Z Ústí nad Labem do ateliéru, kde se navrhují stavby, o kterých mluví celý svět. Architekt Jan Magasanik, dlouholetý partner studia Bjarke Ingels Group, strávil téměř dvě dekády v Kodani. Teď je v centru dění nejen kvůli chystané Vltavské filharmonii, ale také kvůli návrhu opery v Hamburku, která má onen pražský projekt připomínat. K možným kontroverzím přistupuje věcně, s humorem sobě vlastním i střízlivostí, která ho provází i během jeho času „out of office“.
Můj osobní styl v oblékání
Kecky, kalhoty, svetřík. Na škole mi občas na nohu šlápl profesor Suchomel a utrousil nějakou poznámku o Magasanikových keckách. Po čase jsem se dozvěděl, že to tak dělal Karel Hubáček v legendárním SIALu (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci, pozn. red.), tak jsem to bral jako největší poctu a ošlapané kecky nosím nejraději dodnes.
Místo, kam nejraději cestuji
Foto| Jean Woloszczyk- Unsplashed
Hory. S rodinou žijeme posledních devatenáct let na dánské placce a nějakou dobu mi trvalo, než jsem zjistil, co mi tu opravdu chybí. Vyrůstal jsem v turistické rodině, táta měl v pracovně plakát s nápisem „Everest 8.848m“ a já měl pokoj s výhledem z kopce do labského údolí.
Je jedno, jestli je to Česko, Itálie, Švýcarsko, nebo Nepál, stačí, že jsou kolem kopce, ale čím vyšší, kamennější a ledovější, tím lepší. Co se týká měst, tak z dosud navštívených, ať už Tokio, Barcelona, Moskva, San Paolo, Šanghaj, nebo Brasília, mi nejvíc učarovalo Porto.
Dobré jídlo, lidé, počasí, výborná historická, moderní i současná architektura, což dokazují i slavná jména architektů: Gustave Eifell, Fernando Távora, Alvaro Siza, Souto de Moura nebo samozřejmě skvělá Casa da Musica od OMA Rema Koolhaase. A k tomu všemu jako bonus portské víno.
Oblíbený suvenýr, který jsem si přivezl z cest
Foto| archiv Camp
Dříve jsme z cest vozili hodně knih. Máme tak doma i knihy v jazycích, kterým nerozumíme, například vydání Delirious New York v japonštině. Nejenže se s tou zátěží hůř cestovalo domů, ale jelikož i při každém stěhování skončila naše současná knihovna uložená někde v krabicích, tak jsem si při cestování zakázal vstup do knihkupectví.
Na výletech do přírody, oblouzněný nirvánou z okolního prostředí, sbírám na památku kameny. A tak namísto knih se z cest vracím obtěžkaný nádherným, energií nabitým a miliony let starým kamením.
Kameny se doma často promění v obyčejnou hmotu, takže můj pohled nejčastěji spočine asi na figurce Yaka a dřevěných fragmentů z Nepálu, které jsou na poličce vedle malé fotografie hlavního nádraží v Praze, kterou jsem přivezl z výstavy Iwana Baana v pražském Campu.
Předmět, bez kterého nedokážu žít
Foto| archiv Apple
Upřímně asi bez telefonu s internetem. Někam dnes přijet a orientovat se podle papírové mapy si nedovedu představit. Je to asi ale i spousta dalších úplně obyčejných věcí, které jsou běžnou samozřejmostí, ať už třeba boty, nebo tužka a papír.
Nejlepší kniha a podcast
Foto| archiv antikvariátu Beneš
Jared Diamond, Svět který skončil včera. Z novějších knih: Hory v hlavě od Roberta Macfarlanea a z aktuálních určitě cokoli od Václava Smila, například Jak svět doopravdy funguje.
Podcasty poslouchám spíš náhodně, na pozadí k práci nebo pobavení, takže určitě Kecy a politika, Přepište dějiny, občas Brain We Are, dříve často Přes Příkop, Podhoubí nebo Spot.
Vím, že podcasty jsou v Česku specifický fenomén, zároveň vím, že pro mě je to neprobádané území. Ze zahraničních mě nějakou dobu fascinovala série Stephen Fry’s 7 Deadly Sins a ze současných nejraději poslouchám How to Take Over the World.
V mé lednici vždy najdete
Na ranní kávu máme v lednici vždy mléko a na večerní skleničku bílé víno. Určitě tam máme také téměř vždy kefír, nějaký starý „matured“ sýr, krabičku s krevetami nebo jalapeňos a tatarku Heinz, která se jmenuje „[Seriously]Good“.
Co mám v lednici úplně nejraději, je jablko-mango-chia-špenátové smoothie anebo mango-banán-mrkvové smoothie, ale ta se tam nikdy ani na chvilku „neohřejí“.
Poslední věc, kterou jsem si koupil na sebe
Před pár týdny jsme byli s BIG ve Francii a měl jsem půl dne volno v Paříži. Volil jsem mezi výstavou instalace Clinamen od Céleste Boursier-Mougeno v Bourse de Commerce a nákupy suvenýrů pro rodinu. Tu výstavu jsem toužil navštívit delší dobu a její zhlédnutí jsem odložil už při předchozí návštěvě na začátku léta. Vyhrálo ale nakupování suvenýrů, konkrétněji Galeries Lafayette od BIG na Champs-Élysées a vedlejší obchod Paris Saint-Germain FC.
Bylo mi líto, že nestihnu výstavu, tak jsem si udělal radost alespoň svetříkem z vedlejšího obchodu. Nejvíc mě nedávno zahřála pochvala šedého „myšího kožíšku z Paříže“ od dcery, která dokonce projevila zájem si ho občas půjčovat. Do obchodů s oblečením chodím ale jinak skutečně málo, takže ekologové by mě jistě pochválili.
Předmět, se kterým se nikdy nerozloučím
To asi nemám. Možná takový malý dřevěný ptáček, kterého jsem jednou dostal k narozeninám.
Film nebo kulturní akce, které mě v poslední době obohatily a donutily se zamyslet
Se zpožděním k nám do Kodaně nedávno dorazil Ondřej Provazník s filmem Sbormistr. Zpovzdálí jsem samozřejmě už dříve sledoval debaty a vyhrocené názory o citlivosti tématu, takže mě překvapila spíše podoba formátu audiovizuální balady a film celkově svou atmosférou a tempem, dynamikou a promyšleným audiovizuálním zpracováním.
Filmový zážitek umocnila debata s Ondřejem po promítání v nečeském prostředí, kde také mají pod kůží vlastní historickou paměť spojenou s tímto tématem, a které mimochodem také kinematograficky zaznamenává dánský film Hon.
Rád bych také zmínil tip na divadelní inscenaci Činoheráku z Ústí nad Labem s názvem Jídelní vůz, kterou vysílala ČT art (do 15. 12. je na iVysílání). Jedná se o humornou mozaiku příběhů plynoucích podél řeky, kde cesta je zároveň cíl. Kromě kulturní zkušenosti k zamyšlení je to i podnět na výlet do ústeckého Střekova, jehož krajina je scenérií kulturně-uměleckého zážitku.
