Jsou zprávy, které uprostřed hektického dne číst nechcete. Zvlášť v pondělí v poledne, kdy postvíkendové trauma vrcholí. Uzávěrky, schůzky, do toho na telefonu řemeslník ve vašem rozkopaném bytě. Zkrátka blázinec.
Jenže pak vám na displeji telefonu blikne zpráva, která do toho vůbec nezapadá. Jako by vám ji někdo posílal z jiného světa. Nebo minulosti, kdy ještě váš život neletěl jako splašený kůň. Nikdo v ní po vás nic nechce – naopak vám posílá kousek nostalgie a tajemna, které vás donutí zpomalit.
Stálo v ní: „Metro Kolbenova, 19.00. Hledejte dámu, která má krátké vlny. Dovede Vás blíž k zakázané chuti. PS: Přesnost je výsadou králů.“
Celé odpoledne si v hlavě pohrávám s představou „dámy s krátkými vlnami“, přemýšlím, jestli bude mít na hlavě nezvyklý účes, nebo bude v ruce – jako poznávací znamení – držet staré tranzistorové rádio. Těším se jako malý kluk, až se to dozvím, a hektické odpoledne je najednou snesitelnější.
Přesně takhle koneckonců začíná každá večeře od Forbidden Taste. Gastronomický zážitek, za který zaplatíte relativně dost peněz (konkrétně dnes večer 4004 korun), a přitom víte jen to, kdy se večeře koná a který šéfkuchař ji pro vás připraví. Místo a menu do poslední chvíle netušíte.
Takže teď v mrazu stojím před vchodem do areálu opuštěné továrny Praga v pražských Vysočanech, kde byste našli kdeco – od zašlé slávy stejnojmenné legendární automobilové značky až po posprejované zdi rozpadajících se továrních hal, ale kulinářský zážitek byste tady nečekali.
Ve frontě na welcome drink, tedy punč v plechovce od konzervy, který v převleku za soudružku kuchařku podává ukecaný básník Anatol Svahilec, mě uklidňuje přítomnost Tomáše Karpíška, majitele sítě restaurací Ambiente – když je tady on, snad to nebude žádný propadák, říkám si.
Nebude. To, co v příštích pěti hodinách zažiju, bude mix překvapení, lehké nervozity, skvělých chutí, perfektní hudby a vjemů, které z toho všeho udělají surreálný zážitek.
„Říkáme, že restaurace jsou nuda. Jde nám hlavně o zážitek, proto dostáváte různé indicie, často během jídla vymýšlíme nějaký program anebo se třeba snažíme vyhnout talířům,“ usmívá se Ivon Hrnčiarová, 29letá Slovenka, která se svým manželem Martinem a šéfkuchařem Petrem Henešem za Forbidden Taste stojí.
Přečíst jste si o téhle dvojici mohli na Forbes.cz už před rokem a půl, ale od té doby se toho hodně změnilo. Forbidden Taste uspořádalo už deset podobných veřejných pop-up večeří (většinu v Praze, ale jednu i v Bruselu) a desítky soukromých firemních akcí, které dnes Forbidden Taste reálně živí. Protože výtěžek z akcí, jako byla ta v Pragovce, jde na charitu.
„Naše pravidlo je, že o veřejných pop-upech se dozvědí jen lidé, kteří odebírají náš newsletter, a i ti, kteří se o tom dozvědí, musejí nejdřív vyplnit takový dotazník a odpovědět na několik otázek, takže si vlastně hosty vybíráme. Tenhle večer byl vyprodaný za půl hodiny,“ říká Hrnčiarová.
Takže 50 šťastlivců teď sedí u dlouhého stolu, na kterém je položený koberec živé trávy, uprostřed potemnělé rozlehlé místnosti v jedné z továrních hal, která kdysi nejspíš sloužila jako jídelna, v rozích žhnou teplomety a na pódiu, kde dřív k dělníkům nejspíš promlouval kulturní referent, teď stojí DJ Nobody Listen a mixuje ideální hudbu k jednotlivým chodům.
Protože téma dnešního večera zní „Hudba budoucnosti“ – jednak se tady nepáruje k jídlům jen alkohol, ale i hudba, a pak je tady ještě osm mladých talentovaných kuchařů, kteří jsou podepsaní pod osmi chody večeře. Mimo jiné i tři členové výběru 30 pod 30 Jana Bilíková, Přemek Forejt a Kamu Rundusová, takže je logické, že Forbes u takové výjimečné události nemůže chybět.
Nic z toho, co se teď odehrává kolem mě, nejde srovnat s běžnou večeří v restauraci. Potemnělá atmosféra lehce depresivního místa v kombinaci s tajemnými výrazy jindy rozesmátých kuchařů tak matou mé smysly, že mám chvíli problém se soustředit, co mám před sebou právě za jídlo.
Přemek Forejt mi ale v prvním chodu podává pomocnou ruku – jeho mušle svatého Jakuba totiž dostávám rozdělené na jednotlivé ingredience, k tomu návod, jak vše poskládat na podsvícený talíř, a pro dotvoření atmosféry ještě výtisk časopisu Udělej si sám z roku 1979.
Jasně, první chod si musím poskládat sám! A pak to jde ráz naráz – jikry ze pstruha s uzeným pórkem a popelem od Jany Bilíkové, makrela s mušlemi, tapiokou a mořskými řasami od Ondřeje Hutníka nebo uzené hovězí srdce ve vydlabaném kokosu zalité kukuřičnou polévkou od Kamu.
A do toho vepřový bůček servírovaný na kusu kůry ze stromu, koktejl ve vydlabané hrušce, dezert, který nedostanu na talíři, ale ve vakuovém sáčku zabaleném v listu z květáku, nebo různé na bramborové chipsy, které jsou „přilepené“ na větvičkách. To všechno ve staré tovární hale, kde není žádná profesionální kuchyň.
„To je na tom celém to nejtěžší. Hledáme netradiční lokality, kde musí alespoň téct voda a musí tam být elektřina, a zároveň musíme hostům servírovat špičkovou gastronomii,“ vysvětluje Hrnčiarová. „Už jsme dělali večeři ve skate parku, divadle nebo staré trafo stanici, ale tady to bylo těžší tím, že jsme museli vytvořit zázemí hned pro osm kuchařů a jejich týmy,“ dodává.
Je chvíli před půlnocí, když drobná Slovenka už tuší, že další napínavá show vyšla. Na pódiu se tísní všech osm šéfkuchařů včetně servisu a všichni hosté jim vestoje tleskají. Možná i proto, že si tenhle zážitek hned tak nezopakují. Další večeře naslepo se totiž uskuteční nejspíš až v březnu (a hned dvakrát po sobě se jí navíc zúčastnit nejde).
Foto: Petr Hricko