Co láká ženy na platformě OnlyFans? A proč si muži platí za iluzi blízkosti? Film Barbory Chalupové Virtuální přítelkyně odhaluje, že digitální intimita je mnohem víc než obchod.
Do českých i slovenských kin vstupuje diskutovaný dokument Virtuální přítelkyně v režii Barbory Chalupové, spolutvůrkyně například oceňovaného dokumentárního snímku V síti. Její nový film se zabývá celosvětovým fenoménem, novým druhem sexuální práce na populární platformě OnlyFans.
Filmařka ve snímku s rozpočtem více než osm milionů korun zachytila tři ženy, které se rozhodly pro kariéru v online sexbyznysu. Pojí je česko-slovenské kořeny i to, že všechny tři mají – k překvapení režisérky a patrně i mnohých diváků – manžela či partnera.
Nejtěžší pro Chalupovou bylo se k ženám vůbec dostat. „Začalo to tím, že mi Bára poslala opravdu hrozivý e-mail,“ komentovala na projekci snímku jedna z účinkujících vystupující pod přezdívkou Dory.
„Rychle jsem se poučila, že rozhodně nedává smysl nikomu psát dlouhé maily s referencemi předchozích prací. Všechny to jen děsilo. Oslovovat musím na Instagramu a rozhodně nemám zmiňovat film – mrtvé médium jejich rodičů. Mám prostě napsat, že spolu něco natočíme,“ líčí bez příkras se smíchem režisérka.
Další překážkou byla nahota. „Jak ji v takovém snímku mít, ale tak, aby to nebylo bulvární,“ přibližuje tvůrčí úskalí Chalupová. „Myslím, že nakonec jsme se s tím vypořádali citlivě,“ věří.
Dvaatřicetiletá Barbora Chalupová mluví i přemýšlí s nebývalou kadencí. Rovně střižená ofina tmavých vlasů se jí drobně vlní na spáncích. Výrazné zlaté náušnice, černé minimalistické šaty a kožená bunda. Chraplavý hluboký hlas koresponduje s tvrdostí a kontrastuje s empatií, jež z Chalupové rovným dílem vyzařují.
V rozhovoru jsme mluvily třeba o tom, proč by Virtuální přítelkyně nemohla vzniknout dříve než dnes, s jakými předsudky režisérka na plac vstupovala, co ji při natáčení šokovalo, co muži na OnlyFans ve skutečnosti hledají a proč to vlastně vůbec není sex. Nebo proč každá jedenáctá žena z generace Z přemýšlí o podobné kariéře.
Máte za sebou zahraniční prezentace i festival dokumentárních snímků v Jihlavě. Jaké jsou první ohlasy?
Myslím, že pozitivní. Jsem ráda, že diváci film pochopili. Říkám to, protože jsem se obávala, že kvůli tématu OnlyFans mohli čekat větší bulvár. Nám šlo ale o něco jiného. Ten film vlastně vůbec není o sexu.
A o co vám šlo?
Zajímalo nás, jak společnost vnímá intimitu a soukromí a jak se to vnímání proměňuje. Virtuální přítelkyně je spíš o samotě a potřebě blízkosti v dnešní online době.
A jak se to proměňuje? Při sledování jsem si vzpomněla na přelom milénia – ukradenou videokazetu Pamely Anderson a Tommyho Lee zachycující jejich pohlavní styk.
Myslím, že i dnes by to byl skandál. Už jen proto, že generace Z dle průzkumů týkajících se vnímání sexuality vychází konzervativněji než mileniálové. Rádi bychom se viděli jako otevření. Pravda ale je, že debata o sexu je v rodinách stále velmi komplikovaná a náročná.
Foto Aerofilms
Foto Aerofilms
Plánujete s filmem i osvětu?
Ze začátku jsme o tom vůbec neuvažovali. S dalšími a dalšími projekcemi roste zájem o zkrácenou edukativní verzi, která by sloužila pro osvětové diskuse a mohla třeba putovat i do škol. O to zajímavější je, že je to něco, co vzešlo od diváků, samovolně vyplynulo. Asi proto, že ve filmu jen obnažuji realitu, ten svět jsem nijak neglorifikovala. Dokumentem je tak protknutá určitá úzkost, samota bytostně spojená s online světem.
Před natáčením jsem trpěla předsudky, přiznala jste. Jakými?
Největším omylem bylo, že ženy, které dělají tuto práci, nebudou mít partnera. Nedokázala jsem si představit, že by na něj ještě našly emocionální kapacitu. Tu dennodenně čerpají na tisíce fanoušků, se kterými navazují velmi blízké vztahy, neustále si s nimi píšou a volají.
Zároveň jsem si myslela, že by partneři žen na OnlyFans jejich povolání těžko snášeli. Jednak kvůli žárlivosti nebo zkrátka z podstaty, že se jejich partnerka „vystavuje“ cizím mužům. Že jim dává pocit intimity, důvěry, možná i lásky. To, že má jedna z protagonistek filmu manžela a zbylé dvě partnera, mě upřímně překvapilo.
Co vás ještě překvapilo?
Také jsem byla přesvědčená, že absolutní většina uživatelů podobných platforem jsou single muži. Ti, kdo partnerku zrovna nemají, nebo ti, pro které je všeobecně těžké navazovat milostné vztahy. To, že přes devadesát procent uživatelů má ženy, manželky a přítelkyně, mě fakt šokovalo.
Jak si to vysvětlujete?
Tak, že na OnlyFans hledají něco jiného než sexuální uspokojení. Sex je lákadlo, reklama na platformu, když už tam ale jsou, hledají spíš pochopení a blízkost. Takže je samozřejmě otázka, proč zadaní muži, kteří mají doma ženu, takové základní vztahové věci vyhledávají v online prostředí, kde za ně notabene musejí zaplatit?
Foto Aerofilms
Možná proto, že jejich ženy jsou matkami a ještě u toho nezřídka pracují na plný úvazek, starají se o nemocné rodiče… možná jim na vyslechnutí partnerů někdy prostě chybí kapacita.
Ano, podle mě je to tak, jak říkáte.
Než se začalo natáčet, uběhly tři roky. Filmu předcházely dlouhé přípravy a rešerše. Přesto: Zažila jste na place situaci, na kterou jste připravená nebyla?
Vlastně hned první den natáčení v prvních deseti minutách. Přijeli jsme na Slovensko k protagonistce Dory (přezdívka, již žena používá na platformě OnlyFans a pod kterou vystupuje v dokumentu, pozn. red.). Cílem bylo se vzájemně oťukat. Možná si natočit první záběry. Dokument observační. To znamená, že protagonistky se štábem sledujeme v jejich každodennosti a ony tak nemají možnost zpětně komentovat své motivace. Z toho důvodu měly první dny sloužit k tomu, že si s Dory potvrdíme, že záměru rozumí a že se její konsenzus ohledně natáčení nezměnil.
Štáb ještě vynášel techniku z auta. Stojím sama v cizím bytě, ještě jsem si ani nesundala kabát. Bavím se s Dory o tom, jak bychom si představovali první scénu – focení se před zrcadlem pro fanoušky. Vysvětlovala mi, jak takové focení funguje.
Myslím, že si to mnoho lidí neuvědomuje, ale když chce někdo prorazit v tomhle byznysu, musí to oznámit celému světu. Nemůže to držet v tajnosti, jinak nebude mít žádné fanoušky. Zkrátka, když děláte OnlyFans, musíte svůj profil promovat skrze všechny sociální sítě, aby si vás někdo všiml.
Foto Aerofilms
Cítím z vás, že došlo k situaci, kterou jste rozhodně neočekávala.
Přesně tak. Dory mi ukazovala, jak má focení pro jednotlivé sítě odstupňované, co se nahoty a provokace týká. Jak se postupně vysvléká ze spodního prádla, dokud před zrcadlem nepózuje úplně nahá. Jinými slovy: Od Instagramu přes Xko po OnlyFans. Chtěla jsem, aby mi v náznaku předvedla, jak takové focení probíhá. Abych si dokázala představit, jak to budeme natáčet. Dory pro názorný příklad sáhla po telefonu. Chtěla mi ukázat již existující série takto odstupňovaných fotek.
Ale místo fotografií klikla omylem na nějaké video. Byl na něm zachycený orální sex s jejím manželem. To, co mě ale šokovalo nejvíc, bylo, že video nechala běžet, že ho nevypnula. V tu chvíli jsem pochopila, jak moc se její svět liší od toho mého. Že intimita tu znamená něco úplně jiného. Chápejte, byla jsem u cizí ženy doma sotva deset minut a už jsem viděla, jak má orální sex se svým mužem.
Jak jste zareagovala?
Patrně jsem celá zrudla. Mlčela jsem. Po příchodu štábu jsem na ně jen beze slov kývla, že myslím, že se nacházíme na místě, kde jsme fakt ještě nebyli.
Podařilo se vám do toho světa proniknout?
Za ten rok s třemi hrdinkami, které mě pustily do svého soukromí, nadto, když jejich práce je home office, že ano. Dnes mám pocit, že ten svět znám. Ale samozřejmě jen v roli pozorovatele, ty emoce, které tam ženy i muži zažívají, nepociťuji, protože jsem si to sama nevyzkoušela.
Foto Aerofilms
Foto Aerofilms
Protagonistka Dory před projekcí filmu rozlišila „volný čas“ a „práci“ tak, že práce je to, co se děje online, naproti tomu offline setkání jsou vyhrazena skutečným vztahům. Jak velkou roli v celospolečenském přijetí tohoto nového druhu sexuální práce hraje bariéra počítače?
Nevím, jestli je to vhodné přirovnání, ale vypomůžu si svým starším filmem V síti (dokumentární snímek z roku 2020 v režii Barbory Chalupové s Vítem Klusákem, film tehdy naplno odhalil celospolečenské tabu – sexuální zneužívání dětí na internetu, pozn. red.). Ve společnosti tehdy převládal názor, že „je to jen na internetu“. Bohužel to tak fungovalo i u policie, a když už se někdo odhodlal a podobný čin nahlásil, obvykle se dozvěděl, že „je to jenom online“.
Z toho plyne, že to víceméně nic znamená, nestalo se to v reálném světě, takže dítě „nebylo zneužité“. Tím filmem jsme dokázali, že to není pravda. Online nebo v reálu, dopady jsou skutečné tak jako tak.
A jakou roli tedy hraje online rozhraní ve Virtuální přítelkyni?
I ve Virtuální přítelkyni ukazuju, jak reálné ty vztahy mohou být. I přesto, že jsou „jen online“ a že jsou od fanoušků tak jednostranné, parasociální. Ty ženy pochopitelně nemají kapacitu je prožívat naplno, ale vždy jsou v nich nějak angažované. Samy protagonistky mluvily o tom, že z poloviny je to upřímná konverzace, protože i když ten konkrétní vztah neprožívají, pořád tomu člověku odepisují upřímně v souladu se svými skutečnými zkušenostmi a pocity.
Nevymýšlíte si vlastní prožívání. Nabízíte avatara – produkt, který jste stvořili, ale v konverzacích s fanoušky, které jsou nedílnou součástí té práce, komunikujete sama za sebe. A vlastně těm lidem chcete skutečně poradit.
Poradit?
Ano, protože fanoušci takových žen s nimi řeší nejrůznější životní trable. Chtějí pomoci ve vztahu i práci, hledat řešení rodinných problémů, poradit s dětmi. Na jejich virtuální přítelkyni pak leží břímě, odpovědnost za to někomu správně odpovědět.
Ve filmu vidíte záběr, jak se Dory ptá svého manžela: „Co mám tomu fanouškovi odepsat?“ Radí se s druhým člověkem, aby věděla, jestli cizího muže její odpověď nezraní. Z OnlyFans žen se tak nezřídka stávají cizí „terapeutky“, které své fanoušky vždy vyslechnou a hledají pro ně co nejlepší východisko.
Foto Aerofilms
Foto Aerofilms
Zmínila jste natáčení filmu V síti. Dá se říct, že se všemi skrytými kamerami a cílem přistihnout sexuální predátory to byl vlastně úplný protipól, opačný postup práce než ve Virtuální přítelkyni, kde jste s účinkujícími podepsala písemný souhlas o natočeném materiálu?
Ano, je to tak. V síti jsme nemohli točit jinak. Tam šlo o děti. Nemohli jsme sexuálnímu násilí vystavit skutečné dítě. Proto ve snímku vystupují dospělé herečky v roli nezletilých holčiček. A proto jsme v dokumentu přítomni i my – štáb. Tím zcizením jsme chtěli nastavit zrcadlo, ukázat, jak celý snímek vzniká. Aby divák pochopil, že jde o experiment, díky kterému jsme se dostali do světa online sexuálních predátorů.
Ve Virtuální přítelkyni jde o dospělé ženy. To, co dělají, je konsenzuální. Ne, že bych nemohla točit na skrytou kameru, ale nebyl důvod. Já rozhodně nejsem žádný arbitr morálky, abych ze své pozice někoho hodnotila. Koneckonců… OnlyFans je celosvětový společenský fenomén, který se dotýká nás všech. Vždyť je tam přes 300 milionů uživatelů. To fakt není zanedbatelné číslo. Film stojí na důvěře mezi mnou a protagonistkami i dalšími lidmi, kteří ve snímku vystupují. Jen díky důvěře mohl vzniknout takhle upřímný film.
Podle průzkumu, který sama v diskusích zmiňujete, každá jedenáctá žena z generace Z přemýšlí o kariéře na OnlyFans. Dokážete si vysvětlit proč?
Jednak kvůli způsobu, jak o fenoménu referují média. Zmínky o OnlyFans v novinách jsou od začátku velmi senzacechtivé. Média nastolila korelaci: Svléknu se a budu milionářka. To je pro mnoho žen samozřejmě velice lákavé. Zadruhé kvůli normativizaci té práce, kterou platforma nastolila sama skrze používané názvosloví.
Názvosloví?
Ženy nabízející své služby na OnlyFans nejsou nazývány jako online sexuální pracovnice, jak bychom je přirozeně pojmenovali. A to nemyslím nijak pejorativně, to je prostě to, co ty ženy dělají. Ale ony samy o sobě mluví jako o modelkách a tvůrkyních obsahu, což jsou pojmy, se kterými přišla samotná platforma.
Muži pak nejsou těmi, kdo si platí za online sexuální služby, jsou fanoušky, uživateli. Takže jen slovníkem nám společenské přijetí této práce platforma OnlyFans sama velmi zjednodušuje. Možná se díky tomu míň stydíme. Možná nám to ukazuje, že je normální platit za takové služby. Je to v pohodě – já jsem přece „fanoušek“.
A co celebrity, které veřejně oznámí vstup na OnlyFans?
To je druhá rovina normativizace. Když jsme film vyvíjeli a sháněli peníze, upřímně nám pomohlo, že do tohoto světa vstoupila modelka Simona Krainová. Do té doby přece jen panovalo přesvědčení, že to je svět někoho jiného, jiných žen, že nás – většinové společnosti – se online sexuální práce netýká. Najednou to ale bylo jinak. Byly to veřejně známé osobnosti i ženy, které mají kariéry.
Nebo jsou to v případě Dory vystudované psycholožky.
Ano. Ale popravdě v sexuální práci hodně často pracují studentky vysokých škol, protože nemají na školné. Nebo v případě Česka vám v dnešní bytové krizi zkrátka brigáda v kavárně možná na nájem nestačí. Abych to shrnula: Mám pocit, že k té masové normativizaci došlo až teď. A díky tomu do toho protagonistky Virtuální přítelkyně mohly jít s takovou upřímností. Věděly, že doba se změnila, že se za to později nebudou stydět. Myslím, že dřív ten film vzniknout ani nemohl.
Na snímku jste intenzivně pracovala tři roky. Proměnil se za tu dobu svět online sexuální práce?
Rozhodně. Velkou roli sehrála AI. Mnoho úspěšných žen dnes umělou inteligenci využívá na chatování se svými fanoušky. Protagonistky Virtuální přítelkyně ale sázejí na autenticitu – onen důvod, proč muži dávají přednost OnlyFans před pornem, protože věří, že tam ženy jsou skutečně kvůli nim.
Jsou unavení z vyumělkovanosti pornoprůmyslu. Vždyť nejžádanější obsah je ten, kde žena streamuje, jak se probudí a ještě rozespalá, nenamalovaná se jde nasnídat. Vy máte pocit, že snídáte s ní – se svou online přítelkyní. A právě díky takové autenticitě zažívají placené služby jako OnlyFans boom. Spolu s vámi tu najednou je reálná žena, se kterou můžete mluvit a za pár drobných denně se z ní může stát vaše virtuální přítelkyně.
Film jste prezentovala v různých zemích. Vznikly už v zahraničí nějaké podobné dokumenty?
Je až s podivem, že ne. Televize BBC natočila rozhovory se ženami pracujícími na OnlyFans, které doplnila o ilustrační záběry. To znamená, že reálně ty situace, o nichž ženy mluví, nevidíte. O fenoménu vznikla také celá řada podcastových sérií, ale film jako Virtuální přítelkyně tu nebyl. Mně přišlo nejzajímavější natáčet žitou zkušenost. Ocitnout se v bytech samotných žen, sledovat je při práci. To mě lákalo, říkala jsem si, že takový film bych sama ráda viděla.
Je to způsob, jak si coby filmařka vybíráte témata: Že takový film či seriál byste ráda viděla?
Téma mě musí něčím zajímat, ale upřímně jsem většinou točila věci, které mi nebyly osobně blízké. Ať už šlo o Virtuální přítelkyni, V síti, nebo Zákon lásky (dokument Chalupové z roku 2021 věnující se (ne)možnosti homosexuálních párů uzavřít zákonný sňatek, pozn. red.). Teď ale chystám i hrané filmy. Ty jsou mnohem osobnější, týkají se věcí, které sama žiju.
V případě dokumentů jsem spíš měla pocit, že jsem třeba přišla na způsob, jak film natočit tak, aby výsledek originálně zprostředkoval určitou myšlenku. Sama se považuju za empatickou autorku a v případě Virtuální přítelkyně jsem do toho vstoupila víceméně jako nepopsaná stránka, ale věřila jsem, že do tématu – o kterém máme všichni pocit, že víme všechno, i když to tak není – dokážu vnést nový pohled, který ten svět nasvítí zase odjinud, odhalí pozadí takové práce.
Ale na rovinu je potřeba říct, že záleží i na tom, na co se vám, coby tvůrcům podaří sehnat peníze. Já mám plný šuplík námětů. Možná jen ne tak kontroverzních, aby o ně někdo projevil zájem.
Foto Aerofilms
Nabízí se otázka: Sehrála v případě Virtuální přítelkyně roli i snaha se jako režisérka díky tématu budícímu kontroverze zviditelnit?
Ne, to určitě ne. Vždyť já nemám ani sociální sítě a ten film rozhodně není bulvární. Sláva mě nezajímá. Důležité pro mě je, jak se filmu daří. Pokud si na festivalech vede dobře, je větší šance, že budu moci točit i v budoucnu.
Ve filmu jsou částečně tematizované i předsudky, se kterými se online sexuální pracovnice potýkají. Potýkáte se s nimi i vy, jakožto žena-režisérka, tedy žena v profesi, která byla dlouho vyhrazena téměř bez výjimky mužům?
Ano, setkávám se s tím neustále. I když je pravda, že v dokumentární tvorbě to není tak tvrdé. Dokumenty jsou levnější než hrané filmy a v Česku už máme nějakou historii dokumentaristek, které mi prošlapaly cestu. Oproti tomu je hraná tvorba stále doménou mužů, protože rozpočty jsou mnohem větší.
Nikdo vám to neřekne napřímo, ale realita zní takto: „Holky, vy si běžte točit dokumenty, hrané filmy nechte na nás.“ Ale mění se to a bude se to měnit dál. Teď třeba na katedře režie na FAMU studuje historicky největší počet studentek. Na oboru, kam se dřív ženy víceméně neměly šanci dostat.
Zdá se, že se opravdu něco mění…
Každým rokem je to lepší a lepší, ale neměli bychom usnout na vavřínech. Statistiky hovoří jasně. Mezi tím, kolik filmů natočí režiséři a kolik režisérky, se pořád rozprostírá ohromná propast. Ale s novou generací se to zlepšuje. A je potřeba do toho šlápnout a hrdě hlásat, že ženy jsou schopné natočit velkolepé filmy. A já tomu věřím, takže to rozhodně budu pořád opakovat.
Nabízí se otázka, jestli jste vůbec někdy chtěla točit dokumenty?
Když jsem se dostala na FAMU, bylo mi devatenáct a tehdy jsem opravdu chtěla studovat dokument. Nechtěla jsem vymýšlet příběhy, spíš jsem toužila pozorovat svět a sbírat zkušenosti. Dávno mě baví obojí, ale až doteď jsem nedostala šanci sáhnout si na hranou tvorbu. I proto, že mi chyběly ženské vzory. Vždyť filmařek je fakt jenom pár. A ty, co mě teď napadají, ani nejsou z Česka. To je fakt smutný. Ale opakuji: mění se to.
Důkazem je i to, že jste teď dostala peníze na svůj první hraný film…
Jo. Je to tak. A je to velkolepej biják s obrovským rozpočtem. Točíme ho příští rok společně s Pavlou Klimešovou; producentkou Virtuální přítelkyně. Jsem ráda, že se nám to podařilo. Ale za tím, že to vyšlo, se skrývá deset let odmítnutí.
Tak to vám gratuluju, ale možná je to trochu smutná gratulace…
Ne, to ne. I díky tomu jsem měla šanci točit dokumenty o strašně zajímavých tématech. Všechna ta práce mě zase posunula, a kdybych ji neměla, nebudu tak trpělivá, nedokážu si představit, že na svůj debutový hraný film bez jakékoli příležitosti točit čekám deset let. A nechápejte mě špatně, ty dokumenty rozhodně nevnímám jako nějaký mezičas.
O čem debut bude?
Je to dobrodružný výpravný rodinný film z 18. století z doby Prokopa Diviše. Pro děti a jejich rodiče. Něco, co bych sama rozhodně chtěla vidět a něco, co bych sama chtěla předat té nejmladší generaci. Divišovy vynálezy tu zčásti nahrazují pohádkovou magii, takový osvícenecký námět. Těším se, že se v tom budu moci po výtvarné stránce umělecky realizovat.
A myslím, že je to žánr, který v Česku chybí. Rodinám pak nezbývá než vyrážet na americké animáky. Nic proti nim, ale chtělo by to i něco českého, co by obstálo v konkurenci streamovacích platforem. Točíme v neobvyklé koprodukci Česko-Polsko-Rakousko.
Filmařina je náročná. Sama teď máte rozjetých několik projektů najednou. Jak vypínáte?
Mám vášeň pro adrenalinové sporty. Jezdím downhill na kole. Nedávno mi zrovna doktoři vyndávali železo, které mi drželo klíční kost, několikrát jsem měla otřes mozku – to bylo zase spíš ze skoků na snowboardu. Je ale pravda, že čím jsem starší, tím se snažím být opatrnější a dávat na sebe větší pozor. Ale prostě na to, abych na chvilku vypla, mi jóga bohužel nestačí.
