Už to nemusí být obyčejné chození „na jedno“ s rizikem, že se doma budou zlobit. Klapne-li záměr dostat českou pivní kulturu na seznam nehmotného dědictví UNESCO, bude hospodské popíjení ušlechtilým stvrzováním světově unikátní tradice. Tolik nadsázka, teď bez legrace – jaký to bude mít smysl a dopad?
Obrazně řečeno, sud už je naražen. Věci se daly do pohybu, poněvadž se pivní kultura rozhodnutím ministerstva kultury dostala před pár dny na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Právě tím se přiblížila možnosti ucházet se o zápis na světový seznam UNESCO.
„Lidé si pod nehmotným dědictvím představí kroje a verbuňk, ale současný záběr se rozšiřuje,“ zdůvodnil krok ministerstva kultury jeho šéf Martin Baxa. „Vnímejme pivní kulturu jako fenomén, který je spojen s našimi předky,“ dodal.
Ministr Baxa mohl být ještě přesnější. Pivní kultura totiž není jen spojkou mezi našimi předky – je průsečíkem mezi námi a předky. Čechů se pivní tradice týká mnohem víc a mnohem živěji než například zmíněný verbuňk, který na seznamu UNESCO figuruje.
„Vitalita“ pivní tradice vynikne ještě víc v konfrontaci s již zaniklým vorařstvím, i to přitom na globálním seznamu je.
Snášet důkazy na podporu toho, jakým unikátním a zásadním jevem pivní kultura pro tuto republiku je, se podobá svícení baterkou za jasného poledne. Tedy naprosté zbytečnosti.
Výmluvné je třeba už to, že je zde pivo nazýváno „tekutým chlebem“. Nebo tvrzení, že vláda, která zdraží pivo, padne (což se sice nenaplňuje, přesto to na výmluvnosti nic neubírá).
Ojedinělost pivní kultury ve srovnání s většinou okolního světa nejlépe odhalí pohled zvenčí. „Vy Češi jste rádi spolu! Chcete se potkávat, povídat si,“ svěřovala se téměř nadšeně šéfka Národní galerie Alicja Knast, národností Polka.
„Tohle jsem z vlasti vůbec neznala. Každý den u vás vidím plné restaurace, u všech stolů spolu lidé mluví… Máte se navzájem rádi a podle mě je to zdravé.“
Nebo jiný příklad: americký deník New York Times nedávno popsal trend, inspirovaný českou pivní kulturou, který si získává příznivce napříč Spojenými státy. Takzvané mlíko, speciální způsob čepování, kdy je sklenice téměř celá naplněná pěnou, se podle listu stává hitem v amerických pivnicích a minipivovarech.
V USA je přitom pěna na pivu vnímána spíše na škodu, teď z Česka letí vzkaz, že tomu tak nemusí být. New York Times cituje americké znalce a majitele barů, podle nichž dostává pivo díky pěně jinou texturu, pěna je přirovnávána k polevě na dortu.
Pivní kulturu v tuzemsku vzorně reprezentují mimo jiné spisovatelé Jaroslav Hašek a Bohumil Hrabal, přičemž zejména druhý z nich postavil hospodu na úroveň jakéhosi svébytného chrámu.
„Všichni tady jsou vyvolení a všichni jsou beránci Boží a všichni přijímají tělo i krev Páně v podobě řízného piva a něžné smetanové pěny,“ psal Hrabal o české hospodě sakrálním jazykem.
Napsal i toto: „Pane vrchní, ta vaše Formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je Betlémská kaple, ve které se každý host stává tím, kým býval, nebo chtěl by být, pane vrchní, ta vaše Formanka, to není putyka, ta vaše hospoda, to je hlučná a hlučící samota, ve které se nejlíp sní. Pane vrchní, panenkomarjá, co jste mi to přinesl v tom půllitru za krásu!“
O zasazení pivní kultury do národního kontextu nemůže být sporu. Z logiky věci tedy plyne, že na Seznam nehmotného dědictví UNESCO patří a při vší úctě k vorařství či modrotisku, Česko toto dědictví oslovuje víc.
Vlastně nejen Česko. „Říká se, že turisté k nám jezdí za levným pivem, oni ale podle mě jezdí především za špičkovým pivem. Praha je nádherná, o tom není sporu. Ale vůbec nejkrásnější je, když se na ni díváte skrz sklenici skvělého piva, dejme tomu z malostranské hospůdky,“ říkal v nedávném rozhovoru pro forbes.cz emeritní sládek Plzeňského Prazdroje Václav Berka.
Legendární sládek a jeho domovský pivovar patří mezi iniciátory akce „české pivo a UNESCO“. Rozhýbali ji se Svazem pivovarů a sladoven, právě na tento popud se pivo ocitlo na seznamu ministerstva kultury.
Na stejném seznamu – a tedy též mezi čekateli na UNESCO – jsou ještě jiní zástupci plzeňského pivovaru.
„Od roku 2018 jsou to bednáři Prazdroje, jejich výjimečné řemeslo. A my tým bednářů stále zachováváme, pořád máme jedno oddělení ve starém ležáckém sklepě, kde kvasíme pivo v dřevěných kádích a dokvašování se děje v ležáckých dřevěných sudech,“ líčí Václav Berka.
Foto Unsplash / Yucatar
S pivem je od září 2023 na Seznamu světového dědictví UNESCO spojeno i historické centrum Žatce a chmelařská krajina. A přesně tím samým statusem, o který nyní usiluje česká pivní kultura, se od roku 2016 chlubí i Belgie.
Být na seznamu UNESCO je bezesporu prestižní záležitost. Málo čitelný je ekonomický přínos.
Poměrně dobře jde vyčíslit dopad na místa UNESCO. Kupříkladu Telč je na seznamu od prosince roku 1992 a od té doby zaznamenala razantní navýšení návštěvnického zájmu, neboť byla postavena nad jiné konkurenty s historickými památkami.
Ale jak vyčíslit případný vliv na pivní kulturu?
Jisté je, že v Česku je přes 550 pivovarů, pivovarnický sektor zaměstnává zhruba 65 tisíc lidí a za rok 2023 přinesl na daních do rozpočtu 29 miliard korun.
Podle Berky je jisté i toto: „Obecně je česká gastronomie pod velkým tlakem a tím bohužel trpí i hospůdky na vesnicích a malých městech. Velkou ránu jim dal covid, a právě proto je potřeba pivní kulturu víc zpopularizovat.“
Faktem je, že hostinců zejména mimo velká města viditelně ubývá, za což může také změna životního stylu i lepší finanční dostupnost piva v obchodech. To, že na pivní kulturu ukáže UNESCO jako na globálně výjimečnou věc, může být do určité míry pozitivním marketingovým tahem.
„Každopádně nemáme tolik věcí, kterými se můžeme pochlubit, jako je pivovarství a pivní kultura,“ uvedl pro ČTK prezident svazu minipivovarů Michal Voldřich.
