Za zdejšími zdmi zapadlo slunce nad dynastií, která vládla ruské říši celých 304 let. Právě zde byl slyšet klapot oficírských podrážek, šustění dlouhých mušelínových sukní i šepot modlitby, kterou přeříkával mnich a osobní tajemník poslední ruské carevny Grigorij Rasputin.
Alexandrovský palác u Petrohradu byl původně vybudován v 18. století pro budoucího ruského cara Alexandra I., který ho dostal darem od své babičky Kateřiny Veliké. Je součástí komplexu zvaného Carské selo, které nesmíte minout při své návštěvě Petrohradu – nachází se kousek za tímto městem, známým pod přezdívkou „Benátky severu“.
Právě Alexandrovský palác byl poslední rezidencí ruského cara Nikolaje II., jeho manželky Alexandry Fjodorovny a jejich pěti dětí: Olgy, Taťány, Marie, Anastázie a Alexeje. Odtud je Sověti odvezli na Sibiř, později na Ural, kde je v červenci 1918 popravili. Nikolaj II. se sem uchýlil už mnohem dříve, než byl Petrohrad zachvácen revoluční vřavou.
Přestěhoval se sem s rodinou v roce 1905, kvůli čemuž se stal terčem kritiky tehdejší aristokracie. Car se ale chtěl stranit velkoměstského hluku a zoufale toužil po soukromí. Jeho rádci ho před tímto krokem varovali: prý si jeho poddaní budou vykládat, že rodina je pro „báťušku cara“, jak Rusové vládce titulovali, důležitější než jeho lid.
Dnes si toto rozhodnutí zejména pravoslavní věřící vykládají jako „akt pokory“. Car byl v roce 2000 s celou svou rodinou kanonizován a označen za mučedníka. Až nyní byla soukromá carská rezidence v Alexandrovském paláci po deseti letech rekonstrukce zpřístupněna veřejnosti. Památkáři měli k dispozici černobílé archivní snímky, podle kterých odhadovali například odstín dlaždiček v koupelně Nikolaje II.
Obnovalo se úplně vše, včetně dubových parket, restaurovaly se hedvábné draperie a monumentální perské koberce. Našly se tu dokonce plivátka, která používala nejen carská rodina, ale také jejich služebnictvo.
Při opravě interiérů kdysi opulentního sídla, které navrhl italský architekt Giacomo Quarenghi a pracovala na něm řada zahraničních umělců, měli architekti a kunsthistorici mnoho překážek: například skoro žádné barevné fotografie, které by je mohly navigovat. Škody, které v Alexandrovském paláci napáchali sověti i druhá světová válka, přitom byly nevyčíslitelné.
Nyní Alexandrovský palác funguje jako muzeum, což je mírný paradox, kdy po více než sto letech od popravy svého posledního cara se země snaží vytáhnout na odiv monarchistickou minulost.
Sami Rusové se ke své aristokracii stavějí rozpolceně. Na straně jedné je kritika rozmařilého životního styl na účet milionů „hladovějících a bezprizorních“, na straně druhé nadšení návštěvníci paláců, které onen bezbřehý luxus ztělesňují.
Údiv nad monumentálností vyjádřil i někdejší americký prezident George W. Bush, který v roce 2002 společně s Vladimirem Putinem navštívil Jekatěrinský palác. Když vstoupil do hlavního sálu, který má rozlohu 800 metrů čtverečních a trůní mu doslova trůn ze zlata, zmohl se pouze na výmluvné „wow“.
Pokud se chcete dozvědět o ruské šlechtě více, určitě sledujte blog petěrburského novináře Lva Lurieho. Vede ho i v angličtině pod názvem „Russian Life“. Podle jeho slov právě muzea jako Alexandrovský palác mohou fungovat coby „divadelní hry bez jediného hráče“.
