Uvěřili tomu, že když se jim daří v byznyse, budou skvělými lídry. V politice pak ale prosazují jen svoje zájmy. Tak popisuje oligarchy americký politolog Jeffrey Winters, který se ve své práci vládě bohatých dlouhodobě věnuje. S Forbes.cz mluvil odborník z chicagské Northwestern University před svojí návštěvou Česka – v červenci přijede přednášet na festival Meltingpot do Ostravy.
Chystáte se na přednášku v Česku, v zemi, kde je předsedou vlády Andrej Babiš – druhý nejbohatší člověk v zemi, který koncentruje ekonomickou, politickou i mediální moc. Musí to tu pro vás být docela zajímavé, ne?
Je pro mě čest, že zrovna u vás můžu mluvit o oligarchii. Andrej Babiš je klasickým příkladem procesu, kdy se bohatství koncentruje ve stále menším počtu rukou a velmi malý okruh lidí dokáže využít svoje prostředky k politickému vlivu. Většímu, než mohou mít kdy mít obyčejní občané.
Jak je možné, že oligarchové jako Babiš mají sympatie a úspěch u lidí? V čem jim imponují?
Vědí, že musí mluvit tak, jako by bránili obyčejné lidi. Ale ve skutečnosti jejich kroky pomáhají bohatým a ubližují nebohatým. Obyčejní lidé jsou často naštvaní a frustrovaní kvůli obrovským ekonomickým nerovnostem ve společnosti, ale pořád je fascinuje moc. A bohatství je formou síly a prestiže. Představují si, jaké to je, nemuset pracovat, koupit si cokoli, cestovat, dělat, co je napadne. Okouzluje je to a říkají si: „Wow… To je teda život!“ Jenže to se neděje jen tak. Oligarchové tvrdě pracují na tom, aby vypadali jako celebrity, a ne jako sobečtí bohatí lidé, co profitují z nerovnosti. Skrývají fakt, že většinu svého času vlastně využívají svou moc k tomu, aby byla společnost ještě víc nerovná.
Proč vlastně oligarchové usilují o politické funkce? Ve své práci říkáte, že jejich motivací je chránit svůj majetek. Nebylo by pro ně výhodnější soustředit se jen na svoje byznysové aktivity a držet se v pozadí?
Ano, hlavním úkolem všech oligarchů je chránit svoje bohatství – a to využitím svého bohatství. Vzhledem k tomu, že sociální nerovnost ve společnosti může být citlivým a nebezpečným tématem, oligarchové se obvykle radši drží mimo pozornost. Když už se objeví na veřejnosti, je to na pečlivě naplánovaných akcích, kde předvedou, jací jsou filantropové, kteří pomáhají společnosti, chudým a slabým. Avšak teď žijeme v éře, kdy se oligarchové cítí bezpečně. Mají obří ega a bublina, ve které žijí, je plná lidí, co jim slouží a neustále jim lichotí. Až sami sebe přesvědčí, že měli v byznysu úspěch, protože jsou talentovaní a geniální. Pokud jim nic nehrozí, snadno uvěří, že jsou perfektními kandidáty na státní lídry.
A usmyslí si, že můžou řídit stát jako firmu?
Věří, že by mohli, i když tyto systémy jsou naprosto odlišné. Politika je pro ně především zdroj extrémní moci, žene je také jejich marnivost. Někdy to může být šance i pro růst jejich byznysu. A navíc si užívají to, že můžou ostatním něco nařizovat. Oligarchové ale nemusí mít politickou moc, aby ovládali společnost. Všechna ta současná pozornost, která se na takové oligarchy jako Babiš upírá, se nakonec obrátí proti nim, vzbudí u společnosti odpor. Ale teď si ještě užívají předstírání vládnutí.
Zdá se, že demokracie oligarchům svědčí. Nemá proti nim vlastně žádné páky. Je to tak?
Oligarchové jsou s demokracií velmi spokojeni, dokud jsou schopni kontrolovat a řídit systém – a přesně to dělají. Systém demokracie založený na občanské angažovanosti a oligarchii využívající ekonomickou moc je pro ně v podstatě nejstabilnější a ideální politický vzorec. Dovolíte lidem, aby využívali jistou svobodu, ale ta svoboda nemůže být použita k prosazení rovnosti a spravedlnosti. Z pohledu oligarchů je mnohem lepší ovládat lidi spíš na základě řízené svobody než na základě přímé represe.
Trump, Berlusconi, Babiš… Jsou to jen výjimky, nebo bude počet oligarchů v čele států či vlád růst?
Možná jejich počty ještě dekádu či dvě porostou. Ale když se podíváme do historie, obvykle je pro bohaté velmi riskantní být takhle moc vidět. V současnosti žijeme v období, kdy jsou bohatí odvážní a chlubí se svými prostředky. To ale nebude dlouho trvat.
Proč to lidem zatím nevadí? Říkal jste, že frustrace ve společnosti je…
Oligarchové s politickou mocí v demokratických zemích velmi úspěšně využívají hněvu a frustrace lidí a směrují je proti snadným cílům, jako jsou menšiny, přistěhovalci, lidé odlišných náboženství… To poslední, co chtějí, je, aby se ten hněv obrátil proti nim, bohatým. Jenže přesně to se stane. Vždycky to tak je… A pak se oligarchové stáhnou z politiky a veřejného života a přesunou se do nepřímého vlivu a k sociální nadvládě.
Řekl byste, že stát bez oligarchů je zdravý stát? Nebo v něm mají oligarchové své místo?
Svobodné země jsou stratifikované. To znamená, že v nich existuje obrovská ekonomická nerovnost kombinovaná s politickou rovností – tedy jeden člověk, jeden hlas. Samozřejmě je to jen formalita, která platí při volebním dni. Všechno ostatní ve společnosti, včetně vlivu a moci, je nerovné. A to se projeví – třeba v tom, kdo může kandidovat a nakonec zvítězí ve volbách, co bude agendou a podobně. A oligarchové jsou normální součástí naší extrémně nerovné demokratické společnosti. Ze společenských věd víme, že komunity, kde je silná nerovnost, jsou slabší a musí se vyrovnávat s patologiemi, jako je násilí, konflikty, sebevraždy. Opakem oligarchické demokracie ovšem není absolutní rovnost. Můžeme se ale lehce přibližovat směrem k rovnosti, aniž by to přešlo do extrému. Tím bychom zachovali to, že se lidé snaží a mají cíle, a zároveň by tím vznikly komunity, které jsou mnohem zdravější.
Dá se tedy říct, že společnost destabilizují?
Ano, velká nerovnost je vždy zdrojem nestability. Nerovnost totiž nelze udržet bez nadvlády a donucování.
Jak oslabit jejich moc?
Přestože se oligarchové na většině věcí neshodnou, jeden názor je spojuje: jak by se měly přerozdělovat zdroje. Nechtějí, aby jim stát bral peníze daněmi a používal je na sociální programy. Když už se na chudé peníze musí dát, chtějí to udělat sami a být oslavováni v lesklých časopisech za svoji štědrost. Získávají tím větší a větší sílu. Oligarchové se spoléhají na něco, čemu já říkám průmyslová obrana bohatství. Díky ní mají jistotu, že se vyhnou placení daní. Začíná to tím, že se ujistí, že daňový systém je co nejméně redistributivní, že nepřerozděluje. Oligarchové dávají přednost regresivní prodejní dani (funguje v USA – pozn. red.) a DPH před progresivním zdaněním, které více doléhá na bohaté a méně na chudé lidi. Ve chvíli, kdy vybojují zápas o daňový systém, průmyslová obrana bohatství ukryje peníze oligarchů v neprůhledných jurisdikcích po celém světě, takže se mohou daním vyhnout. Čím složitější daňový systém máme, tím snadněji toho mohou jejich právníci a účetní zneužít. Takže lobbují za co největší zmatečnost a složitost, jakou jen mohou vymyslet.
Čím více výjimek, tím lépe?
Nejvíc je děsí jednoduchý daňový systém. Pokud existuje několik daňových pásem a není možné s nimi manipulovat, je to pro oligarchy největší katastrofa. A kromě jednoduchosti je pro ně ještě strašákem transparentnost. Většina vlád sbírá data o příjmech, ale ne o bohatství. Bohatství je považováno za soukromou věc. Přitom kdyby o něm vláda sbírala data, může pak zisk lépe zdanit. Daňové ráje existují jen kvůli jednomu: brání bohatství oligarchů před zdaněním. OSN by se měla snažit takové tajné jurisdikce zavřít, jsou často malé a nemají armádu.
Lze se vlastně zbavit vlády oligarchů, aniž by utrpěla demokracie a kapitalistický ekonomický systém?
Oligarchové díky kapitalismu extrémně zbohatli, ale existovali dávno předtím, než se z něj stal globální ekonomický systém. Rozvrstvení bohatství je tu tisíce let. A oligarchy tu máme díky koncentraci tohoto bohatství. Jsou vlastně výsledkem extrémní nerovnosti. Jestli nechceme, aby oligarchové ovládali naši společnost ve vlastním zájmu, nemáme jinou možnost než řešit nerovnosti, které oligarchii vytvořily. Moderní demokracie jsou navrženy tak, aby byly v napadání oligarchů neúčinné. Musíme přehodnotit, co to je demokracie a politická rovnost. Dokud to neuděláme, budou nám tu oligarchové vládnout.