smyslu líbivá, nebojíš se toho, že se tvé obrazy budou podobat jiným věcem, které jsou zrovna trendy?
,
Myslím, že je přirozené, že si jsou některé díla podobná. Znovu to souvisí se sociálními sítěmi a tím, že člověk přichází do kontaktu s obrovským množstvím umění, ale i jiných podnětů. Inspirace u historických, ale ani současných umělců se nedá nikdy vyloučit, všichni nasáváme spoustu vjemů, které nás chtě nechtě ovlivňují.
Mě
například velmi inspiruje poválečná abstrakce, umělci jako Cy Twombly nebo Jean-Michel
Basquiat. Samozřejmě se snažím pracovat tak, abych já sama neměla pocit, že se moje
obrazy až příliš něčemu podobají, zároveň si ale netroufám tvrdit, že mě nic
neovlivňuje. Proto se snažím s inspirací pracovat spíš vědomě a věřím, že
si ve svých obrazech udržuji vlastní výraz, který je rozpoznatelný.
