Po dlouhá staletí si indičtí vládci nechávali vyrábět ty nejnádhernější šperky. Zdaleka nejpůsobivější sbírka podobných klenotů patří katarskému Šejchovi Hamadu bin Abduláhovi Al-Sánímu. Najdeme v ní kousky z mughálské říše 17. století i současné šperky od Cartiera. Nyní je vystavena v newyorském Metropolitním muzeu umění.
Jeho výsost šejch Hamád bin Abduláh Al-Sání, CEO katarské firmy Qipco a první emírův bratranec, je zvyklý dostávat, co chce. Ne všechna přání lze ale předvídat. Jednoho dne v říjnu 2009 tak navštívil v londýnském Muzeu Viktorie a Alberta s názvem Mahárádža: přepych na indickém královském dvoře. Odešel z ní ohromen uměleckým duchem a neskutečným luxusem, který k indickému dvoru patřil. I když Indii do té doby nikdy nenavštívil, začal zanedlouho podobný luxus vyhledávat i pro sebe: poklady mahárádžů plné šperků z rubínů, smaragdů, diamantů, zlata, nefritu a perel. Tady jsou.
[gss ids=“6041,6044,6046,6049,6048,6050,6054,6055,6045,6052,6053,5882,5875,5871,5870,5866,6059,6058,6057″]
„Je podivuhodné, čeho všeho může sběratel dosáhnout, má-li takové znalosti, energii, zápal a zdroje jako šejch,“ říká Amin Jaffer, kurátor, jenž tehdy sedmadvacetiletého Hamáda na zmíněnou výstavu pozval a později mu poskytoval rady při vytváření sbírky. Šejch sbíral a sbíral.
A jeho sběratelská vášeň ho ani v nejmenším neopouští. Stále má v živé paměti londýnskou výstavu, která vše odstartovala. „Nejvíc na mě bezpochyby zapůsobil mughálský safírový sarpech (tento klenot vládcové nosí na turbanu), který roku 1757 daroval admirálovi Charlesi Watsonovi vládce Mir Jafar.“ Tento sarpech, součást stálých sbírek Muzea Viktorie a Alberta, vykazuje přinejmenším tři ideály, po nichž se šejch při svém pátrání pídil: je neskutečně cenný, obložený zlatem, rubíny, smaragdy, diamanty a velkolepým safírem; je skvostně opracovaný a má i to nejdůležitější: přehlednou a doložitelnou historií.
Právě období, které dalo zrod Watsonovu sarpechu, určuje historickou hranici, od níž Al-Sáního sbírka začíná. A není to náhoda. Mughálové vytvořili jednu z nejvýraznějších historických tradic výroby luxusního zboží. Prohlašovali se za potomky Čingischána. Jejich dobyvačné imperium vtrhlo do Indie v 16. století a jejich vládnoucí dynastie přetrvala až do roku 1857. Byli nadšenými a nenasytnými obdivovateli klenotů a neuniklo jim, že řemeslníci z nových držav dokázali pozvednout umění výroby šperků na dosud nepředstavitelnou úroveň.
„Když mughálové objevili onu absolutní oddanost šperkařskému umění, dali tím vzniknout čemusi magickému,“ říká kurátor Metropolitního muzea Navina Haidar, který má výstavu, trvající do 25. ledna 2015, na starosti.“Měli lásku ke šperkům v krvi a vyznali se v nich, ale pak objevili něco, co přesahovalo jejich obzory.“
Indie oplývala vzácnými nerosty a obchodovala s celým světem; truhly, které výbojní Mughalové shromáždili, budily závist dlouhoprsťáků široko daleko. I dnes působí nejlepší kousky sbírky dojmem čehosi neskutečného.
Skutečným klenotem Al-Saního sbírky je kupříkladu tenká dýka, jejíž jílec je vytvarován z jediného kusu nefritu. Cennou ji dělá už jen fakt, že jílec byl zhotoven pro mughálského císaře Džahangíra (ten je s dýkou vyobrazen na malbě přibližně z roku 1630) a čepel pro jeho syna Šandžahána. Co však dýku skutečně pozvedá od historického reliktu k uměleckému dílu, je řemeslná dokonalost.
Dýka se v sedmdesátých letech náhle zjevila na britském trhu, a než znovu zmizela, bylo ji možno v osmdesátých letech vidět na výstavě v londýnském Muzeu Viktorie a Alberta. „U jednoho kurátora jsem se doslechl, že jistý soukromý sběratel by se možná dal přesvědčit, aby ji prodal a umožnil jí stát se součástí významné sbírky,“ vzpomíná Jaffers. „Nejdříve jsme ho museli najít. Zeptal jsem se několika obchodníků, až jsem našel jednoho, který věděl, komu patří, a souhlasil, že budě dělat prostředníka. Tím to ovšem zdaleka nekončilo. Když vlastníte něco tak výjimečného, prodáváte to s těžkým srdcem. Museli jsme také nějak stanovit cenu – je to zcela jedinečná dýka. Myslím, že to celé trvalo přibližně rok.“
Jiné předměty přibyly do sbírky spíše náhodou. „Největší šok mi způsobila textovka, kterou mi v září 2012 poslal jeden můj kamarád,“ popisuje Jaffer.“U Cartiera prý mají ten slavný rubínový náhrdelník, který Jacques Cartier vyrobil v roce 1931 pro maharádžu z Patialy. Ten šperk jsem dokonale znal z fotografií a dokumentů ale nikdy mě nenapadlo, že se mi dostane do rukou, protože jsme ho pokládali za ztracený. Tady je jeho fotografie:
„Okamžitě jsem je kontaktoval. Poslali mi fotky a potvrdili, že se jedná o tentýž šperk. Hned jsem jim řekl, ať ho podrží, a Šejch Hamád se na něj letěl z Hongkongu podívat. O týden později byl jeho. Byl to významný a nečekaný moment v historii sbírky.
O překvapení neměl nouzi ani samotný Hamád. „Největší objev v rámci této sbírky přišel v souvislosti s mughálským přívěškem s medailónem zdobeným diamanty. Koupil jsem ho jednak kvůli jeho kráse, a taky kvůli preciznímu řemeslu nutnému k jeho vytvoření.“ O jeho utajené minulosti se dozvěděl až později. „Uvnitř je vyrytá váha, což dokládá, že patřil k císařskému pokladu.“
63 exponátů Al-Sáního sbírky vystavených v Metropolitním muzeu skýtá i mnohá další překvapení a důvody k údivu. A těm, kterým připadá zvláštní, že se tak mladé sbírce dostalo cti takto prestižní výstavy, odpovídá kurátor Haidar jednoduše: „Je to jedna z nejvýznačnějších soukromých sbírek světa.“
„Pokrývá čtyři století klenotnictví a pro každé období je v ní zastoupeno několik mistrovských kusů,“ přidává Jaffer. „Nemá žádná hluchá místa. Existují i jiné skvělé sbírky indického klenotnictví, ale ty se zaměřují na konkrétní dynastii, období či území. Hamádova sbírka ukazuje evoluci indického klenotnictví od 17. století až do současnosti. V tomto směru je naprosto unikátní.“
