Dcera Václava Kaprála. Milenka Bohuslava Martinů. Manželka Jiřího Muchy. Lépe ji však charakterizují slova o svědomitosti, houževnatosti a unikátním hudebním talentu. Skladatelka a dirigentka Vítězslava Kaprálová se během kratičkého života dokázala prosadit v oboru, který byl až do té doby výsadou mužů. Od jejího narození uplynulo 110 let.
„Kam přišla, přinesla s sebou jaro,“ napsal o ní Bohuslav Martinů. Hudební skladatel byl jejím mentorem. Jejich vzájemné chvíle nabývaly na důvěrnosti do té míry, že pětadvacetiletý rozdíl ani manželský stav Martinů nebyly překážkou ve vztahu milostném.
Ona sama přitom popisuje jaro v jednom ze svých dopisů jako nejprotivnější dobu v roce. Inteligentní, charismatická a energická hudebnice se narodila uprostřed zimy. Mrazivého rána 24. ledna 1915 se v Brně rozezněl první tón příběhu, který měl otřást základy československé hudební scény. Do rodiny hudebníků přibyla holčička Vítězslava.
Dostala jméno po mamince a jako by předznamenávalo její budoucí zápasy i triumfy. Vítězslava Kaprálová přišla na svět v době, kdy se Evropa zmítala v chaosu první světové války. Odešla z něj předčasně o pouhých pětadvacet let později, když se kontinent řítil do další světové katastrofy.
Dítě mezi notovými osnovami
Dům Kaprálových v Brně pulzoval hudbou od rána do večera. Malá Vítězslava vyrůstala obklopená tóny klavíru ze soukromé hudební školy svého otce Václava Kaprála. On sám byl žákem Leoše Janáčka a mezi jeho žáky zase patřil například i Milan Kundera.
Kaprálova tvorba byla ale značně poznamenaná depresivním obdobím války, kde byl nasazen, a vyznačovala se těžkou melancholií.
I matka, uznávaná zpěvačka a pedagožka zpěvu, formovala její první kroky ve světě hudby. Byť se narodila do hudební rodiny, nikdo nemohl tušit, že právě drobná Vitulka či Vitka, jak se jí říkalo, má jednou namířeno fenomenálním způsobem rozbít skleněný strop hudebního světa. Přesto to dokázala a zanechala za sebou mnoho pozoruhodných klavírních, komorních, orchestrálních i vokálních děl.
Už v raném dětství zhudebňovala své imprese z pohádek. Její vrstevnice se teprve učily psát písmena, ona už první noty. V devíti letech dokázala přenést své hudební představy na papír v podobě plnohodnotných skladeb.
Otec Václav v ní viděl více než jen talentované dítě. Její talent byl nesporný a on v ní rozpoznal pokračovatelku svého uměleckého poslání.
Konec dvacátých let přinesl mladé Vítězslavě první velké rozhodnutí. Zatímco společnost očekávala, že tak jako dívky její společenské vrstvy bude směřovat k manželství a rodinnému životu, ona si volí cestu, která tehdy platila za výhradně mužské teritorium.
A svým kolegům se chtěla stůj co stůj vyrovnat. V jednom ze svých početných dopisů píše „nejsem talent ženskej, ale chlapskej“. Ostatně na svůj absolventský koncert šla ve fraku, který jí ušila maminka.
S taktovkou v ruce
Přihláška ke studiu skladby a dirigování na brněnské konzervatoři ovšem tenkrát doma způsobila pozdvižení. Otec Václav si to nepřál. Žena s taktovkou byla tehdy považována za stejnou raritu jako žena za volantem závodního automobilu.
Pod vedením Viléma Petrželky v kompozici a Zdeňka Chalabaly v dirigování rychle prokazovala, že její talent dalece přesahuje genderové předsudky tehdejší doby, a pětileté studium jako jediná v ročníku dokončila.
Její skladby z tohoto období, zejména „Klavírní koncert d moll“, už nesly známky vyzrálého tvůrčího myšlení. Dostala za něj i své první velké ocenění, cenu dirigenta Františka Neumanna.
Cen a ocenění se měla dočkat ještě mnoha. Na rozdíl od mnoha svých současníků nehledala inspiraci v pouhém napodobování velikánů minulosti. I když si nechávala radit od těch nejlepších, její hudební jazyk si od počátku razil vlastní cestu. Projevovala hluboké sociální cítění a citlivé vnímání přírody a své imprese otiskla i do své tvorby.
Pražské intermezzo
V Praze se koncem třicátých let střetávaly různé umělecké proudy. Pro Kaprálovou bylo studium na Mistrovské škole pražské konzervatoře nejen příležitostí k dalšímu uměleckému růstu, ale i vstupem do světa kulturní elity první republiky.
Pod vedením Vítězslava Nováka prohlubovala své kompoziční mistrovství. Dirigentské umění cizelovala pod dohledem legendárního Václava Talicha. Její tvorba z tohoto období odráží rostoucí sebejistotu. V díle „Čtyři preludia pro klavír“, později pojmenovaném „Dubnová preludia“, kombinuje tradice a modernu, což se stalo jejím charakteristickým rukopisem.
Pařížské výsluní a stíny
Po skončení pražských studií chtěla pokračovat v zahraničí. Paříž představovala poslední výspu svobodné umělecké tvorby v Evropě stále více ovládané totalitními režimy.
Pro Kaprálovou znamenalo stipendijní studium ve francouzské metropoli vrchol její umělecké dráhy. Pod vedením Charlese Muncha rozvíjela své dirigentské umění.
Tou dobou už je v blízkém kontaktu se skladatelem Bohuslavem Martinů, který zde žil s manželkou Charlotte. Zpočátku jí pomáhá a seznamuje se svými kontakty, má rovněž možnost konzultovat s ním svá díla.
Foto Bohuslav Martinu Centre in Policka, CC BY-SA 3.0 CZ / Wikimedia Commons
Bohuslav Martinů
Jejich vztah se postupně prohlubuje a patří k nejpozoruhodnějším uměleckým spřízněním české hudební historie. I když věkový nepoměr je znát i v korespondenci jejím rodičům.
„Martinů mě otravuje hlubokým filozofováním,“ píše Vítězslava. Říkají si Písnička a Špalíček. Rozdíl čtvrt století ani manželství Bohuslava Martinů nezabránily vzniku hlubokého pouta, které se odrazilo v tvorbě obou skladatelů.
Ve vzájemné korespondenci se mísí umělecké diskuse s osobními vyznáními a profesionální respekt s intimní náklonností.
V Paříži později vznikly i její nejodvážnější skladby. „Variations sur le carillon de l’église St-Etienne-du-Mont“ představují brilantní syntézu francouzských vlivů s jejím osobitým hudebním myšlením. „Suita rustica“ zase přetavuje inspiraci lidovou hudbou do moderního hudebního jazyka.
Žena před orchestrem
Moment, kdy se poprvé v svých dvaadvaceti letech v Lucerně postavila před Českou filharmonii, aby dirigovala svou absolventskou práci „Vojenskou symfonii“, představoval více než jen osobní triumf. Byl to okamžik, který otřásl samými základy konzervativního hudebního světa.
Štíhlá postava mladé ženy v tmavých šatech opásaných světlým páskem s taktovkou v ruce představovala živoucí důkaz, že hudba nezná pohlaví.
„Vojenská symfonie“ byla mimořádné zralým dílem. Namísto očekávané „ženské“ lehkosti a lyričnosti přinesla monumentální zvukovou architekturu plnou dramatických zvratů a nečekaných harmonických postupů. A každým taktem její autorka popírala dobové představy o „ženském“ komponování.
V listopadu roku 1937 její výkon natolik zapůsobil, že se jí dostalo osobního poděkování od prezidenta Edvarda Beneše, který přišel na premiéru. Udělala na něj tak velký dojem, že ji v exilu několikrát finančně podržel.
O rok později zazářila na mezinárodní scéně, když tuto skladbu uvedla s renomovaným Symfonickým orchestrem BBC v Londýně. „Večer jsem zahajovala koncert hned po hymně. Jeden Mister mně povídal, že to moje číslo bylo dosud nejhezčí a že o mně svět moc a moc uslyší, abych si na to jednou vzpomněla,“ psala z Londýna.
Je třeba mít radost z maličkostí, zpívat vždycky a usmívat se, jak nejvíce to jde.
Vítězslava se vrátila do Paříže plná života. Vedle hudebního studia vedla taneční soubor a byla ve svém živlu. „Je třeba mít radost z maličkostí, zpívat vždycky a usmívat se, jak nejvíce to jde,“ píše v dopisech matce a myslí si i na zkušenou v Americe.
Jenže v dalším roce byla Československá republika obsazena a vše začínalo nabírat nový směr. A bohužel právě v době, kdy se její umělecký výraz plně vyhranil a kdy měla najít osobní štěstí v manželství s mladým spisovatelem a později válečným zpravodajem Jiřím Muchou, její život pomalu směřoval ke konci.
Foto Antonín Erich Nový
Jiří Mucha
Poslední tóny
Jaro 1940 zastihlo Kaprálovou s manželem, synem malíře Alfonse Muchy, v Montpellier, kam uprchli před postupující německou armádou.
Ještě stačila rodičům napsat: „Prosíme o Vaše požehnání a doufáme oba, můj drahý Jirka i já, že Vám budeme moci oplatit všechny starosti láskou a pohodlím až do příchodu vnoučků, a i potom. Kluk bude Ondřej po Jirkově dědovi a dceruška po tatínkovi Vendulka (Václava). Ještě ovšem počkáme, nejde to tak jedna dvě. To už budeme u Vás, věříme z hloubi duše a těšíme se nesmírně, Vaše Vitulka a Jiří Muchovi.“
Jenže v době, kdy jim dopis přišel do Brna, už ležela v sanatoriu v Montpellier a zbývaly jí necelé tři týdny života. Navzdory zhoršujícímu se zdraví pracovala do posledních sil na svých „Rytířských baladách“. Její poslední skladba zůstala nedokončená a symbolizuje předčasně přervaný život své tvůrkyně.
Volné dílo
Vítězslava Kaprálová s Jiřím Muchou
Údajná tuberkulóza ukončila skladatelčin život 16. června 1940, dva měsíce po svatbě v pouhých pětadvaceti letech. Zprávu o její smrti vysílal rozhlas BBC a tak se to dozvěděl i její otec Václav. Později se objevila lékařská zpráva, která o tuberkulóze nevypovídá. Dle provedené laparoskopie byla příčinou úmrtí nejspíš tyfoidní horečka či břišní nádor.
Zemřela v době, kdy svobodná Evropa prožívala své poslední dny. Dílo Vítězslavy Kaprálové, čítající přes čtyřicet opusů, je živoucím svědectvím o síle talentu, který se nedal spoutat dobovými konvencemi. Její skladby, znovu objevované současnými interprety, promlouvají k dnešnímu posluchači s překvapivou naléhavostí.
Hudbu Vítězslavy Kaprálové činí jedinečnou její nezaměnitelný autorský rukopis. Kompozice se vyznačují nebývalou harmonickou představivostí, odvážným vedením hlasů a především naprostou uměleckou poctivostí.
V orchestrálních dílech je znát mistrovské zvládnutí velkého aparátu, v komorních skladbách zase intimní výpověď o nejhlubších lidských pocitech. Její písňová tvorba představuje vrchol české vokální literatury své doby. Dokázala v ní spojit dokonalé pochopení textu s působivým hudebním zpracováním. Česká akademie věd jí v roce 1946 udělila členství in memoriam.
Od roku 1998 se o výjimečný hudební odkaz Vítězslavy Kaprálové stará kanadská organizace The Kapralova Society. Tato společnost se zasloužila o vydání kompletního skladatelčina díla jak v tištěné podobě, tak na hudebních nosičích. V roce 2015, kdy uplynulo sto let od jejího narození, jí BBC Radio 3 věnovalo pětidílný rozhlasový dokument v rámci pořadu „Composer of the Week“.
I když Vítězslava Kaprálová odešla příliš brzy, jako první česká dirigentka a jedna z prvních profesionálních skladatelek otevřela cestu dalším generacím umělkyň. V době, kdy rovnost příležitostí zůstávala vzdáleným snem, dokázala svým talentem a pílí překonat všechny překážky. A to rovnou na mezinárodní úrovni.
Nejslavnější díla Vítězslavy Kaprálové
- Smuteční pochod pro T. G. Masaryka
- Sbohem a šáteček
- Dubnová preludia
- Klavírní koncert d moll
- Smyčcový kvartet, op. 8
- Ritornel pro klavír
- Jarní poutník
- Vojenská symfonieta